Jaký je to pocit, držet v ruce svoji knížku a listovat jí?
Je to směs mnoha pocitů, od radosti a nadšení až po obrovskou úlevu, že je konečně na světě. Měla vyjít už téměř před rokem, ale datum se několikrát odkládalo – válka na Ukrajině totiž zasáhla i většinu nakladatelství. Byly chvíle, kdy jsem si říkala, že k tomu třeba ani nedojde, a měla jsem v sobě pocit zmaru. Takže držet teď v ruce svoji druhou knížku, na které jsem průběžně pracovala téměř dva roky, je velká satisfakce. Těším se v září na křest, kde to s přáteli oslavím.
Co vás vlastně přivedlo ke psaní?
To je jednoduché – moje děti, pro které jsem vymýšlela různé příběhy. A ty jsem jim pak vyprávěla před spaním, cestou do školky nebo třeba při venčení psa. Jenže se stávalo, že když po mně druhý den chtěly pokračování, nedokázala jsem navázat. Prostě jsem si to nepamatovala, v hlavě už mi běželo něco jiného. A tak jsem si řekla, že si to svoje fantazírování začnu zapisovat. Ve výsledku z toho byla amatérská pohádková knížečka, kterou jsem nechala vytisknout v několika exemplářích jako památku. Navíc s ilustracemi mé starší dcery, která od malička krásně maluje.
A to vás nakoplo dát o sobě vědět velkému profesionálnímu nakladatelství?
Kdepak, tenkrát jsem jen vyventilovala svoji potřebu tvořit, a pak ji zase uložila k ledu. Ta radost a nadšení ve mně ale zůstaly, uvědomila jsem si, že jsem objevila svět, ve kterém je mi dobře. Ale že bych měla odvahu vyjít s tím naplno ven? To ne, tak sebevědomá jsem nebyla. Navíc jsem nevěděla, jak to v knižní branži chodí. Při jednom natáčení jsem se ale potkala s kolegyní Nelou Boudovou, která v té době vydávala svoji třetí knížku v pořadí. Začaly jsme si o tom povídat a ona mě pošťouchla, ať v psaní pokračuju, že se mi může stát jediné – maximálně můj rukopis odmítnou. Nakoplo mě to a pak jsem téměř rok psala pohádkový příběh Brok, Flek a strašidla, který jsem ve finále poslala do Albatrosu.
Jak dlouho jste čekala na reakci?
Zhruba za měsíc mi zavolali, že se jim líbí a že ho berou. Ten den jsem měla svátek a musím říct, že to byl ten nejkrásnější dárek. Samozřejmě jsem ještě některé věci musela doladit. Učila jsem se za pochodu a moc ráda. Psaním a vůbec vším co k vydání knížky patří, jsem se o sobě dozvěděla i něco nového.
Co třeba? Čím jste sama sebe během psaní překvapila?
V prvé řadě jsem netušila, že mě to tak pohltí a vtáhne a taky kolik mi to dává radosti. Ale hlavně, že jsem tak trpělivá. Než vznikne knížka, navíc dětská, do které zasahuje i výtvarník, uplyne hodně času. Je spousta věcí, které vydání provázejí. Netušila jsem, do čeho jdu. Se psaním jsem dřív neměla nic společného. Jako herečka jsem byla zvyklá nechat se vést předem daným textem. Ale psaním jsem se stala tím pomyslným kapitánem, který řídí loď a doufá, že dopluje zdárně do cíle. Bylo osvěžující a osvobozující nemuset se při psaní někomu podřizovat a nechat se unášet jen vlastní fantazií. Nikdy jsem na ničem tak intenzivně a dlouho nepracovala.
Co bylo tedy nejtěžší?
Příběh musíte nejenom vymyslet, vystavět, ale i převést na papír. Ale nejtěžší fáze přichází, když ho čistíte a dolaďujete, to znamená, že ho čtete pořád dokola. Taky se potkáváte s výtvarníkem, vtahujete ho do děje a povzbuzujete ho při jeho práci. Pak řešíte s grafikem a nakladatelstvím spoustu dalších technických detailů. Jsem precizní a přála jsem si, aby výtvarné vyznění knížky korespondovalo s mým textem. Někdy to bylo vyčerpávající, ale obě knížky jsou takové, jaké jsem si je přála mít. S oběma výtvarnicemi mých knížek jsme byly semknutý tým. Musím říct, že z výsledku mám obrovskou radost.
Vaše druhá knížka s názvem Putování za minísky vyšla před pár dny. Proč jste si vybrala zase pohádku? Jiný žánr vás neláká?
Zatím ne, i když bych se k tomu časem ráda přehoupla, už mám v hlavě několik námětů. Teď jsem ovšem ještě cítila, že moje první knížka, která vyprávěla o dvou pejscích, panu hajném a strašidlech, nebyla dostatečně vyčerpaná. Potřebovala jsem příběh dovyprávět, dát mu nějakou definitivní tečku a přidat mu trochu jiný rozměr. A tak vzniklo volné pokračování o lásce, laskavosti, naději, a hlavně o rodině a její soudržnosti. To je totiž něco, co se mně bohužel nepodařilo – jsem rozvedená. Začala jsem psát, když se to doma hroutilo. Když vznikala první knížka, připadala jsem si ztracená. Při druhé kulminoval rozvod. Byla jsem zahlcená všedními povinnostmi, které se ještě znásobí, když člověk zůstane na všechno sám. Zoufale mi chyběla harmonie, a tak jsem si ji zasadila do příběhu.
Pokud to chápu dobře, psaní vás zachránilo?
To by bylo silné slovo, ale byla to jedna z věcí, která mi pomohla se najít a dát se dohromady. Víte, mrzelo mě, že jsme to nezvládli. Manželství je dialog, ale pokud si chce povídat jen jeden, je to bezvýchodná situace. Nám to prasklo po sedmnácti letech. Odejít bylo to nejtěžší rozhodnutí v mém životě. Ale věděla jsem, že už jsem udělala všechno, čím bych to z mé strany zachránila. Prošla jsem si vlnou emocí od stesku přes strach a výčitky… Po čtyřech letech, kdy žiju sama s dětmi, už to vnímám jako dobrý krok a mám ze sebe radost. Posílilo mě to. Zvládnu se o dcery sama postarat, dát jim zázemí. Prostě nést veškerou zodpovědnost za výchovu a celý ten kolos povinností. Samozřejmě to není jednoduché – občas v noci nespím a hlavou se mi honí spousta otázek a starostí, ale už si nic nevyčítám a ničeho nelituji.
V jaké fázi jsem vás momentálně zastihla?
Řekla bych, že jsem na určité cestě… Chodím na terapie, což považuju za běžnou věc. Zvlášť v dnešní době, která je komplikovaná a psychicky náročná. Je vyloženě nutné mít někoho, s kým si o tom můžete popovídat. Pro někoho to může být dobrá kamarádka, pro druhého odborník, který rozumí duši.
A klade vám otázky, které by vás nenapadly. Člověk funguje v určitém stereotypu a spousta věcí mu uniká. Nemá čas, energii, odvahu. Jede po nějakých kolejích a nemůže odbočit. Respektive si to myslí, ale když to probere s někým nezaujatým, kdo ho nesoudí ani nepoučuje, zjistí, že všechny překážky měl většinou jen ve své hlavě. Že když změní úhel pohledu, uleví se mu. A objeví další možnosti, kudy se vydat.
Myslíte si, že už jste připravená na nový vztah?
Řeknu to takhle – do ničeho se neženu. Odjakživa jsem velmi opatrná. Ve svých čerstvých sedmačtyřiceti mám za sebou dva vážné vztahy, což ledacos napovídá… Vždycky to byla velká láska. Momentálně jsem sama a nevadí mi to. Vím, že věci zvládám, a jsem na sebe hrdá, ale občas je samota i vyčerpávající. Asi nejvíc mi chybí takové to obyčejné sdílení. Dialog dvou lidí, který tříbí myšlenky a obohacuje, inspiruje. Moje holky jsou skvělé, ale je jim teprve 16 a 12 let. Nechci je zbytečně zatěžovat, takže se spousta věcí, spousta těch pomyslných dialogů odehrává jen v mojí hlavě. Před ničím se neuzavírám, ale jak jsem řekla, nikdy jsem nebyla lehkomyslná. Vážím si přátelství, které kolem sebe mám, i když jich v té nejtěžší době zbylo jen pár. Pokud bych si mohla něco přát, tak potkat někoho, s kým se budu cítit bezpečně.
Když je člověk sám na celou domácnost, měl by se o sebe o to víc starat. Měl by energii nejenom vydávat, ale i čerpat. Děláte to?
To říká i můj psychoterapeut – když budete fit a v pořádku, tak budou takové i vaše děti, které z vás berou. Ne vždycky je čas, ale snažím se dělat si i radosti a nezapomínat sama na sebe. Herecká práce je nárazová, nemá ani pevnou pracovní dobu, takže si vytvářím alespoň pevné body, aby měl můj den určitý řád. Patří k němu dopolední dvacetiminutovka angličtiny, a k tomu káva, to je takový můj rituál. A taky ráda relaxuju ve vaně, kde si čtu nebo jen tak zevluju. Nejvíc ze všeho mě ale baví procházky se psem. Bydlíme v Košířích, což je jedna z nejzelenější částí Prahy. Je tu rozsáhlý lesopark, krásná příroda. Chováme tady dokonce i slepice a máme fajn sousedské vztahy.
Pomalu, ale jistě se blížíte k padesátce. Straší vás to, nebo nechává chladnou? Ptám se proto, že u herečky je mimo jiné důležité i to, jak vypadá.
Lhala bych, že se občas při pohledu do zrcadla neleknu nových vrásek, ale jinak to moc neprožívám. Na svůj věk se necítím a často jsem překvapená, když dostávám role matek dospělých dětí. Čas se ale nedá zastavit. Moje tvář i tělo se mění a já to přijímám. A učím se žít s tím, jaká jsem. Někdy mi to jde líp, někdy hůř. V každém případě se na sebe snažím netlačit a všemu nechat volný průběh. Občas si zajdu na jógu, občas na masáž, ke kadeřnici, na kosmetiku, ale to je asi tak všechno. Mám ráda přirozenost bez umělých zásahů. Důležité pro mě je cítit se dobře. A jestli přijdu o nějakou roli kvůli tomu, že už nejsem svěží, tak není čeho litovat.
Vaši rodiče jsou oba lékaři, dědeček byl stomatolog a teta byla zdravotní sestra v nemocnici. Vás medicína nelákala?
Byla jsem vedena k tomu, že rodinnou tradici převezmu a bude ze mě lékařka. Podvědomě jsem ale cítila, že se to nestane. Maturovala jsem z fyziky a biologie a do poslední chvíle se připravovala na přijímačky na medicínu. Ale osud opravdu rozhodl jinak. Jsem šťastná, že jsem ve čtvrťáku na gymplu poslechla svou intuici a podala přihlášku na JAMU, i když mi tlouklo srdce až v krku, když jsem to rodičům oznamovala. Pro všechny bylo mé rozhodnutí obrovským překvapením.
Mezi vaše spolužáky patřili třeba Jaroslav Plesl nebo Vašek Vašák. Jak na vaše společná studijní léta vzpomínáte?
JAMU bylo úžasným obdobím, na které vzpomínám moc ráda. Já do té doby nevytáhla paty z Krnova a chodila spát se slepicemi, a najednou kolej a umělecký svět, ponocování. Byla jsem jako Alena v říši divů. Měli jsme skvělý ročník. Všichni jsme žili divadlem, bavilo nás zkoušet a hledat. Ve druháku jsme po večerech připravili své vlastní představení Pěna dní, kde jsem měla hlavní roli Chloé, Colina hrál Petr Bláha nebo pak Jirka Vyorálek. S Jardou Pleslem jsme hráli pár v absolventském představení Elektra. S Vaškem Vašákem zase Ninu a Trigorina v Rackovi. Byli jsme velmi semknutý herecký ročník a ty čtyři roky v Brně byla neskutečná jízda. Těší mě, že si každý rok v létě všichni uděláme čas a potkáme se. Je to už taková naše tradice.
Řadu let působíte na volné noze. Jaký typ divadla máte ráda?
Líbí se mi, když v něm nechybí humor a zároveň spodní proudy. Zasmějete se, ale zároveň se vás to i něčím dotkne a donutí přemýšlet. Nebo rovnou posadí na zadek. Přesně takový divadelní projekt mám už nějakou dobu v hlavě a ráda bych ho probudila k životu. Momentálně jsme ve fázi hledání prostoru, který by se nás ujal. Zatím můžu prozradit, že do toho chceme jít s kolegou Michalem Kernem, se kterým nás kdysi pojilo moderování pořadu Farmářská jízda. Máme podobný humor. Nikdy jsem se s nikým nenasmála tolik jako s ním. Tak snad konečně dojde i na společné divadlo. A po Novém roce budu taky zkoušet další komedii v pražském divadle Studio DVA.
A na co dalšího byste nás pozvala v nové divadelní sezoně, která odstartuje za pár dní?
Za vidění určitě stojí představení Dámská čtyřhra, kterou hrajeme v Divadle v Celetné, a Veselé Velikonoce v Divadle Palace. Tam mě diváci ani nepoznají, protože mám paruku a vypadám doslova jako disco koule. Nebo zvu na představení Hovory o štěstí mezi čtyřma očima v režii Patrika Hartla na Malé scéně už zmíněného divadla Studio DVA. A co se týká televizní práce, na podzim se objevím v detektivním seriálu Octopus a ve filmech Věčný klid a Bratři.
A když se podíváme do budoucnosti, jak se vidíte za nějakých deset patnáct let?
Učím se žít víc přítomností než minulostí a budoucností, která je nejistá. Před čtyřmi roky nebyl covid ani válka. A co bude za deset let? Přála bych si být živá a zdravá, já i moje děti. Dál dělat svou hereckou profesi. Napsat další knížky. Přála bych si, abych žila i za deset let tak, jak si přeju a jak to cítím. Jedna z postav v představení Dámská čtyřhra říká: „Žádný sen není hloupý.“ Takže sním o mnoha věcech, ale ty si už nechám jen pro sebe.
Zdroj: časopis Vlasta
