Desetiměsíční Vilda spal. Spal jako dudek, protože dopoledne pózoval jako manekýn. Líbila se mu světla, stříbrná klipsa paní fotografky – lepší než všechny jeho hračky – na požádání se smál v ateliéru i venku a nezdráhal se vylézt kamkoliv, včetně stoličky. Vše pod dohledem maminky, herečky Vlasty Žehrové. Také na vaši žádost, milé čtenářky, vznikl tento rozhovor. Neboť vám neuniklo, že v pražském Divadle ABC jsou miminka hned tři. Téměř ve stejnou dobu se rozhodly pro roli maminek herečky: Veronika Jeníková, Simona Stašová a Vlasta Žehrová. Mateřství v provozu, jakým je divadlo, znamená malou organizační pohromu. Ale všechno se musí zvládnout a všechny tři známé tváře už se zase vracejí na jeviště.

Jaké to je, přejít ze života omezeného pouze hereckými povinnostmi na ukradené chvilky, kdy Vilda spí?

Zpočátku skoro šokující. Ne ty běžné povinnosti, ale to, že si Vilda v noci místo spaní povídá, chce společnost, budí se strašně brzy ráno a je tak temperamentní, že odpočinek snad ani nepostrádá. Já ano.

Jak už jsem se dověděla po telefonu, nemáte hlídací babičku, takže Vilímek jde s vámi na korepetici do divadla, nebo je to na otci Michalovi...

Střídáme se podle potřeby, takže společně zatím nikam nemůžeme. Když je třeba, Michal Vildu vykoupe, uspí, nakrmí... A s babičkou je to tak: Michalova maminka je známá oděvní výtvarnice Zdeňka Bauerová, celý život velmi zaměstnaná, aktivní a úspěšná žena, a to jí prostě zůstalo. Není to žádná chyba, také u divadla je hodně lidí, kteří jsou posedlí svou prací, a většinou ji dělají výborně.

Ty krásné modely, které jste měla na fotografování, jsou od paní Bauerové?

Ano, o premiérové oblečení teď nemusím mít starost.

Která premiéra vás čeká jako první?

Do mateřského Divadla ABC se těším na zkoušky Cikánského barona, v režii uměleckého šéfa divadla Milana Schejbala. Premiéra bude v prosinci, a víc vám říkat nemusím, tuhle klasickou operetu zná každý. Také se těším na kolegy a kolegyně v divadle, které jsem na rok díky mateřské dovolené musela opustit. Teď si teprve uvědomuji, jak ten čas strašně letí... Další premiéra bude v Divadle Na zábradlí, kde hostuji v inscenaci Carmen. Není to žádná činoherní parodie na operu, objeví se zde všechna známá hudební čísla, jak je Bizet napsal, v choreografii jsou citace původních španělských tanců.

Máte ráda Carmen?

Mám a vždycky jsem měla, byla to jedna z prvních oper, kterou jsem viděla. Pojetí pana režiséra Ševčíka je lehce groteskní, bizarní, jak se ostatně u jeho inscenací předpokládá, ale zároveň oplývá až jakousi mystičností, kterou s sebou ty velké milostné vztahy a vášně nesou.

Hudební divadlo je vedle činohry váš druhý herecký osud. Byla jste v angažmá v Hudebním divadle v Karlíně, a právě s režisérem Otou Ševčíkem jste nastudovala v Divadle v Řeznické muzikál Hello, Dolly! a operetu Polská krev…

Já bych ty dva osudy neoddělovala. Hudba je totiž velmi důležitým dramatickým prvkem i v činohře, a jsem moc ráda, že jsem třeba měla štěstí pracovat v Národním divadle s režisérem Miroslavem Macháčkem, který tohle spojení nejen mistrně ovládal, ale také stoprocentně uplatňoval.

Vy jste do Národního nastoupila hned po škole. Bylo to velké sousto pro začátečníka?

Určitě ano, ale dnes už to tak neberu, bylo to prostě jedno z mých angažmá. Už během studia na konzervatoři jsem hostovala ve hře Nápadníci trůnu, režíroval ji pedagog konzervatoře Václav Hudeček, a na konkurzu jsem dostala menší roli v ruské hře Jako bychom se ani neznali. Režisér Miroslav Macháček právě v ní velice osobitě, i když zdánlivě protikladně, použil vznešené tóny skladby Carmina Burana pod monolog opilého a nešťastného otce, kterého hrál Josef Somr.

Jste velmi dobře hudebně vybavená. Chtěla jste být vždycky herečkou, nebo jste pošilhávala i po muzice?

Je to přesně naopak. Chtěla jsem studovat hudbu a pošilhávala po divadle. Chodila jsem normálně na gymnázium a do lidušky, na klavír jsem hrála patnáct let. Ve druhém ročníku gymnázia mě v dramaťáku učila paní Jiřina Steimarová a doporučila mi, abych šla na konzervatoř. Vzali mě hned do druhého ročníku herectví, ale i tam jsme měli samozřejmě zpěv. Na paní profesorku Bernardovou ráda a s vděčností vzpomínám. Už během studia jsem pochopila, že určitá muzikálnost je pro herce velký dar. Protože i řeč má svůj rytmus, tempo, intenzitu..., prostě je to něco navíc, co se u divadla vždycky hodí.

Řekněte mi, proč jste se rozhodla už jako herečka studovat na filozofické fakultě divadelní vědu?

Protože si myslím, že vzdělání je dobrá investice. Přijímačky jsem udělala, ale pak jsem si jako dálkařka dost užila. Měla jsem výborné a dodnes velmi úspěšné spolužáky: Doubravka Svobodová je ředitelka, Ivana Slámová dramaturgyně... obě na Zábradlí, Karel Král je šéfredaktor teoretického časopisu Svět a divadlo. Já jsem do divadelní vědy nevstoupila, ale školu jsem nakonec dokončila. I když, přiznávám, s odřenými zády.

Bylo to k něčemu?

Ale ano. Když jsem začala učit na konzervatoři, moc se mi hodilo, že se přece jen orientuji v divadelní literatuře a mohu poradit svým žákům, kterým dramatem se mají prokousat a na které mohou klidně zapomenout.

Váš muž, Michal Strejček, je odborným asistentem v ateliéru malby na VŠUP. Co vy a obrazy?

Rodiče vždycky dbali, abych něco neopomněla, takže jsem chodila na výstavy a listovala dějinami umění. Támhle je vidíte srovnané v knihovně. Vyhovuje mi, že u nás doma voní nejen pokakané plínky, ale i barvy a terpentýn. Mám všechny tyhle vůně ráda.

Jak jste se s mužem seznámili?

V Žižkovském divadle. Já jsem měla „pedagogický dozor“ nad představením konzervatoře, minisukni a černý rolák. On prodával za barem, což je činnost, kterou se dá aspoň trochu vylepšit plat vysokoškolského pedagoga. A jak už to tak chodí, padli jsme si do oka a pak do náruče.

Co vaši rodiče, tíhli ke kumštu?

Maminka se jmenovala Slavická, vzdáleně jsme příbuzní skladatele Klementa Slavického, a hrála ochotnicky divadlo. Vždycky když o ní mluvím, tak to obrečím, protože mi velmi nečekaně zemřela. Bylo jí teprve pětapadesát let a náhle během dvou měsíců odešla. Tatínek žije, bydlí mimo Prahu, a divadlo má rád. Ovšem zajímavá postava naší rodiny byl dědeček, maminčin otec.

Tak mi o něm něco řekněte...

Děda utekl za hranice, nakonec až do Ameriky. Měl hospodu a hospodářství, kterého se nechtěl vzdát, takže dostal nálepku kulaka a asi by šel do kriminálu. Protože zvířatům rozuměl, uchytil se jako ošetřovatel koní v cirkuse v Hamburku. Potom odjel za oceán do Chicaga, v Americe taky farmařil. Když se vrátil zpátky na Moravu, vrhl se muziku. V lázních Lipová hrál v lázeňském orchestru na trubku, v tamním hotelu Lípa na basovou kytaru, aby se dámám na dietě hezky tancovalo, a na pohřbech zvládl pozoun. Říkal, že zvládne všechno, co mu život přinese. Prý podle hesla – něco ztratím, a hned zase něco najdu. Tahle jeho životní filozofie se mi moc líbí.

Takže jak u vás fungují ztráty a nálezy?

Ztratila jsem dvě krásné role, právě kvůli těhotenství. Ale když se Vilém narodil, pochopila jsem, že o nějaké ztrátě nemůže být řeč. Ani o nálezu. On je nejkrásnější dárek, jaký jsem si v životě uměla představit.

Zdroj: Vlasta.cz časopis Vlasta 1996, autorka: Jana Bednářová

Související články