Zkraje roku 2020 měl premiéru film Můj příběh. O čem je?

Je to skutečný příběh, který se může stát komukoli z nás. O baletce, která si vzala špatného muže, což si uvědomila až ve chvíli, kdy už od něj nedokázala odejít. Dostala se až na úplné dno, ze kterého se ale postupně zvedla, a to za pomoci kamarádek, tety, která ji vychovávala, a sebeironie, kterou se musela naučit, až když o všechno přišla. Na film jsou zajímavé reakce lidí, kteří ho už viděli. Jsou dva tábory: jedni u něj pláčou a film se dotýká nějakého jejich osobního místa v duši, druzí jsou v šoku a nevěří, že se něco takového může stát. Nerozumí tomu, proč ta žena okamžitě neodešla, když ji začal psychicky týrat. To, co jsme nikdy nezažili, nám přijde neuvěřitelné. A přitom odejít od manipulátora je mnohdy nemožné. Já osobně znám ženu, která nemohla od tyrana odejít, nepustil by ji, vyhrožoval jí, a tak ho zastřelila. Šla do vězení a dostala milost od prezidenta. Zní to šíleně, ale tohle se opravdu děje, akorát to nikdo nechce vidět, dokud se ho to osobně netýká.

Poznala jste ženu, podle jejíhož příběhu film vznikl?

Bohužel nepoznala. Velmi jsem o to stála, protože taková setkání v přípravě na roli pomáhají, ale ta paní už nežije v Čechách a nechce si tento dramatický úsek připomínat.

Jaké to bylo vstoupit do její kůže?

Od toho jsme herci, aby nám to šlo. Nedělalo mi to nějaký zásadní problém, už od kamerových zkoušek jsem věděla, do čeho jdu, a o to víc mě to lákalo. Paradoxně navenek jednoduché role bez zásadních vnitřních prožitků a motivací se hůř hrají. Čím rozervanější duše, která si musela projít něčím těžkým, tím zajímavější člověk v reálu i ve filmu, tím lépe se hraje. Člověk, který musel překonat sám sebe a své strachy a démony, inspiruje i ostatní.

Sama píšete knihy fejetonů o životě, lidé se na vás obracejí s prosbou o radu. Co byste vzkázala čtenářkám, které nevědí, jak utéct od tyrana?

Abych mohla sama dávat nějaké rady, musím k tomu být nějakým způsobem vyškolena, vzdělána. Cítila jsem se neoprávněná radit ženám, které mi napsaly. Když chcete radit někomu s partnerským problémem, nikdy si nemůžete vyslechnout jen jednu stranu, ideální je slyšet i toho druhého. Začala jsem si dělat pětiletý terapeutický výcvik. Teď chci ale studium načas přerušit, protože je to strašně náročné, a pokud bych to chtěla dělat, musela bych se tomu povolání odevzdat naplno, vzdát se herectví a dalších koníčků, a na takové radikální rozhodnutí ještě není čas.

Už tedy díky studiu víte?

Netroufám si na vaši otázku odpovídat. Nejprve bychom si musely definovat, kdo je tyran, kde jsou překročeny naše hranice, které každý vnímá individuálně. Tam, kde jednomu facka přijde v pořádku, druhý by okamžitě odešel a nikdy by se nevrátil. Každý má své hranice někde jinde a musí vnímat sám sebe, aby cítil, že tohle už je něco, co mu ubližuje, co mu vadí a s čím už nedokáže a nechce žít. A musí s tím chtít sám něco dělat. Protože pokud nechce a je rád v roli oběti, aby ho ostatní litovali, aby se litoval sám, můžete mu radit, co chcete, ale on se nezmění a bude si pořád stěžovat.

Tak možná je to proto, že některé ženy se bojí pálit za sebou mosty.

My si myslíme, že je strašně těžké změnit život a odejít, protože máme děti, dům, hypotéku, ale jsou to jenom výmluvy, protože pokud člověk trpí, trápí se a je nešťastný, nemá žádný smysl prožívat takový život. Může odejít i s dětmi a holým zadkem a začít znovu, od nuly, ale svobodně a s novou vnitřní sílou.

Sama máte osobní zkušenost s psychickým týráním.

To už je dávno, bylo mi kolem dvaceti, tehdy jsem se vztahy neměla v podstatě žádnou zkušenost. Toužila jsem po lásce, obejmutí, chtěla jsem být ve vztahu a k někomu patřit. Dnes mi to přijde komické, že jsem byla ochotna ztratit samu sebe kvůli muži, který mě nemiloval a nevážil si mě, ale bylo to tehdy stokrát lepší než být úplně sama. Přeskakovala jsem ze vztahu do vztahu, aniž bych se nadechla, dozvěděla se něco o sobě v tichu samoty, vyléčila si svou zraněnou duši. Radši jsem očekávala, že mi ji vyléčí partner, a všechny své problémy jsem přehazovala na něj. Což v těch nevyzrálých mužích mohlo vzbuzovat odpor, averzi a chovali se tak, jak se chovali.

Chcete říct, že jste si za jeho chování mohla sama?

Někdy si za to, že nás ostatní zraňují, opravdu můžeme samy svým chováním, něčím je provokujeme. Tlakem, zavěšením se, očekáváním, potřebujeme neustálé důkazy lásky. A platí to i naopak. Zažila jsem vztah, kdy muž nedokázal beze mě žít ani dýchat, pořád chtěl všechno řešit se mnou, trávit se mnou 24 hodin denně, dusil mě svojí „láskou“ a ve mně to vzbuzovalo pocit, že se nemůžu nadechnout, a odháněla jsem ho pryč. Na prvním místě je vždy důležité vyléčit samu sebe a teprve pak vstupovat do vztahu a posouvat se dál. Pak jsou ale vztahy opravdu velmi nezdravé, vztahy s manipulátory, kteří svoji vlastní slabost, pocit sebenenávisti a nízkého sebevědomí obracejí na partnerku. Možná byl na začátku gentleman, nosil vás na rukou, sliboval modré z nebe. Ale jakmile vás získal, měl vás jistou, začal se najednou chovat úplně jinak. Jakmile mají svou oběť, snaží se ji udupat do země, aby jim bylo líp. Dělá jim dobře, když můžou ostatní ponižovat, aby si sami zvýšili sebevědomí.

Jak se k vám váš partner choval?

Poznal mě jako holku, která studovala vysokou školu. Pak se mi ale začalo dařit, začala jsem vyhrávat castingy a on začal extrémně žárlit, byl vůči mně vulgární. Tehdy jsem ještě netušila, že má tak nízké sebevědomí, že nevěří, že bych ho neopustila, bojí se, že si najdu někoho lepšího, a o to víc mě shazoval. Ještě jsem nebyla tak zkušená, abych to viděla. Ale je to důležitá zkušenost do dalších vztahů. Je dobře, že jsem ji zažila takhle brzy.

Jak je možné, že jste se nechala tak ponižovat?

Člověk má nějaká přesvědčení, kterým věří, ale ona vůbec nemusejí být pravdivá. Jenom jim prostě uvěřil na základě třeba nějakých poznámek v dětství, typu „ty jsi hrozná, hloupá, ošklivá“. A pak si najdete partnera, který vám to jen potvrzuje a říká vám: „Jsi hloupá, nepostaráš se o sebe a beze mě nic neznamenáš.“ Tím si to zhmotníte, uvěříte tomu a život podle toho vypadá. Když pak přijde muž, který vám najednou říká, že jste úžasná, a dává vám prostor, abyste všechno zvládla, nevěříte mu.

Kdy jste si uvědomila, že nejste v tom vztahu ta špatná vy?

Trvalo mi to dlouho. Stále jsem si myslela, že ho mohu změnit, otevřít mu oči, udělat ho lepším člověkem. Předkládala jsem mu knížky o různých psychologických věcech, o tom, co mě trápilo, o způsobu komunikace. Dnes se tomu směju, jak jsem byla naivní, a to i v dalších vztazích potom. Pokud partner nechce, nemůžete udělat vůbec nic. Jenom se sebrat a odejít, protože tam ztrácíte čas. A čas vašich nejlepších let vám nikdo nevrátí.

Máte pocit, že jste byla srážena už od dětství?

Už na základní škole jsem zažívala jakousi schizofrenii, na jednu stranu jsem věděla, že musím být ta hodná, upravená holčička, která nosí domů samé jedničky, na druhou stranu mou přirozeností bylo lézt po stromech, honit se po třídě. Jenže tehdy jsem shodila nástěnku, dostala jsem poznámku a byla jsem v šíleném stresu, co z toho doma bude. Věděla jsem, že musím být tichá a nenápadná, že tak to mají rodiče i učitelé rádi, ale dusila jsem svou přirozenost, divokost, hravost, byla jsem sama v rozporu. A to mi vydrželo skoro doteď.

Můžete být konkrétní?

Vždycky mi vadily sexistické poznámky mužů. Takové ty nevhodné poznámky na můj zjev. Viděli křehkou ženu a cítili, že si můžou dovolit „být vtipní“. Ale když my ženy řekneme nahlas, co si myslíme a co je nám nepříjemné, tak nás vyhodí z práce nebo tu práci ani nedostaneme, někdo z rodiny se urazí, přijdeme o přátele. Očekává se, že budeme sedět doma, vařit, uklízet a starat se o děti. Budeme subtilní, křehké a neprojevíme svou živočišnost. Jakmile ji ve vztahu projevíte, najednou se muž vyleká a uteče.

Anebo ne.

Když je dostatečně sebejistý, tak třeba ne. A tak by to mělo být. Být ve vztahu naprosto přirozená, nemuset si dávat pozor na jazyk, aby se ho to chudáčka náhodou nedotklo. Můžete říct: ano, jsem naštvaná a nemůžu dál. Správný partner vám nezačne nadávat, ale nezačne vás ani zachraňovat. U mě konkrétně začala léčba až s mým současným manželem.

Co se stalo?

Řekl mi něco, co se mě dotklo, já na to upozornila a on opáčil, že s tím nemá nic společného. Že si tahám něco z minulosti, co si musím vyléčit sama. A měl pravdu. Neseme si s sebou zranění, co nám někdy někdo řekl a udělal, a projektujeme si to do nového vztahu, přestože nový partner to třeba nemyslel zle, ale prostě něco otevřel uvnitř v nás.

Pamatujete si, co se vás tehdy dotklo?

Tak třeba řekl, že na mě nemá zrovna čas kvůli práci. A já si hned otevřela program, že mě nemá rád a práce je důležitější i ve chvíli, kdy ho potřebuji. Ozvalo se moje vnitřní zraněné dítě a já si to uvědomovala, stejně tak to, že dokud ho nevyléčím, tak mi skončí další vztah. Vlastně mi můj muž dal prostor, abych na sobě sama pracovala a neočekávala, že on tu bude pokaždé, když si vzpomenu. Bude vedle mě usínat každý večer, protože já neumím sama usnout, nebude jezdit na služební cesty, protože já neumím být sama, bude mi pomáhat s dětmi, které nejsou jeho, protože je toho na mě moc. Měla jsem nějaká očekávání, jak se má manžel ke své ženě chovat. Ale byla chybná.

Jak jste začala své vnitřní dítě léčit?

Začala jsem si to uvědomovat, vědomě vnímat každou svoji reakci.

Což ale asi není vždycky úplně jednoduché.

Není, ale bude mi čtyřicet let a můj život se točí v opakujících se situacích, už bych to ráda prolomila a zkusila to poprvé v životě jinak a líp.

V upoutávce na vaši knihu Prostor pro duši jsem četla, že vám lidé často říkali: Na tohle nemáš a podobně.

Chtěla jsem získat uznání a pochvalu, přihlašovala jsem se do různých šílených soutěží. A právě na základní škole, bylo mi asi deset, se ve třídě ptali, kdo se chce přihlásit do Miss základních škol, zvedla jsem ruku. Spolužáci se ale začali smát, že jsem se zbláznila. To samé zažil nedávno můj dvanáctiletý syn, když se vybíral předseda třídy a učitelka se Adámka zeptala, zda by to chtěl dělat on. Všichni se začali smát, jeho se to hrozně dotklo, má křehkou duši po mně. Pak mi řekl, že nic neznamená, že v něj lidé nevěří, prožíval to samé co tehdy já.

Bojovala jste s bulimií, myslíte, že semínko těchto problémů bylo zaseto právě ve škole?

Nejvíce asi v období prvních lásek. Tehdy mi můj kluk v šestnácti řekl, že mám velký zadek, čehož jsem si do té doby vůbec nevšimla. Protože jsem ho bezmezně milovala, bála jsem se, že mě kvůli tomu přestane mít rád.

A začala jste hubnout.

Měla jsem lehkou nadváhu, při 165 centimetrech jsem měla kolem osmašedesáti kilogramů. Měla jsem velké macaté nožičky, byla jsem schopná sníst velký plech jablečného koláče, prozření asi přijít muselo, bylo jasné, že když budu dál zacpávat nedostatek lásky jídlem, bude ze mě koule. Takže jsem hrozně rychle zhubla. Vynechávala jsem sladké, začala jsem jíst pravidelně menší porce, hodně jsem sportovala. Tehdy poprvé na mě začalo okolí obdivně reagovat a chválit mě. Zhubla jsem, najednou mi to slušelo. Takhle je naše společnost nastavená – hodnotíme se podle vnějšího zjevu. A já dělala všechno pro to, aby mě měli ostatní rádi. Bulimie a anorexie vůbec není o jídle, ale je to znak toho, že nám něco chybí, touha po lásce, obejmutí a přijetí. Je to závislost jako každá jiná. Postupně jsem přestávala jíst skoro všechno, jenže pak jsem si uvědomila, že tohle není moje cesta.

Něco vám došlo?

Že jsem unavená, nervózní a nepříjemná. Navíc jsem měla jídlo opravdu ráda. V osmnácti se to zvrtlo v to, že jsem začala naopak velmi hltat, přejídat se a pak to šlo ven.

Jak jste se z toho dostala?

Celý tento šílený kolotoč se zastavil v momentě, když jsem zjistila, že jsem těhotná a čekám prvního syna. Už jsem neubližovala jenom sobě, ale i někomu, kdo mě potřebuje. A tak jsem v sobě objevila obrovskou sílu a motivaci to zastavit a definitivně s tím skončit. Našla jsem smysl a někoho, kdo mi za to stál: můj syn.

Vaše cesta k filmu byla občas plná zklamání, neúspěšné castingy…

Přestože ta cesta nebyla jednoduchá a nic jsem nedostala zadarmo, o to víc jsem dostala prostor k tomu, abych si sama sebe vážila a byla na sebe hrdá, že jsem to dokázala a že jsem tam, kde jsem. Má to pro mě hodnotu proto, že právě cesta mě zformovala v člověka, kterým jsem dnes. V téhle oblasti nejsou přátelství na život a na smrt. Ten, kdo vás dneska adoruje a maže vám med kolem huby, ten si na vás zítra ani nevzpomene.

Nabídl vám někdy režisér nebo producent, že vás dostane do filmu, když s ním půjdete do postele?

Slyšela jsem o tom, ale konkrétně mně se to nestalo, protože já jsem vždycky byla velmi uzavřená. Jsem introvert, nechodila jsem na žádné večírky a dotočné. Stalo se mi, že mně na nějaké zahraniční reklamě režisér řekl, ať jdu s nimi na večeři. Odmítla jsem.

No a neříkají si pak lidé kolem, že jste namyšlená husa?

To jsem zažila. Na některých projektech se ke mně dostalo, že když jsem s nimi nechodila do baru, nepařila, nekouřila před karavanem, ale místo toho jsem byla sama zavřená uvnitř, četla jsem si nebo se učila texty, tak jsem namyšlená kráva. Ale vím, že s tím nic neudělám, když si někdo bude chtít o mně myslet cokoli, nemůžu ho přesvědčovat, že to tak není.

To je tedy zásadní obrat od vašich let v pubertě, kdy jste si přála, aby vás měli všichni rádi. Jak dlouho to trvalo, než jste k tomu došla?

Je to běh na dlouhou trať, člověk se nezačne mít rád do roka a do dne. Pokládá si správné otázky a pokouší se na ně správně odpovídat. Začne dělat věci, kterých se strašně bál, aniž by je zkusil, a zjistí, že se vlastně bál něčeho, co vůbec není tak děsivé.

Musel vám k tomuto poznání dopomoct nějaký terapeut?

Navštěvovala jsem terapie, dokonce i různé alternativní a ezoterické, což byly mé největší omyly, ale jsem ráda, že jsem si to zkusila. Nemusím vyhazovat peníze za šarlatány. Tito lidé čekají na zoufalé ženy, které jsou nešťastné, a oni jim z koule vyvěští to, co je vidět na první pohled. Je fajn najít si správného terapeuta. Objevila jsem ho až nedávno, není to vlastně ani tak terapeut, jako člověk, který mi lidsky sedí. Nehraje si na moudrého pana doktora, který mi říká poučky, jimž stejně nerozumím, ale dokáže mi na rovinu říct, že řeším hovadiny.

Přestože jste introvert, ve svých knížkách se hodně otevíráte. Jak je těžké jít ven s intimními myšlenkami?

Zjistila jsem, že pravda je pro mě zásadní. Když se budu prezentovat jako jiný člověk, budu tvrdit, že jsem úžasná, skvělá, mám úžasnou rodinu a všechno je zalité sluncem, nepomohu nikomu jinému, ani sama sobě. A vnitřně budu mít depresi, protože o sobě tvořím lživý mediální obraz. A pokud mám být v médiích vidět a k něčemu se veřejně vyjadřovat, tak musím vždycky říkat pravdu. Musím přiznat, kdo jsem, všechny ty temné stránky, chyby, omyly, minulost, a říct to tak, jak to bylo. Já nejsem žádná hvězda s úžasným životem. Měla jsem bulimii, jsem rozvedená, i s druhým manželem se občas pohádáme, své tři děti někdy nezvládám, nedávno jsem byla opřená o kuchyňskou linku a brečela jsem, že už nemůžu dál. Tohle je ale normální život. Tohle je život, který máme skoro všichni, a je to v pořádku.

Jako kdo si teď nejvíc připadáte? Jako herečka, spisovatelka, maminka, psycholožka nebo nakladatelka?

Nejvíc si připadám jako šílená a bláznivá žena. Někdy mám opravdu bláznivé nápady. Ale vlastně mi to vůbec nevadí. Nikdy jsem nechtěla být průměrná. Chtěla jsem si vyšlapat svou cestu, její složitost mě na mém životě nejvíc fascinuje. Jednoduchá cesta většinou nikam nevede a ta složitá nás posune strašně moc daleko, i když to v ten moment, kdy se ani nemůžeme nadechnout, ještě nevidíme. Kým tedy jsem? Stoprocentně mámou, manželkou, ženou, občas herečkou, občas spisovatelkou, zabývám se navrhováním šperků pod vlastní značkou Adore šperky. To všechno jsou střípky, které vytvářejí celek, který mě definuje. Bez jednoho by nebylo druhé a bez druhého třetí.

Jste máma tří dětí. Přitom vám kdysi lékaři tvrdili, že je mít nikdy nebudete.

Jeden říkal, že mám moc úzkou pánev, druhý říkal, že mám neprůchodné vaječníky, vyslechla jsem si různé diagnózy. Ale myslím, že příroda je chytrá, naše tělo taky. Bylo to tím, že jsem nemohla mít děti jenom s tím nesprávným mužem.

Jaký vidíte rozdíl mezi prvním a třetím dítětem?

Určitě v tom, že jsem starší, duševně vyzrálejší, mám větší trpělivost a víc se soustředím na dítě než na svoje problémy. Myslím, že když se rodič stává rodičem, měl by být vnitřně aspoň trošičku srovnaný sám se sebou, protože když je sám v háji, ubližuje i dítěti. Ale to vám nikdo neřekne, to zjistíte až záhy. Dnes dávám dítěti víc prostoru, aby zlobilo a projevovalo se, protože rozumím tomu, že taky potřebuje objevit své emoce a naučit se s nimi pracovat. Aktuálně řešíme s nejmladším synem jeho potřebu vymezit si své hranice. Má pocit, že je všechno jeho, a nechce se o nic dělit.

Váš současný manžel má z prvního manželství desetiletou dceru Rozálku. Jak spolu vycházíte?

Ona je tak strašně hodná, slušná a tichá, že ani nevím, že tam je. Někdy si sama pro sebe říkám, že by se měla naučit zlobit, ale to možná přijde v pubertě.

Děláte rozdíly moje děti, tvoje děti, naše dítě?

Je to jiné, to říká i můj muž. Vaše děti jsou vaší součástí, vidíte se v nich a máte právo se na ně zlobit. Ale jakmile to dítě není vaše a vy ho nevychováváte, tak cítím, že nemám právo do toho rodičům nějak zasahovat. Spíš jsem přítomná a jsem zde, když je touha si se mnou povídat, ale nevynucuji si lásku, pozornost, nechávám to čistě na jejích rodičích. A nevychovávám ji.

Jak vás Rozálka přijala?

Přijala mě hezky a je důležité, že si rozumí i s kluky, nemají mezi sebou žádnou rivalitu. Kluci občas tomu ženskému elementu nerozumí, třeba nechápou, že jí pomaleji a příborem… Ale oni jsou nadivoko vychovaní a u Rozálky si dal někdo práci a velmi důsledně dodržoval pravidla. Já jsem ta matka, která byla ráda, že období jejich dětství přežila.

Bylo to náročné?

Rozváděla jsem se, když byli malí, častokrát jsem nemohla ani dýchat, měla jsem týden stejné tričko. Když přemýšlím o výchově svých dvou starších synů, říkám si: Vlastinko, buď na sebe hrdá, že jsi to přežila!

Vy do výchovy Rozálky nezasahujete, dělá to stejně i váš muž ve vztahu k Adamovi a Kryštofovi?

Tam je to trošičku jiné, kluci jsou s námi pořád, Rozálka jezdí jednou za dva týdny na víkend. Všichni se musíme podílet na chodu a pravidlech stejné domácnosti. Všichni se střídáme v nádobí, kluci si sami perou a skládají prádlo, umí si i uvařit a nachystat svačiny. Učíme je samostatnosti a taky je učíme všechny činnosti, které děláme my. Aby si uvědomili, jak je to náročné, když od nás neustále něco očekávají.

VLASTINA KOUNICKÁ SVÁTKOVÁ (* 1982)

VLASTINA KOUNICKÁ SVÁTKOVÁ (* 1982)

• Narodila se ve slovenské Myjavě, maminka je Slovenka, otec Čech.

• Vystudovala pedagogiku v Bratislavě a masmediální komunikaci na trnavské univerzitě.

• Několik let byla redaktorkou, mimo jiné v magazínu Elle.

• Jejím prvním filmem byla bondovka Casino Royale v roce 2006.

• Zahrála si mimo jiné ve snímcích Gangster Ka, Nevinné lži nebo Ženy v pokušení.

• Vydala knihy Modrý slon, Sama sebou a Prostor pro duši. Navrhuje luxusní šperky, ale také oblečení.

• Má syny Adama a Kryštofa, v manželství s Jiřím Kounickým se narodil Matyáš.