Výrazný hlas, netuctová tvář, popularita. Pak rok 1968 a Yvonne odešla. Nejdřív do Anglie, pak do NSR, kde se trvale usadila v Mnichově a pracovala jako hudební redaktorka ve Svobodné Evropě. S listopadem 1989 se na naše pódia k mikrofonům navrátily hlasy, co jsme dvacet let neslýchali. Mezi nimi i ten Yvonnin. Nejdřív zazněl v pražské Lucerně, pak na televizním plese. A tam se s ní setkala i redakce Vlasty, aby v roce 1990 vznikl tento rozhovor.

Zdroj: Youtube

Některé informace neznají hranic. Takže o vás víme, že jste pracovala jako stevardka na letišti, tam se seznámila s baronem a před příjmení získala předložku „von“ – jaké to je, být baronkou?

Lidé mají mylnou představu, že taková baronka ráno nasedne na oře, vezme bičík a jezdí po svých latifundiích. Jenomže tak to vůbec není. Zatímco v Rakousku byly šlechtické tituly zrušené, v Německu zůstaly, ale vlastně jde jenom o součást jména. Takže baroni vedou stejný život jako kdokoliv jiný, samozřejmě až na pár výjimek. Můj baron je právník a žádné výhody z jeho původu neplynou. Spíš naopak.

Jak naopak?

Pro mého desetiletého syna to je někdy nevýhodou, že má šlechtické jméno. Když ve škole zlobí, což se u něho stává dost často, učitelka mu řekne – nemysli si, když jsi baron, že si můžeš všechno dovolit. Někdy dostává větší ťafky, než kdyby byl Voříšek nebo Vopička, bez „von“.

Vaříte?

Vařím, i když netvrdím, že je to můj koníček. Když jsem se vdávala, uměla jsem jenom topinky a tím jsem málem zničila svého manžela. Chtěla jsem ho překvapit a udělala k obědu topinky, na česneku jsem nešetřila a on pak díky tomu vyhrál proces předem prohraný. Když si prý stoupl po česnekové náloži před soudce, raději mu na vše kývl. Takže jsem mu dopomohla k jednomu vyhranému procesu, ale i k nežádoucímu věhlasu.

A jak to máte doma zorganizované? Kdo uklízí a tak dále?

No já, kdo jiný. Jak říká jeden můj známý: já jsem doma NĚKDO. Když manželka řekne: NĚKDO by měl jít se psem, tak jdu. Jen s vařením mám dneska starostí míň, protože dítě je v celodenní škole a domů chodí jenom na večeře.

Už syn ví, čím by chtěl být?

Je ve třetí třídě a ještě před časem tvrdil, že bude zpěvák. Když jsem mu říkala, že to by musel nejdřív umět zpívat, zpívá totiž dost falešně, tak řekl, že tohle není podstatné. Je víc takových, co zpívat neumějí, a přišli si na pěkné peníze.

Umí česky?

Jenom nadávat. Vždycky když mě rozčílil, což se stává tak dvacetkrát za den, nadávala jsem mu česky. Aby se to nenaučil německy, neboť pak je to na rodičích, že dítě správně nevedou. On je trochu cholerický a já mu vždy říkala tak pukni, hade. A on teď na všechno říká – ták púkni, chade. A ještě umí: a teď pyžámko a do postýlky, to se mu zvlášť líbí. Teď má o češtinu zájem. Když vidí, že sem jezdím, přemýšlí, jak se tu jednou domluví on. Už teď se mnou chtěl jet, ale řekla jsem, že musí do školy. Byl z toho dost otrávený, domnívá se, že když umí číst a psát, už do školy chodí zbytečně.

Říkala jste, že syn Maxmilián chodí do celodenní školy. Co je to za školu?

Do dvanácti je vyučování, pak oběd a po něm všechno možné – plavání, karate, skateboard, cyklotrial…. Tohle tam s dětmi provozují mladí kluci, kteří si tak odbývají náhradní vojenskou službu. Maxi vždycky přijde tak unavený, že už nemá síly na další zlobení. Je to naprosto pozitivní a syn tam chodí moc rád.

To je škola pro kluky?

Ne, ale je jich tam většina. V Maxmiliánově třídě jsou dvě holčičky a šest chlapečků.

V NSR je tak málo žáků ve třídě?

Ne, jenom v téhle škole. Jinak je ve třídě tak třicet dětí. Maxi chodil nejdřív do normální školy, ale není na to typ, byl tam nešťastný, navíc trefil na učitelku, která byla postrach. Nepadli si s mým synem do oka. On každé ráno zvracel a já si řekla – tak to ne. Radila jsem se na ministerstvu školství a dozvěděla se o téhle škole. Je to napůl soukromá škola, učí se tam ve stejném rozsahu jako na kterékoliv jiné škole, ale přístup k dětem je diametrálně odlišný.

Jak se dítě na takovou školu dostane?

Vysvětlila jsem situaci, že dítě ztratilo sebedůvěru, školy se bojí. Vyšetřili ho a pak dostal doporučení. Určitou částkou přispívají rodiče, zbytek hradí město Mnichov. Je to škola pro děti, co mají koncentrační problémy, proto jsou delší přestávky a hodina trvá jenom třicet minut. Odpolední program je individuální, každé dítě má vypracovaný svůj vlastní, podle toho, co je u něho třeba rozvíjet, a co naopak potlačit. Vše je ve formě hry a nasměrované ke zvýšení sebevědomí dítěte.

Je takových škol v Mnichově hodně?

Pokud vím, jenom tahle jediná. A není tak jednoduché tam dítě dostat. Jsem šťastná, že se mi to podařilo.

Vraťme se z Mnichova zpátky do Prahy. Poznávají vás lidé na ulicích?

Byla jsem v obchodě a lidé si špitali – je to Přenosilka, nebo ne? A to byl balzám na moji duši. Pak jsem šla do dalšího obchodu, kde byly mladé holky, a ty se mě zeptaly rovnou: Vy jste paní Přenosilová? Přiznala jsem se a hned byla taková malá autogramiáda.

Je to příjemné?

Pamatuji se ještě na dobu, když už mi byla podobná popularita nepříjemná, už jsem nemohla pomalu nikam jít ani se hnout. Ale teď to považuji za něco mimořádně krásného, protože je to pro mě výjimečné. Vychutnávám si to.

Srovnejte život tady a v Mnichově.

Mám-li srovnávat, jak se žije obyčejné pracující ženě v Německu a Československu, necítím se k tomu být povolaná. Ten obyčejný československý život vlastně ani neznám. Když jsem žila tady, byla jsem mladá holka, o kterou se starala maminka. Nenakupovala jsem, neobstarávala běžné životní potřeby. Snad jen na první pohled to má německá žena jednodušší v tom, že nemusí shánět, že jde do nejbližšího obchoďáku a nakoupí absolutně všechno. Když jsem ale byla mladá, nevšímala jsem si města, neuvědomovala jsem si tak docela, kde žiji. Teď po létech chodím po Praze, dívám se po domech a říkám si – to je paráda, je to opravdu nádherné město. Škoda že tu teď nikoho nemám a bydlím v hotelu.

Není vám to líto?

Je to těžké. Půl života jsem prožila tady, půl venku. Domov mám dneska tam, kde žije moje rodina. Už se mě dost lidí ptalo, kdy se přestěhuji zpátky do Prahy. Ale já odpověď neznám. Je to hrozně brzy, o něčem takovém uvažovat. Takový krok chce čas, protože už nejsem sama a nerozhoduji jenom za sebe.

Zdroj: vlasta.cz časopis Vlasta 1990

Související články