Proč se ortodoxní muži nemohou dívat na ženy?
No, to je tak. Jednou z prvních věcí, kterou vám mezi charedim, tedy v ultraortodoxní komunitě, jako chlapci řeknou, je, že se nesmíte dívat na ženy. Byť ženy se na muže dívat mohou. Proč? Protože je tak psáno, odpovídají. Kde je tak psáno, ptáte se. A tady začíná problém. Dosud mi nikdo neřekl, kde přesně je to psáno. Přinejmenším tam ale o tom můžeme diskutovat. Víte, já žiju v Upper East Side, v bohaté liberální čtvrti na Manhattanu, a tam se také nesmím podívat na ženu. Tam se většina mužů brání jakémukoli pohledu. Ve výtahu se nesmíte podívat už vůbec na nikoho, všichni tam stojí s očima upřenýma na zem. Když ženě řeknete, že jí to sluší, mohou vás označit za sexuálního násilníka. Popravdě pomalu cítím větší svobodu, když přijedu do Jeruzaléma.
Pobýval jste v jedné z tamních ortodoxních čtvrtí, jak se žije místním ženám? Jsou doma, nebo pracují?
Musejí pracovat. Mají dobré práce, žádné hlídání dětí nebo vaření. Pracují v bankovnictví, v IT a většinou berou víc peněz než jejich muži. Také jsou to ony, kdo řídí chod domácnosti.
Je to tím, že ženy mají běžné sekulární studium, zatímco ultraortodoxní muži studují talmud (učení o židovských zákonech, pozn. red.) v náboženských školách?
Ano, musíte ale pochopit, že muži v ješivě (náboženská škola, pozn. red.) nestudují „jen“ talmud. Znám ten pohled, kdy lidé mimo komunitu říkají – vždyť on se neučí matematiku ani angličtinu, co z něj bude. Jen chudák, závislý na své budoucí ženě.
Co se tedy učí?
Podívejte, já jsem vystudoval ješivu, neměl jsem žádné sekulární vzdělání a pak jsem odešel do New Yorku na univerzitu a zapsal se na matematiku. Přišel jsem na hodinu, kde učitel psal na tabuli F a X a F a Y a mezi tím nějaká znamínka, všechno v angličtině. Neměl jsem páru, o co jde, ale věděl jsem, že musím uspět. Tak jsem šel do obchodu, koupil učebnice a sám studoval geometrii a trigonometrii a na konci roku jsem dostal A. Jak se mi to povedlo? Dělal jsem to, co jsem se naučil v ješivě – učil jsem se. Tam děti nemají matematiku nebo angličtinu, ale když potřebují, tak se dokážou naučit všechno, protože mají mozky vycvičené učením talmudu. Navíc se v komunitě učí zodpovědnosti a nezávislosti. Často jsou z velkých rodin, není neobvyklé vidět šestileté dítě, jak veze na procházku svého tříletého sourozence. A co potřebujete v byznyse? Kromě trochy mozku i nezávislost, umět se rychle rozhodnout a být zodpovědný.
Říkáte, že ženy řídí chod domácnosti, takže pracují, pak přijdou domů, vaří a starají se o rodinu?
Jistě. Vaří ale i muži, záleží na rodinách. Ženy i muži si práci často dělí. Muži jsou výborní kuchaři, znám jednoho pekaře, který na mě vždy volal: „Tuvio, pojď něco ochutnat,“ a měl nejlepší jídlo na světě. Myslím, že vše nestojí na ženách. Jednou mi jedna krásná, asi osmdesátiletá dáma, manželka rabína říkala: „Vypadám jako někdo, kdo trpí, kdo je zneužívaný? Co myslíš?“ Viděl jsem řadu takových žen, které rozhodovaly o tom, co se doma děje, věděly o každém šekelu (izraelská měna, pozn. red.) a šetřily například na svatbu dětí.
Jak je to se svatbami? Jak se v komunitě hledá partner pro život?
Je těžké se s někým seznámit. Kluci a holky spolu nechodí do školy, ani ven, příliš se nevídají, takže tam dost funguje systém dohazovaček. Ty mají přehled, často osloví rodiny, že vědí o někom, kdo by se hodil k jejich potomkovi. Pak se sejdou – většinou v domě dívky, a když se první setkání povede, mladí se mohou setkat i sami. Často v nějaké kavárně v hotelové lobby – sami, ale na veřejnosti. A vzhledem k tomu, že kluci a holky spolu běžně takřka nekomunikují, tak se mladíci často chtějí hned ženit, jak mluví s dívkou, která není z rodiny, pocítí touhu. U holek je to podobné. Kromě dohazovaček ale fungují i spolužáci, kamarádi, kteří rodinu mohou upozornit třeba na sestru. Vždy ale mohou říct jasné ne.
A co stříhání ženských vlasů a nošení paruky po svatbě? Tato tradice je stále živá?
Hodně záleží na zvycích té které skupiny. Někde si ženy vlasy oholí, jinde ne. Nicméně i muži musejí dodržovat zvyky, ať jde o vousy nebo stříhaní vlasů. A co se týče oblečení, tak zatímco ženy mohou mít například tříčtvrteční rukávy, mužům nesmí být vidět ani kousek kůže. Já si ale myslím, že jsou stejně krásní, možná to není váš módní styl, přijde vám upjatý, ale mně přijde sexy, i u těch mužů. Když někdy vidím ty jejich zlaté slavnostní pláště, taky bych ho nosil.
Vy sám jste v ortodoxní komunitě vyrostl, změnilo se od té doby hodně?
Narodil jsem se mezi charedim, chodil jsem do ješivy a můj otec byl rabínem z linie významných polských rabínů. Byl jsem v tom světě opravdu hluboce ponořený, přesto mám pocit, když tam přijedu nyní coby zralý člověk, tak ten ultraortodoxní život v komunitě chápu trochu líp.
V ultraortodoxní čtvrti Mea Šearim jste s manželkou strávil rok. Jaké to bylo?
Mnozí mi říkali, ať na to zapomenu, že až se tam ubytuji, tak večer pod okna přijdou místní muži a budou křičet, ať se odstěhujeme, ale bylo to úplně v pohodě. Poznat, a hlavně pochopit komunitu vyžaduje hodně času. Podle mě je nyní otevřenější. Jednou jsme třeba šli na šábesovou večeři v tradičním stylu, muži v jedné místnosti, ženy v druhé. Pak jsem v té mužské začal zpívat, ostatní se přidali a postupně k nám z ženské místnosti přicházely děti, pak i ženy, nakonec to bylo promíchané. Máte tradice, ale mnohé se tak úplně nedrží.
Čím to, že vás tak přijali?
Asi tím, že s nimi mluvím jidiš, komunita se mi tím hodně otevřela. Jidiš je speciální jazyk, má své zákonitosti, můžete si pohrávat s významy slov a má v sobě odstíny, které jiné jazyky nemají. Když něco říkáte v jidiš, může to být tak i tak. Jednou jsem se jednoho rabína ptal, čím to je, že se mnou lidé mluví. Říkal jsem – vždyť se na mě podívejte, mám barevné brýle, košile s kšandami, nejsem věřící. Vždyť vy byste se mnou vůbec neměli mluvit. A on odpověděl: „Poslyš, když k nám mluvíš v jidiš, to nemluvíš ty, to promlouvá tvůj praděda a mluví s naším pradědou. Tak to bereme, jsme ze stejné rodiny a je jedno, jak vypadáš.“
Doma jste mluvili jidiš?
Vůbec ne, jen hebrejsky. V naší komunitě se mluvilo jen hebrejsky. Něco jsem někde zaslechl, ale jidiš jsem se naučil až v Americe. A také jsem dost pochytil v Německu, kde jsem roky žil. Němčina a jidiš mají hodně společných slov.
Váš otec byl rabín, nečekalo se, že budete taky rabínem?
Samozřejmě, my jsme navíc potomci významného rabínského rodu. Od mého narození se věřilo, že budu pokračovat v tradici a budu rabínem, ideálně takovým, jako byl on. Takovým, který se na ženu opravdu nepodívá.
Co říkal na váš odchod?
Odešel jsem krátce před tím, než zemřel. Tehdy si zavolal mě a sestru, která je na rozdíl ode mě velmi věřící, provdaná za rabína. Otec na mě ukázal prstem a řekl: „Ty jsi velmi věřící,“ a směrem k sestře dodal: „A ty nevěříš vůbec.“ My mu říkali, že se spletl, že to je naopak. A on na to: „To vy se pletete, ty proti Němu neustále bojuješ, vše, co řekne, vezmeš a obrátíš. Jak bys mohl s Ním bojovat, kdybys v Něj nevěřil. A ty,“ ukázal na sestru, „jen uctíváš rabíny, o víře nic nevíš.“
To je vůči sestře celkem drsné.
Je to drsné. Takoví jsou rabíni.
Podporoval otec vaše rozhodnutí?
Vzpomínám, že když jsem mu oznámil, že nebudu rabín, ale budu psát divadelní hry, což má k čemukoli náboženskému daleko a rozhodně to bylo proti jeho smýšlení, tak mi řekl: „Tuvio, od chvíle, kdy ses narodil, jsem se každé ráno modlil, aby z tebe byl největší rabín ze všech. Rozhodl ses jinak a já to respektuji. Nyní vždy když ráno vstanu, modlím se: Kéž je můj syn největším dramatikem všech dob.“ To je otcovská láska. Byl to výjimečný muž.
Co myslíte, věří lidé v komunitě spíš v Boha, nebo uctívají rabíny?
To záleží na tom kterém člověku. Vzpomeňte na Baracka Obamu, když se stal americkým prezidentem, mnozí lidé ho vyloženě uctívali, zbožšťovali, lidé, kteří byli zaťatí ateisté. Jiní zase uctívají válečné vůdce, zkrátka všechno záleží na lidech.
Když vás – liberála – slyším mluvit o pobytu mezi charedim, docela si ho pochvalujete.
Upřímně, mně se líbí, jak se tam lidé znají. V New Yorku vás ani v ulici, kde bydlíte, nikdo nezná, protože se s vámi nikdo nezastaví na kus řeči. V komunitě je to jiné, otevřenější, můžete u někoho jen tak zaklepat na dveře, dát si se sousedy skvělé jídlo a povídat si.
Nechtěl byste tam žít?
Docela rád bych tam žil, ale myslím, že by to nešlo, protože nevěřím, nejsem religiózní. Věřím ale, že mají lepší život než já. Líbí se mi ta pospolitost, vědomí, že když někdo padne, třeba mu umře partner, tak mu komunita pomůže.
Nevidí si tam ale příliš do talíře?
Já nevím, v našem světě říkáme, že nechceme, aby nám někdo viděl do talíře, aby o nás něco věděl, a pak si večer sedneme k sociálním sítím a všechno tam nasdílíme. Tedy myslím, že to tak je. Já sociální sítě nepoužívám.
Mohou ultraortodoxní Židé používat sociální sítě?
Víte co, oni by neměli používat chytré telefony. To platí... tedy v hebrejštině a jakémkoli jiném jazyce. Ale taky nemusí, když se o tom mluví v jidiš. Jak říkám, jidiš má tolik odstínů a významů, s nimiž si lze pohrávat... Rabín vám vykládá, jak by lidé neměli mít chytrý telefon a sociální sítě, a pak se ho zeptáte, jak se s ním spojíte. A on vám dá své číslo na WhatsApp. Říkáte – eeeh, co to je? A on: „Chytrý telefon samozřejmě nemám, ale budete-li mě shánět, tady je mé číslo…“ Je to zábavné, v jidiš se skryje všechno.
Zmiňoval jste onu významnou rabínskou linii ze strany otce. Rodiče pocházeli z Polska?
Otec byl z Polska a matka z Rumunska. Takže jsem opravdu Východoevropan, přestože jsem se narodil v Izraeli. Rodiče spolu mluvili jen hebrejsky. Polština a rumunština nemají nic společného, navíc moje matka, která přežila holocaust, už rumunsky nikdy nemluvila. Chtěla to všechno zapomenout.
Kde se potkali.
V Izraeli, kam po válce odešli hledat nový život.
A vy jste ho zase opustil.
Byl jsem vychovaný tak, abych si vážil studia a vzdělávání. Jenže v Izraeli jsem na univerzitu nemohl, to by byla pro moji matku velká ostuda a ponížení (ortodoxní komunita neuznává světské vzdělání, pozn. red.). Navíc jsem toužil po západním vzdělání, tak jsem začátkem 80. let odešel do USA a začal studovat všechno, co šlo. Matematiku, filozofii, IT, divadlo i ekonomii.
Kdybyste se nyní měl vrátit a vybrat si jen jeden obor, co by to bylo?
Asi matematika. Myslím, že v matematice je všechno. Nemůžete na jednu stranu rovnice něco přidat a myslet si, že to neovlivní druhou stranu. Ovlivní, už se nebude rovnat. Když tohle pochopíte – tu vyváženost – můžete dělat cokoli. Jinak mám ale nejraději divadlo, možná proto, že ho považuji za nejvyšší stupeň literatury. Cítíte se trochu jako partner Boha – vytváříte postavy, prostředí…
V jakém jazyce přemýšlíte?
Píšu anglicky, protože jsem v USA angličtinu studoval a umím v ní psát. Někdy se snažím psát hebrejsky, ale vychází mi to příliš biblicky, asi že jsem tento jazyk jako dítě nasál při čtení Pěti knih Mojžíšových, hebrejské bible. Z fleku bych mohl napsat šestou. Nejbližší je mi ale jidiš, i když je to paradoxní, protože jidiš jsem si osvojil jako poslední.
Potkal jste při svých cestách světem nějaké Čechy?
Potkávám většinou jen ty Čechy, kteří za mnou sami přijdou, a to může být kdekoli. Jednou mě takto oslovil český fanoušek mých knih v italských Benátkách.
Proč myslíte, že jste u nás tak oblíbený? Vaše poslední dvě knihy tady dokonce měly světovou premiéru.
Jsem rád, že se tady moje knihy líbí. Neznám váš jazyk a znám jen velmi málo Čechů, ale myslím, že v sobě máte zvláštní humanitu a humor, kterým jsme si blízcí. Možná je to i propojením s židovským světem, který tady kdysi byl. Domnívám se, že tady mnozí vnímají, že já coby Žid píšu pohledem Žida, a především myslím, že oceňují můj – asi podobný – smysl pro humor.
Umíte si představit, že byste napsal svůj „nekorektní pohled na Česko“?
To bych moc rád, opravdu hodně, řada věcí, o nichž slýchám, je mi blízká a nesmírně mě baví, ale je tady ten jazyk. Zkrátka neumím česky. Jistě bych mohl napsat článek do novin, ale knihu ne. Někdy říkám, že psát článek je jako rande, ale kniha, to už je manželství. Bez znalosti jazyka nemohu mluvit s lidmi a pochopit určité nuance, ale mrzí mě to. Myslím, že bych se tady uměl napojit, že mám pochopení pro zdejší kulturu.
TUVIA TENENBOM (1957)
TUVIA TENENBOM (1957)
- Narodil se v Izraeli v ultraortodoxní židovské komunitě.
- Ve 20 letech odešel do USA, kde 15 let studoval různé obory.
- Jeho manželka pochází z Rakouska, několik let spolu žili v Německu.
- Publikuje v řadě médií – Die Zeit, Corriere della Sera.
- Napsal a uvedl na dvacet divadelních her.
- Je autorem řady knih: Všechny jejich lži, Chyťte Žida, Čau, uprchlíci!, Krysy jejího veličenstva či Spím v Hitlerově pokoji.
- Nyní mu v ČR vyšla kniha Po čem rabíni touží.
ZDROJ: časopis Vlasta
