Veroniko, máte po premiéře hry Trosečnice, jak se cítíte? Vypadáte šťastně a spokojeně.
Jsem hrozně ráda, že se to divákům líbilo. Musím pochválit slovenského režiséra Jakuba Nvotu, manžela Terezky Kostkové, který je strašně laskavý. Takové laskavé chování jsem hodně dlouho nezažila. Je to taková poetika Činoherního klubu, ve kterém jsem byla přes 35 let členkou. Jsem ráda, že téměř ve stejné ulici jsem byla pozvána k tak krásné spolupráci.
Co byste dělala, kdybyste doopravdy ztroskotala na pustém ostrově?
Možná to samé jako teď. Jsem kapitánka proti své vůli a hrozně mě deptají různé hádky. Myslím si, že bych „hrála“ to samé. Snažila bych se všechny rozveselit a zachránit.
Kdybyste si mohla vybrat tři věci, co byste si vzala na pustý ostrov?
Rodinu, rodinu a rodinu.
Rodina vás přišla podpořit i na premiéru. Je pro vás důležité mít u sebe podporu?
Dokud byli malí, tak nechodili. Pak měli období, kdy je to vůbec nezajímalo. A teď jsou na mé premiéře podruhé. Jsem moc ráda a jsem moc zvědavá, co mi na to synové řeknou. Vincent je sám režisér a scenárista, Cyril je překladatel divadelních her. Pak ještě přišli kamarádi.
Dokážou k vám být kritičtí, nebo mají k mámě respekt?
Velmi kritičtí. Na druhou stranu jsem ale hrozně ráda i za to, protože jsem nedávno na Instagramu viděla větu: „Co je opravdový úspěch? Když se s vámi dospělé děti chtějí scházet.“ Myslím si, že můj opravdový úspěch je to, že je mám.
Zdroj: Vlasta.cz
