"Hledáte pana Preisse?" usmívá se na mne v zákulisí Vinohradského divadla Eliška Balzerová, s pořádným puclákem kávy v ruce. To se načekáte, právě jsme začali zkoušet a on zůstává na jevišti až do konce... Na jedné z posledních zkoušek před únorovou premiérou se na scéně odvíjejí tři lidské osudy z odvrácené strany kulis. Ve hře mladého dramatika (a zároveň dramaturga Vinohradského divadla) Jana Vedrala s názvem Urmefisto. Hendrik Höfgen je člověk, který se ocitá ve složité situaci - klade divákům ve formě patnácti dialogů otázky etického a mravního charakteru. Viktor Preiss, kterému tato role připadla, mluví o hře jako o herecké bibli. Jako o elaborátu, obsahujícím moudrost a chválu bláznovství zároveň.
Jak se dá úspěšně využít těkavá, ale vábná šance, jak se dá chytit za „pačesy“? Myslíte si, že Hendrik Höfgen je opravdu příležitost s přívlastkem životní?
Stalo se mi to poprvé v životě. Nikdy jsem nebyl typ, který sní o rolích. Obsazení i příležitosti přicházely vždy náhodně. A přece mne tato role zasáhla pocitem osudovosti. Už na první zkoušce jsem měl pocit (a vyznal jsem se z něj veřejně kolegům), že tenhle člověk mi moc říká. Bylo to tehdy spíš tušení, šlo skutečně o jednu z prvních zkoušek a já nevěděl, jak my dva spolu dopadneme, zda se budeme držet za ruku, zda se vůbec k sobě dostaneme blíž... A ani teď, po premiéře, nemohu posoudit, nakolik se mi to podařilo.
Jeden z dialogů hry Urmefisto má název: O možnostech a jejich smyslu. Zkusme jej převést do monologu, tedy na téma: vaše možnosti a jejich smysl...
Co má čtyřicátník za možnosti? Deset aktivních let, kdy by měl zůstat ve formě - psychicky, biologicky. Tenhle věk by měl u mužského signalizovat jakýsi předpoklad neproměňovat věci za drobné. Je samozřejmě otázkou, v jaké životní situaci je potom šance jej zastihnout. Zase mě napadá replika z naší nové hry, kdy se Höfgen na konci hry ptá: Tohle je život? Opravdový život? Žil jsem moc rychle, nebo vůbec nežil?... Dokud člověk umí a může vnímat věci, žije. Skrze práci, skrze děti. Má aktiva, která jej drží nad vodou. Ale to jsme už zase u pocitu Höfgenovy obavy, že není schopen plnit úkoly.
Každý z nás si klade stejnou otázku, zda plně využil (vzdor přírodě, která je nemilosrdná) své možnosti, své příležitosti úplně, zda toho byl schopen. Víte, když se herec začne hodně objevovat na obrazovce, v divadle, ve filmu, často se usuzuje na jiné věci a ty herce posunují do jiné roviny. Čas, určený hereckému životu, je neúprosný. Člověk by měl prožívat svůj čas při kvalitní práci. Moc rád bych dělal na věcech, kde bych neměl pocit, že plním jen určitý úvazek, ale z pocitu zásadnějšího, že mám neodolatelnou potřebu pracovat. Pro určitý smysl věci, pro lidi. Pokud jde o práci, která má smysl, nevyměním ji za krásné, ale ničemné chvíle.
Vítku, už zase máš moc temperamentu!, tuhle „výčitku“ jsem za dopoledne slyšela z úst režiséra Jana Kačera několikrát. Jak to s tím vašim temperamentem vůbec je?
Býval jsem spíš „lila“ kluk, žil jsem si svůj vnitřní život. Dělal jsem sice ve škole šašky, ale nijak nadmíru. Ještě na fakultě jsem míval s „temperamentem“ problémy. Všechno ale souvisí podle mého názoru se sebedůvěrou, všechno se může zrodit v podhoubí zajímavého klimatu. Jakékoliv prognózy o talentu, o typovém zařazení, jsou pouhou sázkou do loterie. Vývoj člověka se nedá naprogramovat, utváří jej skupina lidi, v níž pracuje, životní partner, náhoda, štěstí. Potom může začít člověk růst. Nikdy jsem neměl pocit, že bych mohl překročit svůj stín - to typové prokletí nás, herců! - a najednou přijde někdo a probudí vás.
Podobné situace se nespojují jen s mládím, mohou překvapit v daleko vyšším, takzvané zralém věku. Proto jsou asi herci přirovnáváni k vínu. Čím starší, tím zralejší. Lidé mně blízcí říkají - jeď na míň plynu, uber otáček. Ale jak? Asi to tempo potřebuju! Někdy nadávám, že už nemůžu dál. Možná, že k regeneraci sil potřebuju míň času než jiní lidé. Docela určitě zanechává tohle řemeslo své stopy. Existuji stále v napětí, v ruchu životních okolností. Asi se mi nepodaří nikdy ležet na divanu a promýšlet svou novou roli. Pokud je to postava zajímavá, stejně se odbýt nedá. Je s vámi pořád.
Zápasíte o postavy, o nové role. Ale na konci může zase zaznít posměšný výrok: „Co vůbec platno věčně tvořit a stvořené zas do nicoty bořit?“ Tedy otázka po trvalosti hodnot…
Slavní lidé otiskují své šlápoty do betonu a kumštýř v jakémkoliv oboru by samozřejmě chtěl za sebou něco zanechat. Deprimuje mě, že třeba nezanechám. Jsme přece všichni zapomenutelní, zaměnitelní. Z toho pocitu na mne někdy dopadá smutek. Sochař po sobě zanechává svůj otisk v soše. Jakou má ale šanci herec? Zůstává po něm jen odlesk tváře na snímcích, staré filmy, inscenace, ještě snad stopa hlasu.
Jak se hledá nový výraz, jak vůbec probíhá studium něčeho obtížného, kdy výraz „je ve vzduchu a přitom uniká“?
Bylo mnoho povolaných, kteří na to neuměli odpovědět. Každý se role zmocňuje po svém. Jinak. Ale na tenhle led bych se opravdu nerad pouštěl. Necítím se k tomu povolán.
Hra Jana Vedrala mi nahrála ještě jeden dotaz, inspirovaný dalším dialogem ze hry Urmefisto - O tíži úspěchu. Co vy a úspěch?
Když jsme nastoupili na fakultu, nosili jsme ostentativně a viditelně scénáře pod paží. Žili jsme stále s halasným transparentem - hrajeme divadlo! Zůstalo to u studentů určitě do dneška. Čím je ale herec starší, tím víc se těmto vnějším projevům vzdaluje. Záleží na osobnosti herce, jak „tíži“ úspěchu nese. Vždy ale opravdu příjemně zahřeje dopis, milá slova. Nedávno tento pocit vyjádřil lapidárně zasloužilý umělec Rudolf Hrušínský. Při jedné slavnostní příležitosti řekl, že člověk je vždy rád, když si někdo všimne jeho práce. V té větě je hluboká pokora a vědomí, že přesně ví, o čem hovoří. Nejsem z rodu hezounů, co takzvanou popularitu získávají z první ruky, jedním hitem, jednou filmovou rolí, jednou playbackovou konzervou, se kterou „obletí svět“. Herecká práce má jiné zákonitosti a kořeny, než aby podléhala obecným kritériím popularity.
Jste zvyklý (a umíte) prohrávat?
Abych po dvaceti letech u divadla nevěděl, co to je prohrávat? Každá prohra má však svoji hodnotu a člověk by měl vědět, co prohrává a kolik za to zaplatí. Projel jsem spoustu věcí i proti své vůli. Ono vůbec vylézt na jeviště, před lidi, chtít jim vnutit svou vůli za cenu totální proměny - to je vlastně hrozná odvaha, neřku-li drzost! A herec se přitom může zřítit na čumák! Nikdy jsem se nenaučil moc bruslit, plocha kluziště mi připadla vždycky vratká. A to celé akvárium divadla je také moc vratká plocha. Herci se ji musí naučit znát i s mantinely, se všemi svízeli, výhrami a prohrami, které s sebou nese.
Někdy se herec hodnotí podle šablony paměti - ten měl tolik textu...
Paměť je pouhý předpoklad, může ji mít lingvista stejně jako strojní inženýr. Zázrak paměti je obdivuhodný, ale text si zapamatuje i dobrý ochotník. Ale to ještě není herectví!
Vy jste určitě celé dětství ležel v knížkách...
Jsem z generace, která poslouchala rádio, nedělní pohádky. Televize ještě nebyla, jiná možnost neexistovala. Moc rád jsem četl pohádky, ale jednotlivé tituly si už nepamatuji. Měl jsem také knížky, které jsem znal zpaměti, a chtěl jsem s nimi najít další společnou rovinu, spojenou s jistou pocitovostí. Četl jsem třeba, že poutník jedl suchary či boby se slaninou a strašně jsem toužil to ochutnat, zkrátka se nějak dotknout pocitů človíčka v knížce. A tak jsem si alespoň opékal topinky.
Čtení mě pronásledovalo až do dospívání, když jsem se začal živočišně zmocňovat poezie. Stal jsem se členem Klubu přátel poezie, vlastnil jsem legitimaci s velmi nízkým číslem a byl jsem asi jedním z nejstarších členů. A najednou – redukuji čtení téměř jen na to, co právě dělám. Nemohu čist při filmování, v metru, těžko se soustředím na text. A tak zbývá pouze prázdninový čas. Teď, v jednačtyřiceti, jsem nalezl svého souputníka v Karlu Sýsovi. Jeho poezie je pro mne generační objev, dokázal pojmenovat moji životní faktologii. Dotkl se spousty problémů, dal mi znamení, že je zná, že o nich ví. Je mi blízký.
Jak poznáváte osudy člověka, když máte vytvořit životopisnou roli? Váš Wolker, Tyl, nyní v novém televizním filmu vynálezce Ressel... A jaké bylo vaše setkání s Mefistem?
Kromě scénáře čtu vždy autentické materiály, korespondenci, životopisy. K tomu, abych se hlouběji upoutal postavou, mohou přispět někdy zdánlivé maličkosti. Dopis Wolkera rodičům, kde se omlouvá za deku, kterou ztratil... Nebo strohý soupis výdajů za léčení po jeho smrti. Vždycky mě zajímá životní pouť „mého“ člověka.
Například do rozsáhlého projektu o vynálezci Resselovi jsem se pustil především proto, že mě zajímá odvěký osud všech nadaných a ve svém čase nepochopených lidí. Tedy i smutný životní příběh tohoto naivního, úporného člověka, žijícího jen svou prací. Teď, když hrajeme v divadle Urmefista, bych se chtěl po čase znovu podívat na Brandauerův skvělý výkon ve filmu Mefisto. Kdysi jsem ho viděl osobně na Salzburských hrách skrze ohradu, za kterou Brandauer hrál svého Jedermanna. Sledoval jsem ho, chtěl jsem se najednou víc dozvědět o něm jako o člověku, vidět ho v kostýmu i v negližé. Bylo to zvláštní setkání. Také s Mefistem. Herec se dívá na herce a ten druhý o tom nic neví.
Nemyslíte si, že se v poslední době ve filmu, v televizi příliš protěžuje problematika nejmladší, dospívající generace na úkor středního věku?
Nemyslím, že by se naše děti měly „otužovat“ západním způsobem tak, abychom je ochuzovali o životní iluze. Nové generaci bychom měli dát šanci a naději. Nejen v tom, že najdou lásku v pasáži, u automatu a půjdou spolu za ručičku na pouť. Měli bychom pojmenovávat věci pravými jmény, bez hraní na moralisty. Odkopávat polopravdy a stejně silně jim dodávat iluzívnost a hovořit s nimi o smyslu konání věcí.
Námět středního věku je ale mnohdy hustší a napínavější. Vezměte si třeba ztrátu partnera - to je jako zbavit se životní kotvy. Když se z kotvy utrhne loď, například bezmotorová veslice, je také její boj o místo v přístavišti, kde už kotví mladé pyšné superlodě, složitý a někdy marný. Dramata těchto posádek bývají pak děsivá. Možná ale, že si to myslíme jen v těch fázích života, ve kterých se právě nalézáme.
Jan Kačer ve svých poznámkách o herectví píše - „Největší angažovanost herců vidím v tom, že se snaží zoufale posedle dělat svou práci... S řemeslnou poctivostí.“ Dokážete sám na konci zápasu o postavu určit jeho výsledek a vyvodit z něj nějaké poučení?
Hodnocení přichází vždy po představení, funguje to neomylně. Každý v sobě nosí jakousi měrnou jednotku a hodnotí. Svůj zápas o jeden večer v divadle, výsledek natáčení. Pronásleduje vás to, tím spíš, když výsledek třeba právě není nejlepší. Profesionální herec si postavu hodnotí zcela automaticky. Jeho etika mu tak velí.
Myslíte, že jsou lidé schopni se vůbec poučit?
Naděje je natolik úporná, že v sobě zobrazuje celý smysl herecké práce. Začíná to v okamžiku, kdy herec tomu, co hraje, uvěří. Stalo se mi také, že jsem se s hrou vzácně vnitřně míjel, což vedlo k tomu, že jsem se nedokázal zkoncentrovat k přesvědčivému výkonu. Prostě jsem nedokázal diváka získat. To má pak herec pocit beznaděje, práce, která je k ničemu. Když vás naopak lidé poslouchají, je to okamžik víry ve věc.
Nemohu zhodnotit, zda je toto úsilí schopno lidi poučit. Arthur Miller kdysi řekl: divadlo je věc, která má - či by měla - dělat člověka lidštějším, což znamená méně osamělým. Pokud zůstane v divákovi jakýkoliv dojem, ať už kladný nebo záporný, je to pořád lepší než naprostá nedotčenost a lhostejnost. Víra, že je v naší moci na posluchače působit, je předpokladem a smyslem celé naší práce.
Žijete v proměnných maskách, v kůži sympatických i nesympatických lidí. Jaký je to život?
Pocit, že herec musí nutně trpět profesionální deformací, je jedním z exotických a pikantních názorů laika. Herec se hodnotí už s nádechem určité extravagance, v obecném povědomí jsme „jiní“ lidé. Domnívám se, že vždy záleží na individuálním ustrojení člověka. Na jeho osobní síle, jak se s tím dokáže vyrovnat. Na hrdosti na své povolání. Důležité je mít vlastní životní zázemí a podstatná je i duševní stabilita. Přesto zastávám názor, že člověk by měl tvořit v určitém napětí. V okamžiku, kdy je vytížený, pracuje v jistém obnažení a bývá náhle přístupnější vjemům a emocím.
Zdroj: vlasta.cz časopis Vlasta
