V létě se vůbec poprvé za svou kariéru představíte jako lektorka herectví – v rámci Pro ART Festivalu povedete čtyřdenní dílnu ve Slavonicích. Co vás přesvědčilo?

V první řadě moje zvědavost a vzápětí sám Martin Dvořák, duchovní otec festivalu, jeho zakladatel a lektor tance. A samozřejmě to mírné šimrání, které doprovázelo můj vztah k adrenalinovým sportům. Milovala jsem je nejen pro radost ze zvládnuté cesty, ale i pro onu nutnou důslednost, postřeh, předvídavost a správnou reakci, usebrání a uvážlivost.

Těšilo mě, že se učím něčemu, co mi až tak vlastní není a co postrádám. Vy teď jistě čekáte ještě na tu moji často řečenou větu, že mám prostě chuť nahlédnout za další dveře a prozkoumat, co se za nimi dá objevit nového. Je to tak. To je ten adrenalin.

A momentálně je roztomilé, že si s Martinem Dvořákem už několik let slibujeme společnou divadelní spolupráci, ale nenašli jsme si ten správný čas – a teď se konečně potkáme, osobně a na dílnách. Jako by něco nahoře pravilo „vy dva dobře, ale nejdřív zpátky do školy!“

Jak se na kurz připravujete?

Přitakala jsem na svoji účast už někdy koncem března, tudíž se dalo počítat s mnoha fázemi. Na pracovním stole mi od té doby leží plachta papíru, na kterou průběžně vpisuji různé body a poznámky, zprvu jsem během dvou dnů sestavila několikastránkový syžet.

Nejsložitější okolností však bylo, což se hercům běžně stává, že jsem na jaře zdaleka nevěděla, kolik pracovních závazků mi ještě do léta a v samém létě přiskáče! Dnes už můžu s velkou úlevou vydechnout, že se mi podařilo těch několik dní ve Slavonicích uchránit.

Dalším otazníkem byl asi i samotný zájem a počet uchazečů…

Teď už je znám, tudíž můžu jen pozměnit dramaturgii a přizpůsobit ji konkrétním osobnostem. Budu mít to potěšení poznat se převážně s dámami, ale uděláme všemožné pro jediného mužského zájemce, tak aby se mezi námi cítil komfortně, prostě jedinečně.

I proto mě napadl ideální námět původní hry Petra Strnada Srdce. Jde o potkání se všech životních lásek v samém srdci jednoho muže. Úžasná výchozí situace. Tak v tomto směru to bude jistě naše společná výzva. Musím poznamenat, že Petr je autor, který pro mě napsal už nejednu divadelní hru, a já to vnímám jako jednu z největších životních poct.

Dá se herectví naučit?

Věčná otázka, že? Celý svůj profesní život si všímám, že skutečně skvělí herci vůbec nevnímají svoji tzv. velikost, nežijí tímto prizmatem. Po jisté fázi úspěchů přibude o to více zodpovědnosti a zavazující potřeby nezklamat a paradoxně je udržuje vysoko nad hladinou průměrnosti jejich vlastní pochybnost. Ta zdravá, tvůrčí.

Pokud se rozhodne herec v tomto oboru pokračovat, pak se učí celý život. A nemyslím tím jen slova. Není to tak dlouho, co jsem v odborných uměleckých kruzích zaznamenala, že učit se řemeslo k umění nepatří. Prý je to zastaralé, konzervativní, dnešní trend prý tyto základní techniky zavrhuje.

Vím, žijeme dobu, kdy každý z nás držíme v ruce malinký přístroj, díky jehož čipu vše víme, dovoláme se kamkoli a nemusíme mít ani ponětí o tom, jak v podstatě funguje, hlavně že funguje.

Já bych si bez osvojení alespoň několika jevištních zákonitostí nedovedla představit, že vystavím na jevišti právě ono viditelné „více“, co diváka osloví. Divadlo je dohoda, souhra, umění naslouchat uvnitř i vně, tvůrčí svobody je možné dosáhnout jedině s vědomím řemeslného kamene v základu, tak to vidím já. Každému řemeslu se dá naučit, záleží na přístupu. Talent však vnímám jako vrozený dar, a je-li rozpoznán a opečován, pak jen houšť!

Kdo k umění přivedl vás?

Devatero řemesel a desátá bída. Vážně nevím. Maminka říkávala, že na co jsem sáhla, to mi šlo. Já si myslím, že jistě i proto, že jsem nad ničím moc dlouho nepřemýšlela, prostě jako bych to znala nebo už někdy dělala.

Knihovna, kterou naši na vsi založili, byla určitě velkou inspirací. Vlastně tam jiný kulturní stánek nebyl, a tak četli všichni. Celá ves, opravdu všichni, kdo uměli číst.

Jinak jsem z tatínkovy strany částečně podědila muzikantské vlohy, v jeho generacích vévodily housle, mně bohužel vydržely v ruce jen do jedenácti let, škoda.

Maminka si v mládí občas zarežírovala divadlo, pak jsme přišly na svět my děti, tak se vrhla na režii domácnosti. Vedli nás dost benevolentně, ale až když bylo tzv. hotovo. To se pak nedalo rozeznat, kdo jsou vlastně děti a kdo dospělí.

Ale k divadlu jsem se rozběhla naprosto spontánně sama, dokonce aniž bych kdy před tím v divadle byla. Na jevištích jsem stála jen v krajských a celostátních recitačních kolech.

Nebýt ale střední pedagogické školy v Karlových Varech, tak by se mi na tom jevišti asi tak nezalíbilo. Nechytlo mě ani tak to, co budu vyprávět, ale to tajemné pozdržené ticho, než jsem spustila. Kouzlo.

Dětství jste strávila daleko od civilizace, mezi Krušnými horami a Doupovskými vrchy. Jak na to vzpomínáte?

Jako vzpomínáme na dětství, když bylo dobré… Čím jsem starší, tím je krásnější. I ty tresty jsou nějak dobrodružnější a úsměvnější. To vzala vždycky maminka do ruky puklici a zavelela „upaluj pro polštář“, nacpala jsem si ho pod tepláky a byl symbolický výprask puklicí.

A ve škole na skříni jaksepatří otřískaná rákoska a věčně obsazené kouty, už ani nevím, za co všechno jsme byli vykazováni do rohu.

A všechny ty zájmy? Brala jsem všechno, co se nabízelo. Do pěti let mě fascinovaly tanky a hry na válku, pak jsme hledaly ve starých opuštěných statcích poklady, pak mě popadla láska k broukům, posléze ke stromům, v devíti jsme se se sestrou pojmenovaly „dcery přírody“, vyšily jsme si tím heslem opasky a mapovaly terény a porosty v lesích, kameny a domnělá slovanská osídlení. Měly jsme důležité poslání…

Založily jsme i velké slavné pohřebiště všech tvorů, kteří v našem okolí zemřeli, od včel až po žáby a králíky. Když se vyběhlo na protější stráň, tak pod námi leželo na druhém břehu Ohře Krásné Údolí. To potom byl Jakubov krásná jizva na břehu vojenského prostoru.

A co studia na střední škole a posléze na DAMU?

Rozdělila bych obě studia krátce na první stupeň puberty a druhý stupeň puberty. Střední pedagogická byla čistě dívčí škola, tedy u mateřinek určitě.

V tom houfu holek jsem se cítila nejméně vyspělá, vlastně všechny jsme se podvědomě rozhodily do kamarádských dvojic. Obecně jsme ale byly báječný ročník a dodnes tomu tak je.

Přičítáme to tomu našemu srdečnému datu narození 1963. I s dětmi ze základky se potkáváme dodnes. Popravdě jsem se ale nejlépe cítila zašitá v kabinetu u Alenky Vyčichlové, která mě čím dál častěji vytáhla od učení k něčemu mnohem kreativnějšímu, dávaly jsme spolu dohromady texty, básnické koláže, vyráběly leporela k mým improvizacím.

Vzpomínám na ty naše první konspirační lumpárny, jak vpašovat do vystoupení poezii básníků, kteří byli tehdy na indexu. Jednaly se mnou jako s mladší kolegyní a to mi dodávalo vnitřní svobodu i pocit zázemí.

Ta narůstající touha osvobozovat se a alespoň mentálně odpoutat od těch místních, často až žalostných reálií šedivého pohraničí ve mně zrála. Na tom konečku světa, na němž jsem milovala každý strom, jsem najednou více vnímala lidi a jejich bezútěšnost.

A aniž bych přesně věděla, kam jdu a za čím, tak jsem to zkusila. Rodiče to vycítili asi stejně a nemohli mi pomoci víc než tím, že mě bez řečí pochopili. Statečný postoj.

A ten druhý stupeň puberty na DAMU?

Ten byl paradoxně ještě více „telecí“, všechno nové jsem s nadšením hltala, život na kolejích studentských, přespávání načerno ve škole, první lásky, nutně osudové, myslím, že všechno už jsme o našich studiích legendárního ročníku, pod vedením Jana Přeučila, Reginy Rázlové, Petrů Kracika a Poledňáka, dávno a všemi refrény odzpívali.

Prošla jste řadou známých scén, dlouho jste na volné noze. Jaké to má z vašeho pohledu plusy, a jaké naopak minusy?

Už bezmála 25 let jsem na volné noze, jen jsem si z ní odskočila ke krátké termínované roli na Vinohrady a v Divadle pod Palmovkou jsem ještě pár let hrála jako host. Plusy a minusy mají obě varianty. Být uvázaná u boudy, jen pro pocit, že mám jistou střechu nad hlavou, asi nebylo mé povaze tak blízké.

Větší motivaci mi začala přinášet potřeba najít zázemí a jistoty v sobě samé. Obstát před sebou a bez opory. Jako na začátku. Ta tajemná nula a důvěra, že je v ní zárodek všech čísel.

A zase ty neznámé dveře. A bude za nimi ta kýžená svoboda, kterou beránek tolik potřebuje? Asi tehdy jsem začala správně svobodu chápat.

Mizela potřeba někomu cosi dokazovat, svoji volbu jsem dělila mezi zodpovědnost a správné rozložení sil, můj život více řídila moje vlastní dramaturgie a hledání jiných témat a významů, osobnější smysluplnost ve výběru her i postav.

To, že je můj život plný práce, pak jsem si ho takhle nějak představovala. A jestli má nějaký výraznější minus, tak to ukáže za dva roky výměr mého důchodu.

Nedávno jste na repertoár přidala detektivku Agnus Dei, ta je k vidění v Žižkovském divadle a odehrává se v klášteře. To zní velmi zajímavě!

Autor John Pielmeier, režie Martin Vokoun a moje vzácné kolegyně Eliška Nejedlá a Kája Půčková. Nejen samotná hra, která je psychologicky a tematicky velmi silná, ale i obě děvčata by si zasloužila pozornost možných ocenění.

Agnes, role Elišky je vskutku jedinečná, role doktorky velmi náročná, skvěle podaná, Kája zaujala už před třemi lety v Královnách svou nevidomou pacientkou v lázních.

Královny jsou naše další divadelní radost. Agnus Dei je na začátku divadelní cesty a já už se jen těším, jak bude každým představením zrát. Doslova v náruči diváků, protože jsou diváci na jevišti s námi.

Jde tedy i o nezvykle koncentrovanou podobu příběhu. Skutečného příběhu. Tato kauza se udála v 70. letech minulého století, perem autora je velmi zajímavě nahlédnutá.

Relativně čerstvá je i komedie o sesterství s názvem Růžové svatby. S tou kočujete po celé republice. Jaké to je stát na scéně a cestovat pouze ve dvou, s kolegyní Michaelou Dolinovou?

Nejen kočujeme, jednou či dvakrát měsíčně si „Růžovky“ zahrajeme i v domovském divadle Adverte ve Strašnicích, kde naše hra vznikla. Dostaly jsme s režisérkou Olgou Struskovou tuhle nabídku a oběma nám zněla jako vtipná a milá hra.

Oslovit Míšu bylo nasnadě, neboť je výraznou tváří tohoto divadla, typově naprosto odlišná, zkrátka přesně tak, jak odlišné jsou obě sestry v příběhu.

A vše ostatní už bylo jenom dobře, protože se potkaly dvě herečky, které jsou stejně posedlé a proslulé tím, že si samy zabydlují do dekorace interiér, chystají rekvizity, po představení vše pečlivě zabalí, aby to příště kdekoli a kdykoli našly na správném místě.

Tudíž si naše řádění představte asi tak – hodinová rozcvička při stavbě, pak dvě a půl hodiny prostná cvičení ve stovce situací a následná půlhodina pragmatického balení až k mentálnímu návratu do reality.

Že si to představení obě fakt užíváme, to se dalo čekat, ale že si komedii tak zamilují diváci, to nás ohromilo. Nečekali jsme, že je tolik pobaví dvě stárnoucí sestry.

V čem vidíte sílu ženského přátelství?

Jé, tak to je nečekaná otázka. Mnou doslova neprobádaná! Jestli mám pár skutečných přátel, pak jde o muže. A až na jednoho jsou všichni na kluky. Jsou to letitá přátelství a víme, že do smrti. Nikdy jsem jich neměla moc, protože o pravé přátelství je nutné pečovat.

Bývá pevnější a upřímnější než vztahy partnerské. Ti ostatní jsou kamarádi a to je rozdíl. Ale hýčkám si pár nenahraditelných kolegyň, se kterými mám mnoho společného a bez sebe se cítíme vyhladovělé. Jestli je to ale možné vnímat i pokrevně, pak je mi největším a nepostradatelným přítelem moje dcera.

Loni v březnu jste s nadšením oslavila šedesátiny. Vážně vám přibývající léta nevadí?

Nevadí. Jediné, co hlídám jako medvědice medvídě, je, aby mi nezestárla duše. Věřím, že s mladou duší se dá fyzickým bolestem těla lépe čelit. Každé ráno poděkuji za život. A pak zapálím novou svíčku a vložím do niky ve zdi za všechny mé milované, kterým osud naměřil méně kvetoucích jar. A poděkuju jim, že jsem s nimi mohla žít jejich dějiny.

Jakou máte vizi? Čemu byste chtěla věnovat svůj čas a energii?

To se asi definovat nedá. Vize se mi utvářejí jen s každým nově tvořeným představením, ale ve vlastním životě s nimi příliš nekoketuji. Jsem Beránek v Beranu. Navíc se třemi trojkami a dvěma šestkami a rozená v šest ráno.

Tudíž moje vrozená intuice předčí jakékoli vize. A ráda se s nimi i popere. Nezbývá mi než se nechat nadále překvapovat, kudy mne ještě povláčí, když dovolím dát jí za pravdu…

Ve svém životě dodržujete několik rituálů, třeba se už čtyřicet let každé ráno sprchujete studenou vodou. Nikdy nevynecháte?

Nikdy. Proč taky? Dělá mi to nesmírně dobře. Spíš se divím, proč to většinu tak překvapuje? Vyrostla jsem v kamenném statku, tak je to asi jen zvyk na tzv. studený odchov, jen vím, že se mi po ranní teplé a následně ledové vodě lépe startuje. Ale jsem přesvědčená, že by každému tento rituál doporučil nejeden ortoped či kardiolog.

Vašim největším sebepečovacím fíglem je ale očistný půst, ke kterému se já sama pořád odhodlávám. Prozradíte mi, jak na to?

Je to velmi prosté. Řídím se vlastně jenom úplňkovými vibracemi a měsícem v novoluní. V den vrcholícího úplňku a vrcholícího novoluní piju jenom vodu, optimálně alespoň tři litry. Nic nejím, pokud je člověk zaměstnán, jde to lépe, nemá tolik času o tom přemýšlet.

Pokud se po úplňku jí pravidelně, tak ubývající měsíc k redukci kil dokonce pomáhá, neboť každý tvor v tom čase vlastně následných 14 dní více vydává. Ve dni novoluní se zopakuje totéž, půst a hodně vody.

Pokud se následných čtrnáct dní po novoluní držíte mírně zpátky se stravou a obohatíte ji více o zeleninu či ovoce, uděláte se svou váhou i energií malé zázraky.

Tělo má totiž tendenci nabírat, ukládat, odpočívat a vy mu dopřejete jen zdravé a promyšlené porce. Dá se na to velmi rychle zvyknout. Po dvou třech měsících by se už nemělo tělo hnout ze své optimální váhy. Samozřejmě že je to individuální, ale zdravé jistě pro každého.

Žijete v souladu s přírodou a doma máte několik zvířat. Pomáhá vám s tím malým hospodářstvím i vaše dcera?

Mám hlavně úžasný prostor, ve kterém se dobře cítí jak naše tři kočky, teď už jediná slepice, jedna bezmála čtyřicetiletá suchozemská želva a pak i člověk, který kolem nich s láskou věčně pendluje.

Jsme na to dva, tak se v práci na zahradě lehce střídáme, ale v tomhle období bývají nejkrásnější večery, když můžu rozjímat až do noci v hamace.

Takový relax Šimonka v Olomouci nemá. Když občas přijede, tak spolu raději vyrazíme za kulturou nebo si vyměňujeme holčičí postřehy. Raději a častěji vyrážím já za ní do Olomouce, je to jiný svět a můj druhý domov.

Loni jsem u ní trávila téměř celé léto, nádherně akční! Ona se po studiu dějin umění vrhla na umění v gastronomii.

Takže má v Olomouci krámek s výrobnou a peče báječné paštiky. Loni jsem s ní objížděla letní trhy po hradech, zámcích a náměstích, po večerech koncerty, divadlo, kino, výlety na kole a rybníky.

Často se mi povede spojit s pobytem u ní i svoje divadelní zájezdy. Také je pořád v pohybu, po kom to má?

Prošla jste několika vážnými a vášnivými vztahy včetně dvou manželství. Co jste se naučila o mužích?

To, co se naučili i oni o mně. Že byl ten výběr partnera správný a tak to mělo být a každý z nich přišel i odešel v ten pravý čas.

Oč byla naše společná cesta v manželství těžší, o to byla i hezčí. Že jsme pokaždé žili jeden pro druhého s láskou a vírou, že napořád, jenom jsme to příliš dobře neuměli.

A možná jsme si byli schopni natolik přiznat svoje slabiny, že jsme naopak raději přistoupili na novou cestu pro každého z nás, s ohledem a bez vin. Možná i proto si zůstáváme.

Možná i proto byl každý společný čas vzácný, a jestli jsou muži opravdu z jiné planety, pak je to možná nějaká ještě mladá, ale moc krásná planeta.

Kdybyste měla svému mladšímu já něco poradit, co by to bylo?

Uč se jazyky. Jakékoli. A pokud možno tolik, kolik se ti jich do hlavy vejde. Byla jsem obdařena velkou empatií a zvídavostí, ale lidem rozumím verbálně pramálo.

A na co se teď nejvíc těšíte? Ať už pracovně, nebo soukromě?

Na pár dnů volna se Šimonkou, na svoje rodiče a pak snad na natáčení v Tunisu.

Související články

Zdroj: Vlasta.cz, časopis Vlasta