Už téměř dvě desetiletí nahlížíte lidem do obýváků. Změnila se za tu dobu česká rodina?
Změnila. Lidé si už nepovídají. Oni dokonce ani neznají výraz povídat si, protože ze sociálních sítí okoukali slovo komunikovat. Takže komunikace v rámci rodiny, ať už mezi partnery, nebo dětmi, vázne. Když jsme začínali točit, tak možná jedna z účastnic měla svůj blog, jinak žádné sociální sítě, nic. Dnes vidíte v obýváku čtyři lidi, každý v ruce mobil a občas zvednou hlavu, aby odpověděli na naše otázky. Takže abych to shrnula, z mého pohledu vázne komunikace. Zato sílí hon za penězi.
Za účast ve Výměně manželek ale platíte rodinám od začátku.
To ano. Ale do prvních tří řad lidé vstupovali většinou bez finanční motivace. Oni ani netušili, že dostanou odměnu, to až když o tom začal psát bulvár. Takže buď šli do pořadu ze zvědavosti, nebo z nudy, dost často nás také používali místo manželské poradny. Dneska prvotní důvody zůstávají a k tomu se nabalily peníze. Někdy hraje roli i exhibicionismus.
Proč lidé raději „perou prádlo“ na veřejnosti, než aby navštívili vztahového odborníka?
Já myslím, že zvlášť u lidí mé generace pořád převládá názor, že ten, kdo vyhledá psychologa, je blázen. Samozřejmě to tak není, psychohygiena je důležitá jako normální hygiena. Ale fakt je, že některým lidem účast ve výměně prospěla. Rodinní příslušníci si totiž leckdy řekli, tý jo, tak ono by to mohlo být ještě horší! Maminky i tatínkové říkali, hele, jsem docela ráda nebo rád, že jsme do toho šli, aspoň si mě teď budou doma víc vážit.
A vážili?
Pamatuji si několik případů, kde se to skutečně podařilo. Samozřejmě, partneři, kteří říkali, vy jste moje poslední šance před rozvodem, se pravděpodobně nakonec rozvedli. Ale nevím to jistě, nesledovali jsme všechny rodiny, co se v nich dělo po skončení natáčení. Ale někdy jsme se pokračování příběhu dozvěděli. Jinak jsem vypozorovala, že mnoho párů spolu zůstává jen z existenčních důvodů. Ale to si myslím, že nebude specifikum pouze českých rodin.
Výměna manželek je od začátku pořad s vysokou sledovaností, ale také se na něj hledí jako na zlo, které nešetrně zachází s dětskou duší. Tím myslím, že jim na deset dní seberete mámu a necháte s nimi bydlet úplně cizí osobu.
A co třeba chůvy? Nebo pomocnice v domácnosti? Vždyť to jsou zpočátku také úplně cizí osoby.
Jenže matka je pořád přítomná, odpoledne nebo večer přijde domů.
Pamatujete si, když jsme kdysi jezdili na pionýrské tábory? Byly to dlouhé tři týdny a ani jeden z rodičů tam s námi nebyl. A taky nebyly mobily, místo nich jsme psali pohledy, které leckdy dorazily až po našem návratu. Nebo střídavá péče, to je přece daleko horší, když se děti každý týden stěhují. Ve Výměně manželek je nějaká cizí teta na hlídání jenom deset dní.
Prověřujete si ženy, než je pošlete k cizím dětem?
Máme samozřejmě obsáhlé dotazníky, i když nám práci hodně ztížil institut GDPR. Kvůli ochraně osobnosti se už nemůžeme ptát na tolik věcí jako dřív. Na zdravotní stav třeba vůbec. Tak se ptáme aspoň ústně. Když nám odpoví, dobře, když ne, tak se nedá nic dělat. Pak ale pochopitelně máme obavy, aby nenastaly zdravotní problémy.
Pro režisérku by to byl určitě zajímavý moment. Ale co ženská duše ve vás? Pere se s profesionální touhou po konfliktu?
To víte, že ano. Ale snad ty vyhrocené situace dokážu v sobě nějak zpracovat. Obecně mám nejradši, když se objeví nějaké zajímavé téma. To je pro tvůrce daleko cennější než konflikt. Velmi ráda zmiňuji fakt, že jsme byli jedni z prvních, ne-li první, kdo do reality show přizval LGBT komunitu. Měli jsme štěstí, že první díly byly velmi pozitivní. Když jsem si myslela, že v tomto směru už jsme natočili všechno, ukázalo se, že máme rodinu, kdy jeden z rodičů prochází tranzicí. Obdivuji, že do toho šli. A zároveň mám radost, že problematiku změny pohlaví divákům poodhrneme. Byť nejsme vzdělávací pořad, ale zábava.
Napadlo vás místo manželek vyměnit manžely?
Napadlo. Ale nakonec jsme si uvědomili, že muži, pokud jde o tenhle pořad, nejsou moc zajímaví. Víte, můžete si myslet, že společnost se posunula a věci jsou jinak, ale o rodinu se pořád starají primárně ženy. Takže když maminka na pár dní zmizí, nastane mnohem víc zajímavých situací. Rodiny jsou navíc na nepřítomnost otců zvyklé, přece jen opouštějí domov, třeba z pracovních důvodů, častěji než matky.
Pracujete hodně s emocemi všeho druhu. Co vaše emoce? Neprotestují?
Musím říci, že mnohem víc mě vždycky seberou hlasy, které nám vyčítají, že ničíme rodiny.
A neničíte?
Svazky, které jsou pevné, natáčení nerozhodí. A pokud jde o ty nejmenší, viděla jsem dosud samé spokojené děti. Byť třeba žily v prostředí, které se mně osobně nelíbilo. Ale kdo nám dává právo říkat, co je špatné, a co ne? Dost často o tom mluvím v souvislosti s čistotou v domácnosti, každý má tu normu úplně jinde. Někdy se nám podařilo rozkrýt týrání dětí, to jsme pak postoupili nález sociálce. Párkrát jsme zasahovali i při domácím násilí. O tom se ale nemluví, je jednodušší nás odsoudit, že rodinám ubližujeme.
Možná byste o pozitivních případech měla mluvit víc nahlas.
A koho by to zajímalo, když lidi hltají jen špatné zprávy? Otázka taky je, jestli by mi věřili. Ptala jste se mě, jestli se nebojím, že nám dojdou rodiny. Nebojím. Teď se přihlásila mladá žena, která byla účastnicí Výměny manželek v prvních letech coby pubertální dívka. Měla s tím dobrou zkušenost, říkala, že jí i bratrovi to pomohlo k lepšímu vztahu s mámou. Původně nebyl moc dobrý, ale nakonec se těšili, až se vrátí domů. Díky výměně všichni přežili pubertu. Ale ta žena to musí v pořadu říci sama, protože psycholožky, co na mě pořád útočí, by mi tohle nevěřily.
Možná si je teď udobříte díky novému pořadu, který bude televize Nova vysílat na podzim. Jde o dokureality zaměřenou na rodinu, ta však nebude lidi rozdělovat, ale vyhledávat dávno ztracené členy. Napadají mě dva podobné pořady, Pošta pro tebe a Tajemství rodu. V čem bude podle vás, režisérky pořadu, Ztracená rodina jiná?
Pokud jde o Poštu pro tebe, bude to vizuálně vypadat jinak a ani se nechystáme vyvíjet na lidi žádný nátlak. No a Tajemství rodu? Ten pořad se mi moc líbil. My také spolupracujeme s genealogy, také se hrabeme v dávné minulosti, také jsme se dostali s pátráním do ciziny, ale jdeme maximálně jednu dvě generace zpátky.
O co přesně v pořadu Ztracená rodina jde?
Pomáháme rodičům najít jejich děti, dětem pokrevní rodiče nebo sourozence. Mnoho dětí skončilo v kojeneckých ústavech, některé byly dány k adopci. V britském originálu mě úplně dostal příběh ženy, které její bigotní rodina doslova vyrvala novorozence z náručí. Byla tehdy velmi mladá a rodiče ji tak dlouho zpracovávali, až dala miminko k adopci. My bohužel máme omezení kvůli legislativě, která nám neumožňuje najít dítě rodičům, kteří kdysi dali k adopci souhlas. Ono by to ani nešlo, dětem se změnilo jméno i rodné číslo. Tihle lidé jsou nedohledatelní, což je obrovská škoda. Ale někdy zapracuje náhoda. Jeden pán hledal sourozence, kteří byli daní k adopci. Díky jednomu jedinému dokumentu, který měla jeho babička z dob totality ukrytý, jsme nakonec objevili jednoho z bratrů. Bylo nádherné sledovat setkání dvou šedesátiletých mužů, vidět, jak jsou šťastní, že se mají.
Nebojíte se, že otevřete Pandořinu skříňku? Sourozenci asi nejsou takové riziko, ale co to udělá se starou dámou, když se jí odložený syn bude ptát, mami, proč jsi mi to udělala? Jste na to nachystaní?
Myslím, že něco podobného jsme už otevřeli. Ale na druhou stranu, odebírání dětí za totality někdy probíhalo zvláštně, ne vždy to byla vůle rodičů. Okolnosti byly divné. Ne pokaždé, samozřejmě. Ale i takovou zkušenost máme.
Já si představuji, že se najednou objeví nějaký můj sourozenec, který mi začne povídat věci, které nechci slyšet. Možná o nich vím a dalo mi práci je zpracovat. A teď mi má někdo znovu otevírat staré rány?
To se nám stalo zatím jednou, našli jsme sestru, která nám přesně tohle řekla. Měla to v sobě uzavřené a nechtěla se vracet. Také jsme našli rodiče, kteří řekli, jednou jsme „to“ odložili, tak ať si „to“ žije a dá nám „to“ pokoj. To mi přišlo úplně hrozné.
To je přesně případ, který mám na mysli. Ten člověk byl vlastně odložen v životě podruhé. Řekli jste mu pravdu, anebo jste zvolili milosrdnou lež, hele, my jsme vaše rodiče bohužel nenašli?
Řekli jsme pravdu, ale samozřejmě ne tak expresivně, jak ji rodiče podali.
Před chvílí jsme se spolu dívaly na ukázku z prvního dílu, kde se jeden muž svěřuje s obavou, aby znovu nalezené matce neublížil svou reakcí. Říkal něco v tom smyslu, že ona možná bude čekat šťastné shledání, ale ne každý je hned schopen radostných emocí.
Na place máme vždycky psychology. Jak u případů, kdy jedeme někomu oznámit, kdo ho hledá a proč, tak u setkání těch lidí. A když nám někdo řekne, že má vysoký tlak nebo něco podobného, tak se jistíme i záchranářem.
Výměna manželek rodiny rozděluje, Ztracená rodina je dává dohromady. Je to pro vás úlitba za Manželky, jakési „čištění karmy“?
Já si karmu čistím úplně jiným způsobem. Vůbec jsem nepřemýšlela o tom, že je to nějaká protiváha Výměny, ale prostě mi přišlo užitečné pomoci lidem hledat jejich blízké. Je to přece nádherné téma. Vedení mi ho nabídlo s několika dalšími, ani jsem nestihla promluvit a pan ředitel řekl, jo, už vidím, jak ti svítí oči.
Některé záběry jsou opravdu dojemné. Kolikrát jste už při natáčení brečela?
Pokaždé! Vážně. A celý štáb. Někdy začneme už při vizitce a skončíme až ve finále.
Jak ztracené lidi hledáte? Najímáte si soukromé očko?
Taky. Máme tým genealogů, detektivů. A také štáb lidí, kteří obcházejí zvonky, protože jsme se třeba dozvěděli, že onen člověk by mohl bydlet někde ve Vršovicích. Takže se dvacet lidí sebere, obcházejí partaje, vyptávají se a hledají. Je to trpělivá mravenčí práce podobná té, kterou vykonávají detektivové operativci. Mezi jednotlivými případy jsou ale velké rozdíly. Někdy máme tak silné vodítko, že za měsíc je jasno. Ale když jsme hledali příbuzné paní, která byla daná k adopci hned po porodu, trvalo nám pátrání rok. Nakonec jsme našli sestru, o které ani nevěděla, že existuje. Žije v kanadském Vancouveru, a tak jsme tam paní z Poděbrad vzali na výlet.
A zase pláč?
Zase. Byl to neuvěřitelný příběh.
Říkala jste, že lidi zajímají spíš špatné zprávy. Je doba na tenhle typ pořadu?
Já myslím, že ano. Měly by se pomalu vyčistit vztahy a tohle by mohl být začátek. Doufám, že pořad pomůže i lidem, kteří nikoho nehledají, ale ztratili třeba jeden k druhému cestu. Protože, i to se nám už několikrát stalo, tak dlouho se setkáním otálíte, až najdete jenom hrob. Uvidíme, jestli se ten formát chytne, teprve čas ukáže, jestli je na tohle ta správná doba. Byla bych ráda, kdyby tomu tak bylo.
Vy jste sice nejvíc spojována s Výměnou manželek, ale kromě reality show točíte i jiné věci. Nemrzí vás propojení s jediným pořadem?
Dělala jsem hodně hrané tvorby, například Ordinaci v růžové zahradě nebo seriál Doktor z počátků. Ale to víte, „Manželky“ jsou fenomén. Pro mě je ideální střídat žánry, tak se mi nic neomrzí.
Nemáte klasické filmařské vzdělání. Myslíte, že i dnes byste se bez něj dostala k takovým velkým televizním projektům?
Asi ne. Na tyhle věci se dneska víc dbá. U mě to byla kombinace štěstí a náhody. Před hanebně dávnou dobou jsem začínala jako klapka v České televizi. Bavilo mě pozorovat, jak režisér věci řídí a ovlivňuje. Od začátku jsem to chtěla dělat, ale musela jsem si projít ještě hodně profesí, než jsem se k režírování dostala. Já sice nemám FAMU, ale skvělé režiséry, jako byli Jaromil Jireš, Ladislav Rychman nebo Evžen Sokolovský, Zdeněk Zelenka, jsem měla jen sama pro sebe. Komu se tohle dneska poštěstí?
JANA REZKOVÁ (58)
- Režisérka a kreativní producentka 35 let pracuje v televizi, z toho 20 na Nově.
- Režírovala pořady Milionový pár, SuperStar 3 nebo Dům snů.
- Jako režisérka se podílí i na seriálové tvorbě, například Ordinace v růžové zahradě.
- Má dceru Janu, která je rovněž režisérka.
Zdroj: časopis Vlasta
Autor: Lucie Šilhová
