Vaše postava je krásně nejednoznačná babička, která svou dceru i vnučku miluje, ale svým jednáním jim ubližuje. Jak jste ji vnímala?

To je od vás dost laskavé, že ji vnímáte nejednoznačně. Já, když jsem film poprvé viděla, jsem byla úplně otřesená. Když jsem ji hrála, myslela jsem si, že všechno, co dělá, myslí vlastně dobře. To, jak neustále kritizuje svou dceru a naprosto nevhodnými slovy lituje vnučku. Ale když jsem ji pak viděla v kontextu filmu, byla jsem zděšená.

Když jsem totiž před dvěma lety hrála ve filmu Spolu matku, jejíž syn má autismus, všichni mi říkali a psali, jak musím být vlídná, plná lásky, protože jinak bych to přece tak přesvědčivě nezahrála.

A teď jsem měla pocit, že se budu dozvídat, kolik zloby v sobě musím mít, protože jinak bych to nezahrála. Takže jsem byla vlastně ráda, že v bezprostředních reakcích se mi všichni vyhýbali, nikdo mi neřekl, jaká v tom filmu jsem.

Kdyby v ní byla jenom zloba, nevěřili bychom, že ji vnučka miluje.

Je to autobiografický film, Beata Parkanová přesně věděla, jaká mám být, jak mám mluvit, vlastně jsem tu postavu ani netvořila. Když jsem si přečetla scénář, jen jsem se Beaty zeptala, jestli ta babička musí opravdu dědu pořád tak stírat.

Na premiéře jsem pak potkala Beatina tatínka, babička i maminka už zemřely, a on mi potvrdil, že taková opravdu byla. Že se jí bálo celé město, ale on s ní vycházel dobře, protože ona měla ráda pravdu, nenáviděla přetvářku, a tou pravdou rozhodně nešetřila.

VIDEO: Podívejte se na rozhovor s Veronikou Žilkovou.

Zdroj: Youtube

Já jsem měla pocit, že si jen často takříkajíc nevidí do pusy…

To my ženy máme... A tou láskou někdy své blízké dusíme jako ve filmu Spolu a jindy, jako ve Světýlkách, dáváme z lásky rady, které v tu chvíli nejsou vhodné, ale nám to nedá je nevyslovit. Takže vlastně musím říct, že mnoho mých vrstevnic se v tom vidí. Včetně právě toho, že je vůči dceři neomalená, ale se zetěm vychází docela dobře.

My matky býváme vůči partnerům svých dcer empatické, protože víme, co ty dcery obnášejí. Matka – syn, to je velké pouto, ale matka – dcera je velký konflikt. Matky předjímají špatné kroky svých dcer, rády by je uchránily špatných rozhodnutí, ale ony si nedají říct.

Je tohle hlavní zápletka filmu?

Samozřejmě. Babička by ráda uchránila svoji dceru, která chce jít za svobodou, za láskou. Ta o generaci starší žena ale ví, že jí holčička bude chybět a že selhání v mateřství přináší mnohem větší výčitky svědomí než nejít za svou láskou. Selhání ženy v mateřství je podle mého názoru obrovská, fatální vina. Myslím, že v tom filmu je babička pořád hodně matka, a tak to máme i v životě.

Čtenářky, které mají malé děti, by si měly uvědomit, že nepřestanou být matkami až do konce života. U malých dětí řeší pupínky, teplotu a kašel, a u velkých rozvod, špatného partnera, špatnou partnerku.

Je to stresující, nikdy nekončící strach. A pocit viny. Ve Světýlkách babička viní sebe i dědečka z toho, že dceru vůbec napadlo odejít od rodiny. A ta její zloba, a tak jsem to chtěla hrát, je obrácená proti ní samotné. Když je totiž člověk naštvaný sám na sebe, navenek působí, že je naštvaný na okolí a na svět.

Jaká jste vy, ve srovnání s tou filmovou, babička?

To je zásadní rozdíl! Ona je nejistá jako matka a bohužel to ventiluje před vnučkou, což je snad to nejhorší, co může udělat. To já rozhodně nedělám. Myslím, že jsem byla horší matka, než jsem babička.

Proč myslíte, že jste nebyla tak dobrá matka?

Víte, nejdéle sloužící otec mých dětí, Marek Navrátil, který bohužel zemřel, byl skvělý člověk. Jako partner byl sice donchuán, bohém, bonviván, ale měl v sobě obrovskou lásku k nám všem. Ovšem co se týče výchovy, byl příliš tolerantní, protože sám na sebe měl metr typu „Přijdu domů dnes nebo pozítří, a ani to není úplně jistý.“ Takže já jsem vlastně nebyla máma-táta, ale táta-máma. Byla jsem velmi přísná, protože všechno leželo jen na mně. Jako babička jsem pravý opak.

Přestože na vás všechno leželo, ke svým dětem jste ještě dvě adoptovala.

Někomu to může připadat směšné, ale člověk občas vyšle k osudu, bohu nebo vesmíru, říkejme tomu jakkoliv, nějakou prosbu. A když má pocit, že se toho proti němu spiklo moc, chce přinést oběť. To je tu od pravěku. Když si lidé nevěděli rady s bouřkou, podřízli berana. Ten obětní oltář je v lidstvu nějak zakořeněný, je to vlastně úplatek.

Můj první syn byl velmi vážně nemocný, a když jsem čekala druhého syna, tedy třetí dítě, nabídla jsem jako úplatek, že když bude zdravý, vychovám ještě jedno cizí dítě. Povedlo se, a já jsem nad tím slibem mávla rukou. Ale začaly záněty středního ucha, a když jsme během jeho prvního roku jeli třináctkrát do Motola, uvědomila jsem si, že sliby se mají plnit.

V telefonním seznamu jsem si našla dětský domov v Počernicích, a původně jsem si šla pro jednu holčičku. Nakonec jsem si vzala sourozence, které takzvaně nikdo nechtěl, nebyli ještě právně volní a byli už starší. Samozřejmě jsem tím zkomplikovala všem ostatním v rodině život, ale myslím, že jsem udělala dobře.

O vašem tatínkovi, profesorovi Václavu Žilkovi se vyprávějí legendy. Byl určitě skvělý pedagog, ale jeho metody výuky hry na flétnu byly dost drsné včetně toho, že museli cvičit i rodiče.

Ano, tak to bylo, otec tomu říkal renesance rodinného muzicírování. Mělo to určitě velký a pozitivní vliv, dodnes se ve školkách a léčebnách hraje na flétnu, protože přínos dechové gymnastiky je veliký a probíhá zábavnou formou.

Myslím, že můj otec zachránil život právě tomu nemocnému synovi, který se narodil s jednou plící, a tu se podařilo flétničkou rozfoukat do velikosti dvou plicních laloků. Dnes sportuje, je z něj báječný tlumočník, překladatel a velmi vtipný průvodce.

Jak se vám podařilo z toho vlaku muzikantů ve vaší rodině vyskočit?

Já jsem samozřejmě na flétnu hrála, byla jsem členkou souboru Chorea Bohemica, ještě v devatenácti letech jsem hrála s Českou filharmonií. Ale když se podívám na film Světýlka, přesně si pamatuji ty momenty, kdy se naši hodně hádali. Možná tam někde ležel důvod, proč jsem se pak hrozně rychle rozváděla. To dusno z dětství jsem nenáviděla.

Chodilo se do kostela a o tom, že je doma dusno, se nesmělo mluvit. Navenek jsme museli působit jako režimem pronásledovaná katolická rodina, velmi kompaktní a harmonický celek. Ale já jsem znala tu pravou podobu, viděla jsem nešťastné manželství svých rodičů. Proto jsem šla v osmnácti letech na filozofickou fakultu studovat psychologii.

Chtěla jsem porozumět ani ne tak sobě, jako svým rodičům a sourozencům. Vyrůstala jsem v tak konfliktním prostředí, že jsem se v tom potřebovala zorientovat. Ale protože na fakultě bylo moc ideologie, nějak jsem se domotala na DAMU, přestože mě divadlo vůbec nezajímalo.

Vy jste nechtěla být herečkou?

Nikdy. A dodnes mi to nepřipadá jako kdoví jak úchvatné zaměstnání. Ale živím se tím, a na jevišti mě to pak už i baví, protože jsem přece jenom extrovert a šašek. Ale že bych někdy chtěla být herečkou, vidět se v novinách nebo v kině, to nikdy. Chtěla jsem být lékařkou, a protože mi to bohužel nevyšlo, jsem aspoň taková amatérská lékařka.

Všichni, než jedou na pohotovost, jdou ke mně, do mého šuplíku, a já léčím. Ale pokračovala jsem v herectví, a protože jsem už ve čtvrtém ročníku měla Agátu, a můj tehdejší manžel Jiří Hanych, dnes výborný reklamní režisér, se po šesti pokusech dostal na FAMU, stala jsem se živitelkou rodiny.

Už na škole jsem točila seriál My všichni školou povinní, s Otakarem Vávrou jsem natočila Putování Jana Ámose, s Jaromilem Jirešem Lva s bílou hřívou, s Františkem Vláčilem Mága, a už jsem u toho zůstala.

Točila jste komedie, hrála v kultovním TV pořadu Tele Tele, ale zároveň jste dostávala i velmi vážné role. Díky filmům Lev s bílou hřívou, Mág a Zapomenuté světlo, za které máte Českého lva, se říkalo, že nikdo neumí tak krásně umírat jako Veronika Žilková…

Já jsem měla v jednom období sedm dětí, pak jsem o jedno přišla. A myslím, že kdybych opravdu toužila být herečkou, možná by mi role tak nepřicházely. Ale mně to bylo vlastně jedno, já jsem pořád jen řešila, abych měla na nájem, na kroužky a na jídlo, takže jsem si to ani neuvědomovala. Až dneska.

Když se podívám zpátky a vidím těch pět stovek rolí, tak si říkám, že ten život byl štědrý. Ale zase mi to sebralo hodně ze soukromí. Nic není zadarmo. Děti jsem vychovala, ale nebyla jsem dobrá manželka. Pořád jsem byla pryč, a když jsem přišla domů, tak jsem se starala o děti nebo jsem psala. Píšu totiž moc ráda, spolupracovala jsem scenáristicky i na Tele Tele.

Jak na ten pořad vzpomínáte?

Tenkrát to bylo – jak se dneska říká – kontroverzní. Někteří pořad milovali, ale byli lidi, kteří ho úplně nesnášeli, považovali ho za pokleslý humor, nehodný laureátky Českého lva. A pak jsme po osmi letech najednou vyhráli anketu ANNO a dneska je to, jak se říká, kultovní pořad.

A jak na něj vzpomínám? Mohli jsme dělat úplně cokoliv, nikdo nás nikdy nezažaloval, nikdo se nikdy neurazil. Z dnešního pohledu hyperkorektnosti je to neuvěřitelné. Dnes by nás za to ukamenovali a nikdo by to nevysílal. Když si vzpomenu, že jsem v České sodě vkládala romské dítě do vany s pracím práškem a vytahovala jsem dítě bílé…

Ani korektnost se tedy nemá přehánět?

Nemá, ale na druhou stranu musím říct, že třeba oproti některým kolegům já souhlasím s příkazem Hollywoodu a Netflixu o povinné participaci lidí se zdravotním postižením a dalšími odlišnostmi. Je správné dát příležitost lidem všech proporcí. Proč se má film zužovat na prostor pro štíhlé modelky a bílé heterosexuál ní muže? Tak by to logicky mělo být i v životě.

Diskriminace lidí se zdravotním postižením přece opravdu existuje, počínaje vstupy do restaurací, a diskriminace žen vzhledem k mužům také. Neumíme přivést muže k odpovědnosti, pokud jde o peníze, a k odpovědnosti za výchovu už vůbec ne. Evropská unie teď dává velký důraz na střídavou péči a já s tím naprosto souhlasím, protože děti prostě otce potřebují. Sice nemažou chleba jako my maminky, ale dávají dětem větší pocit bezpečí.

Vraťme se k babičkovství: když jsme si domlouvaly rozhovor, říkala jste mi, že jedete s vnukem na ryby, někam pod širák, přestože to nenávidíte…

To máte pravdu, ale myslím, že to je přesně to, co by měly babičky s vnoučaty zažívat. Matky na to nemají čas. Pamatuji si, na kolik věcí jsem já neměla čas, a jsem vděčná tátovi a mámě, že si moje děti hodně brali. Táta je denně učil na flétnu, všechny děti k němu povinně chodily. Samozřejmě to nenáviděly, ale já jsem byla šťastná, že mám kroužek zadarmo.

Dneska všichni umí noty, a když se sejdeme na Vánoce, je každý schopen zahrát nějakou koledu. Babičkovství je jako pevný přístav, protože rodiče honí kariéru, honí čas a logicky i vlastní zábavu. Ve třiceti až padesáti letech se pořád hledají, kdežto my 60+ už jsme se našli, a proto si myslím, že právě svět babiček a dědečků je pro děti moc důležitý.

V čem kromě času jsou jiní než rodiče?

Máme pozitivní pohled na svět, protože už víme, že všechny věci, které si koupíme, se rozbijí, a ze všech zážitků zbude pár fotek. Co zůstává, jsou vztahy, a proto jsme schopni dětem poskytnout bezpodmínečnou lásku, i když zlobí. Já svým vnoučatům dovoluji strašně moc a snažím se zvlášť s Kryšpínem žít jeho svět a netahat ho do svého seniorského.

Když chce přespat pod širákem, tak tam s ním přespím. Zatímco rodiče vtahují děti do svého světa, senioři už mají čas být jenom doprovodem v tom dětském. Dopřejeme jim, aby poznaly život na vlastní kůži.

Vy jste ale zároveň babička i matka, jak se to skloubí dohromady?

Jasně, jsem matka devatenáctileté Korduly a babička třináctiletého Kryšpína. Vlastně se dnes chovám ke Kordule spíš jako babička, protože už to v sobě mám. A také kvůli ní cvičím, prodlužuju si vlasy a snažím se vypadat ne snad mladší, než jsem, ale jako matka devatenáctileté holky. Dělám to fakt jenom kvůli ní, žádný chlap by mi za to nestál.

Můžu se zeptat, jak se dá přežít smrt vlastního dítěte?

Ať si o Agátě myslí kdokoliv cokoliv, tehdy mi nejvíc pomohla právě ona. Když Melichárek zemřel, tak Agáta řekla „Já ti to miminko porodím“. A opravdu vzápětí otěhotněla, takže Kryšpín je vlastně takový náhradní brácha Kordulky, a my ho tak i bereme. A také mi moc pomohl Pavel Kříž, který v Kanadě zažil totéž, a přesvědčil mě, že to je všechno příroda.

„Prostě jsi přišla o mládě, jako se to děje v přírodě.“ S tím vědomím se to přežít dá. Navíc máme spolek, takové bratrstvo lidí, kteří mají stejnou zkušenost. Pomáhá to, i tady platí, že sdílená starost je poloviční starost a sdílená bolest poloviční bolest.

A jak se dá přežít bulvár, jehož terčem jste mnohokrát byla?

Když vidíte některé novináře z bulváru, tak jim to odpustíte. Jsou to zoufalé děti bez vzdělání, které se potřebují uživit. To si dělám trochu legraci. Samozřejmě jsou mezi nimi i bezvadní lidé, mám mezi nimi dokonce pár přátel, kteří jsou chytří, a to je podstatné. S chytrými se domluvíte, i když jsou to vaši nepřátelé.

Tak jako vám přítel, který nepřemýšlí, může ublížit, stejně tak se s nepřítelem, který přemýšlí, můžete domluvit. Takže s bulvárem je potřeba se nějakým způsobem domlouvat, a hlavně je třeba to nečíst, nekupovat, nechat to být.

Zdroj: časopis Vlasta, vlasta.cz