Retro z Vlasty. Waldemar Matuška: Nejvděčnější jsou zlomyslnosti na jevišti

Rozhovoru se aktivně zúčastnila nejen manželka Olga Blechová, ale také malý Walda junior, který spolu se svým slavným otcem dokonce vyprávěl naší redaktorce pohádku.

A zde už slibovaný rozhovor:

Pojďme si vyprávět o radostech a legráckách života. Mít doma čtyřletého človíčka, to je vlastně každodenní radost…

Taky starost, samosebou, a trapásky, které vznikají z toho, že se Waldík pohybuje nejvíc mezi dospělými a chytá jejich rozumy. Do školky ho zatím nevodíme, máme babičku, ale s dětmi chodí zpívat a cvičit. Nedávno nám oznámil, že už zpívat přestal. „Jenom otevírám pusu jako na plejbek, víš. Stejně mě nebylo slyšet.“

Je ještě místo a nálada na legrace v partě lidí, kteří spolu tráví víc času, než bývá běžně zvykem? Mám na mysli kapelu KTO.

Určitě. Jako jediný fungující lék – když si jdeme na nervy. Nejvděčnější vtípky jsou ty neškodné zlomyslnosti na jevišti, před publikem. Říkají, že mám sloní paměť, ale i mně se občas přihodí okno. To když uprostřed stokrát ozpívané písničky najednou nevím. Začnu očima a pak i slovy mimo mikrofon vysílat prosebné signály: Jak je to dál?! A hoši se usmívají, spokojeně pokyvují hlavou, případně napovídají nesmysly. Třeba písnička o toulavých nohách, že už je žádnej pláč nespraví…

Vrátili jste se z NSR. Bylo to koncertní turné anebo natáčení gramofonové desky?

Především živé televizní a rozhlasové nahrávky. V populárním Haven koncertu v Brémách a velice sledovaném televizním Kafé in takt v Hamburku. Obojí se natáčelo ráno v šest hodin, takže to pro nás byla vlastně noční šichta. Když mám v tuhle ranní hodinu vydat ze sebe artikulovaný zvuk, to abych raději nešel spát vůbec. Po probuzení mě hlasivky odmítají poslouchat, ve spánku zlenivějí a nechce se jim kmitat.

Jak vůbec vypadá ráno u Matušků? Takové, když se nemusí nikam pospíchat, do nahrávacího studia ani do televize, na zkoušku nebo do servisu…

Živý budíček přijde k posteli a zkouší to: Už mluvíš, táto? Ještě ne? Tak si zatím vymysli spánkovou pohádku. A potom si ji povídáme, každý kousek. Třeba takovou pohádku o Smíši.

A oba Waldové začínají na střídačku vyprávět pohádku

Zmije Smíš je hodná spánková zmije, protože se o ní zdá a smíš ji pohladit. To bylo tak: Křemílek a Vochomůrka si přinesli do mechové chaloupky borůvkovou větvičku a trochu se polekali, protože jim od rohu k rohu pukla podlaha. Najednou se začala hýbat a něco se tam přikrucovalo a vinulo ale nebyl to kořínek ani provázek, ale byla to zmije Smíš. Dostala hlad a borůvky jí tak zavoněly, až je jednu po druhé snědla. Potom byla celá korálková jako náhrdelník a jak se plazila, borůvky v ní krásně cinkaly a zvonily a bylo veselo. Když se plazila lesem, všichni se smáli a listí padalo a taky lidi padali na záda, jak se chechtali. Poradili jí, aby šla do televize, že je tam zrovna KTO, a to je moc veselá kapela.

Smíš šla na Gorkého náměstí, do televize, a pozdravila dobrý den, ale paní vrátná jí řekla: Kampak jdete, vy zmije?. Ale já nejsem jen tak obyčejná zmije, já jsem hodná zmije Smíš! No tak to je jiná, povídá paní vrátná. Jestli seš Smíš, tak to sem smíš. Nahoře ve studiu je maminka a KTO a tatínek. Ale jak se zmije plazila po schodech, tolik to zvonilo, že pan režisér a kameramani mysleli, že je poledne, zhasli světla a všichni šli na oběd.

Smíš přišla do studia a tam bylo ticho a tma a ani nikdo, jenom nástroje ležely na židlích. Rozkoukala se a uviděla kytaru, ovinula se kolem kytarového krku a ocáskem začala tiše brnkat na struny. Krásně hrála. Vesele přitom zvonila, až přivolala skřítka Ludvíka s housličkama fidli fidli a Waldík si vzal trumpetku a už tramtadá, a pak celá kapela i kameramani, a pan režisér říkal: Honem to natočte, ať to všichni viděj. V křesle u televize seděl detektiv a říkal: No jó, to je přece Smíš a Waldík… Tyhle spánkové pohádky se dají natahovat, ale čas ne.

Beru jako jemné upozornění. Děkuji vám oběma za krásnou pohádku, ale ještě poslední otázku - jak se to má doopravdy s těma toulavýma nohama, co je „žádnej pláč už nespraví?“

Po stovkách kilometrů v autě, po těch dlouhých hotelových anabázích, je doma holt doma. Jenž stačí pár dnů, a když se blíží večer půl osmé, začneme po sobě divně koukat a chodit z místa na místo… a je to tady. V tuhle dobu se někde zrovna zvedá opona a někdo nastupuje na jeviště, potom to zajiskří mezi těmi na pódiu a v hledišti, pak se plácá… Je to zkrátka opojný pocit a štěstí být při tom.

Zdroj: časopis Vlasta, Supraphon