„Napiš film o dětství, o škole,“ řekli jednou kamarádi Zdeňku Svěrákovi. Ostřílený autor filmových komedií tak učinil. Jeho výlet do školního roku 1945-46 se jmenuje Obecná škola a on sám si ve filmu, který se vrací do rodinné historie, zahrál vlastního otce, Františka Svěráka.
Kdy jste se vy dva vůbec seznámili?
Z.S.: Já jsem se s Honzou seznámil v Žatci, myslím, že to bylo v roce 1965, když ho moje žena přinesla z porodnice. Měl strašně fialový obličej. Žena říkala: že je hezký - no, co jsem mohl říct... Ale nebyl.
J.S.: Se Zdeňkem jsem se poznal asi o dva nebo o tři roky později, občas se kolem nás mihnul na motorce takový pán, potom jsem se dozvěděl, že je to můj táta… Přijel bezvousý člověk, povozil nás po návsi a zase zmizel.
O čem jste spolu (jako otec a syn) mluvili a vůbec nemluvili? Jste kamarádi?
J. S.: Co si pamatuju, táta mě vždycky přesvědčoval, že jsme kamarádi. Ale bylo to výchovné, že můžeme být kamarádi, když budu hodný. Vidím ho pořád hezky, i když spolu vlastně moc nemluvíme. Nejsme ukecaný.
Z. S.: V jednom období jsem o něj (ale i o sebe) měl strach - že se z Honzy vyklube povrchní frajírek. Období puberty, kožených bundiček, kdy jsem si myslel, že se pustí cestou rychlého úspěchu. Ve chvíli, kdy si našel profesi, která ho uspokojuje (a našel si ji dost brzo), jsem získával naději, že to někam půjde. Začátek se stal tady na chalupě, kdy se Honza ve dvanácti rozhodl natočit kamerou osmičkou hraný film Vzpoura synů. Společně s Filipem Smoljakem povraždili z jednoho místa kulometem celou rodinu. Do dneška je film, kde hrála celá Smoljakovic a naše rodina, dobrá černá legrace. Od té doby se Honza filmu drží a už o něj strach nemám.
J. S.: Jako malé dítě člověk nevnímá, že by měl výjimečného tatínka. Později to z reakcí svého okolí zjistí. Pak nastane období, když z toho začne střízlivět a klade si otázku, zda všechno, co talentovaný tatínek udělá, je opravdu tak výjimečné. A zjistí, že odevzdává úkoly výborné, chvalitebné a někdy jen dobré. Měl jsem štěstí, že scénář Obecné školy napsal na jedničku.
Syn a otec. Doznal tenhle vztah nějakých změn při natáčení?
J. S.: Tady samozřejmě nebylo určující otec a syn, ale protože jsem, jak víte, kamarád, nevnímal jsem ho jako tatínka. Jako režisér (i když jsem toho natočil málo), jsem si zvykl jednat s lidmi o generaci staršími, tykat si s nimi a navázat s nimi i velmi vřelý vztah. Otec pro mne zůstával sympatický kamarád, o kterém vím všechno. Vím, co po něm můžu chtít... A jako herce jsem ho musel donutit, aby dělal, co chci já.
Z. S.: Jsem takový poloherec, poloneherec. Vím o sobě, že když se nesnažím dělat nic, tak to před kamerou dopadne nejlíp. Pro roli otce Součka jsem se oholil - a co se pod vousy ztrácí, to naopak nahá tvář nedobře odkope. Do „oholené“ role jsem se pustil s vědomím, že nesmím dělat nic. A to Honzovi vadilo. Jednoho dne mi řekl: Já vím, že když se nic nedělá, tak se nic nezkazí, ale musíš alespoň trochu hrát.
Jaké to vůbec je pro herce hrát svého otce a pro režiséra točit film o svém dědečkovi?
J. S.: Většinu historek jsem znal, znal jsem i dědu. Děda byl trochu jiný než táta (to byl hlavní důvod, proč to táta nechtěl nejdřív hrát). Pomohlo nám, že jsme točili v prostředí, kde se děj skutečně odehrával. Měl jsem pocit, jako by nám někdo dal peníze na hru o naší rodině.
Z. S.: Původně, když měl ještě Obecnou školu točit Vít Olmer, jsem viděl jako tátu Oldu Vlacha. Je tátovi opravdu podobný a mám ho rád jako herce.
J. S.: Tátu nakonec přemluvil kameraman F. A. Brabec. Já vsadil na to, že když hraje svého otce, tak se to musí někde v očích projevit...
Z. S.: Moc nám pomáhal návrat na Bohdalec, do domu, kde jsem se narodil. Kam mě přinesli z porodnice. A detaily. Že jsem si půjčil naše rodinné hodiny a tátovy obrazy. V bytě maminčiny kamarádky (jen jedno patro pod naším) to pak vypadalo jako u nás doma. Když totiž spím v pokoji u své maminky a ozvou se hodiny, ten zvuk jako kdyby přivolal dětství. Jiné hodiny to nemají - takový klid. Proto jsem rád, když se ve filmu tahle důležitá původní rekvizita objevila.
Existovala během natáčení nějaká věc, nebo situace, na kterou jste měli docela jiný názor?
Z. S.: Stalo se to třeba u scény, kdy se holky Fabiánovy převlékají do tanečních. Moje dětská zkušenost je stínohra. Díval jsem se na zataženou roletu, na pouhý stín dívky, která si navlékala punčochy – už to bylo vzrušující. Ale Honza řekl – pro naší generaci je tohle málo. Já potřebuju průhled pro kousek pleti, pro kousek nahého těla.
Viděla už vaše maminka Obecnou školu?
Z. S.: Maminka film neviděla, ale četla scénář a ten celý proplakala. Řekla mi: povídal jsi, že je to veselé, a já bulela až do konce. Moc důležitá je role desetiletého Edy Součka, který si vnímavýma očima prohlíží svět dospělých.
Jaký to měl být kluk a jak jste ho našli?
J. S.: Potřebovali jsme tichého hodného kluka, poseroutku, a ti se do konkursu nehlásí. Jakoubka jsme našli až čtrnáct dni před natáčením. Mihnul se ve filmu Poslední motýl. Zkusili jsme ho…
Byl jste opravdu „poseroutka“?
Z. S.: Byl.
Ty dětské oči už leccos vidí, i když to třeba nechápou. Jaký to byl věk - těch vašich filmových deset let?
Z. S.: V deseti už má malý člověk tolik rozumu, aby mohl dospělé hodnotit, pozoruje jejich svět velmi ostře. Byl jsem bedlivý pozorovatel, z těch let mám mnoho momentek – o jejich chování, životě, jednání. A pokud se to měření dětskýma očima do filmu dostalo, pak je to dobře.
Byla pro vás oba škola opravdu základem života?
Z. S.: Škola každého poznamená. Nechtěl bych říct, že bych se chtěl do školy vrátit jako žák. Ve své zakřiknutosti jsem školu prožíval ve strachu, žil jsem v obavě, že se přijde na to, že tam nepatřím. Strach z vyvolání, z pozdního příchodu. Ovzduší obavy z kantora vytváří ale zároveň ze třídy bezvadné těleso, na které vzpomínám hrozně rád. Dalo se opisovat, napovídalo se, byla tam solidarita, které jsem později jako učitel říkával falešná.
J. S.: Větší nervy než ve škole jsem nikdy nezažil.
Obecná škola je vaše autobiografie. Jde o přesný otisk vašeho dětství?
Z. S.: Film není opis toho, co jsem zažil. Objeví se tam věci, které jsem jenom zažít chtěl. Chtěl jsem moc skočit z mostu do vagónu s pískem, ale odvahu jsem nikdy nenašel. Ve filmu se to stalo. Pak jsou tam příběhy, které znám z vyprávění. Napsal jsem takový kaleidoskop, koláž vzpomínek vlastních i cizích. Tak třeba, o svého otce jsem se bál při každé bouřce, když zazvonil telefon a František na sebe vzal přes pyžamo pumpky a šel do elektrárny. Já jsem si přilehl k mamince, ale ta představa, že tátu něco potká, byla ve mně pořád přítomná.
Maminka Součková byla krásná, alespoň podle toho, že ji hraje Libuše Šafránková. Jaká je skutečnost?
Z. S.: Maminka byla krásná, tatínek byl plešatý, brejlatý, myslím že i o něco menší než ona. Neatraktivní. Ale maminka se líbila. Táta byl bavič a tím snad maminku získal. Ale také tím, že ji přivedl do jiného stavu. Narodil se můj bratr Zdeněk, kterého jsem nikdy nepoznal.
Ještě alespoň u jedné postavy se musíme zastavit. U Igora Hnízda, učitele, možná hrdiny několika vojenských operací. Chlapecká třída, známá svou zvlčilostí, se pod jeho svéráznými metodami radikálně mění. Vy jste takového učitele zažil?
Z. S.: Zažil jsem učitele, který skutečně třídu na periférii postavil na nohy. Tím, že nám imponoval. Nechci dodneška vědět, jestli si vymýšlel. Ta postava zůstává až do konce pro mne tajemstvím. Stejně jako je pro mě tajemstvím v životě.
Jan Svěrák obsadil do role Igora Hnízda Jana Třísku. Ten prý absolvoval dokonce několikatýdenní docházení do houslí, aby se nemuselo pracovat s triky. Jaký trik jste použili vy pro získání právě tohoto herce?
Z. S.: Měli jsme opravdu štěstí. Když Honza (můj syn) film dostal, byl tu náhodou Jan Tříska a on měl tu drzost a scénář mu poslal. Tříska nemohl v noci spát, scénář si přečetl a ráno nám volal, že jsme mu zkomplikovali život. Když jsem ho v tom filmu viděl, věděl jsem, že tam přinesl jiný způsob herectví. Daleko razantnější. Jede na plné obrátky. To je možná dáno tou americkou zkušeností, že když dostane roli, zapne sytič a jede.
J. S.: Myslím, že pan Tříska přesně vyjádřil to, co role vyžadovala. Jeho učitel se stal elementem, který do té doby periférie nepoznala. Jemu se líbilo tajemství kolem postavy, vzrušovalo ho a bavilo. A potom, on strašně miluje uniformy.
Pustili byste se do další společné práce?
J. S.: Možná, kdyby se to náhodou povedlo.
Z. S.: My ještě nevíme, co to udělá s lidmi. Nevíme, jestli bude mít film úspěch. Jestli se povedl.
Pro koho je Obecná škola víc, pro rodiče, nebo pro děti?
Z. S.: Měl by to být film pro celou rodinu. I když je většina rolí dětských, nejde o dětský film, ale film o dětství.
J. S.: Každý by si v něm měl najít svoje, buď dobrodružství, nebo vztahy. Určitě legraci.
Oba svůj film označujete jako film hezký, český, veselý, zvukový, barevný, nehořlavý. Jde především o film laskavý, co potěší a zahřeje. Proč chcete točit laskavé filmy? Co laskavost zmůže?
J. S. + Z. S.: Pokud jde o filmovou tvorbu, převažují tvrdé filmy nad něžnými. Laskavost je vyloženě nedostatkové zboží a film jsme natočili proto, aby jí bylo víc.
Autor: Miluše Zindelová
Zdroj: vlasta.cz časopis Vlasta