Jakmile se někde objeví, okamžitě na ně zamíří objektivy fotoaparátů. Herečka Zlata Adamovská a publicista Radek John jsou léta jedním z nejsledovanějších manželských párů. „Bůhví, čím jsme si to zasloužili,“ směje se herečka, když jí tlumočím přání našich čtenářek uveřejnit s ní zase (!) rozhovor. Zlata Adamovská o ně rozhodně nemá nouzi. Přitom je vdaná dvanáct let a Péťovi, který je i s jedenáctiletou Barunkou zdokumentován fotografy určitě několikrát do roka, už jsou tři.
Byli jste vyhlášení nejsympatičtějším párem roku 1993. Když se narodil Péťa, všude byly jeho miminkovské portréty. Čtenáře a čtenářky skutečně neustále zajímá, jak žijete. Nevadí vám, že budeme třeba i tentokrát méně mluvit o divadle, o vaší práci?
Je to normální. Většina časopisů a deníků, kde vycházejí rozhovory s herci, není specializovaná na divadlo nebo film. Svou rodinu mám moc ráda, ale nedokázala bych žít bez práce. Proto musím často řešit, kdo se postará o děti, když jsem v práci. Naštěstí máme babičku, moji hlídací maminku, kterou jsem si přestěhovala blíž k nám, a to je velký dárek.
A co Bára, pečuje o brášku?
První rok ho brala jako miminko, kterému může podat dudlík, nebo se s ním cákat vodou při koupání. Teď už nastala doba, kdy si každý prosazuje své, takže to u nás funguje jako ve všech ostatních rodinách, kde si sourozenci bojují o své teritorium. Jsou okamžiky, kdy se mohou láskou sníst, a pak si jdou po krku.
Kdo je komu podobný?
Barča je Radek jako vyšitý a Péťa je po nás obou - neřízená střela. Bára je, myslím, cílevědomější, ukázněnější...
Jaké má v jedenácti letech cíle?
Od dětství jsme se ji snažili přesvědčit, že by se měla dobře učit, aby byla chytrá, protože když bude hloupá, ti chytřejší ji převálcují. Co se budoucího povolání týče, její představy jsou dost proměnlivé.
Ale už s vámi hrála v televizi, dokonce vaši dceru...
Přihlásila jsem ji do konkurzu a ona ho vyhrála. Momentálně chce být ovšem oděvní návrhářkou, módní výtvarnicí. Líbí se jí totiž ve výtvarném kroužku. Věřím, že určitě ještě pár zajímavých profesí pro sebe objeví.
Svěřuje se vám, když má třeba své dětské průšvihy?
Zatím ano. Je ve věku, kdy u nás hledá pomoc, ještě nemá nikoho jiného. Až bude mít kamarádku, nebo kluka, možná nás odsune na vedlejší kolej. Ale zatím nás potřebuje, a musím se přiznat, že mi to dělá moc dobře.
Čím vás děti v poslední době překvapily a pobavily?
Třeba o Velikonocích mi Bára koupila oseníčko, což mi udělalo radost, a hned dodala vysvětlení: Mě by to, mami, nenapadlo, ale ono bylo zlevněný. A Péťa, když odcházím večer do divadla, své povzbuzení formuluje takto: A maminko, drž mi palce!
Jste úzkostlivá matka?
Ani ne. Jen si musím všechno zorganizovat tak, abych během natáčení nebo na představení nemusela myslet na to, co se doma děje.
Máte s manželem domluveno, že „ten dělá to a ten zas tohle...“?
Ideální stav je, když si každý z nás myslí, že úplně všechno je na něm, protože pak je hotovo aspoň něco.
Stala jste se šéfredaktorkou časopisu Zdravá rodina. Co vás přimělo pustit se do novinařiny?
Není to klasická novinařina. Píšu editorialy - úvodní slova. Když mě vydavatel oslovil, měla jsem pocit, že je docela zajímavé vydávat časopis, v němž lékaři a zdravotníci přesvědčují lidi, že o zdraví musí pečovat především každý sám, že to za něho neudělá stát ani nikdo jiný.
Vy žijete zdravě?
Určitě ne stoprocentně, ale snažím se. Radek dělá saláty, speciality z mořské havěti a ryb, to všechno mi chutná. Každý den aspoň čtvrthodinku cvičím. Jednak kvůli profesi, jednak kvůli sobě.
Výborně vypadáte, jste štíhlá, máte dobrou náladu a spoustu energie. Je to tak?
Abych dobře vypadala, k tomu mě motivují také pracovní nabídky. Dobrou náladu mám třeba i proto, že právě zkouším krásnou roli v divadle.
Markýzu de Sade?
Ještě jsem takovou složitou a krásnou postavu nehrála. Nepustí mě ani na chvilku, trápím se s ní, vnikla mi i do soukromí. Teď na ni myslím ráno, když chystám snídani, a ještě dlouho po zkoušce.
Co byste řekla o hře, v níž hrajete manželku neblaze proslulého Markýze de Sade?
Hru napsal japonský dramatik Jukio Mišima, je to krásný, básnický text, plný metafor a obrazů. Příležitost pro šest hereček. Je to příběh o bourání konvencí, o falešné morálce, o konfrontaci postojů k tabu té doby, o lásce, zradě, o uvědomění si vlastní síly a osobnosti. Všechny ženské postavy žijí na jevišti v rozmezí osmnácti let!
A vaše hrdinka?
Zpočátku mlčí, i když zná skutečnosti o sexuální úchylce svého muže, ale na veřejnosti ho kryje - je přece jeho žena. V dalším stupni svého vývoje začíná markýze chápat. Prostřednictvím jeho pohledu se jí pro poznání světa otevírá zakázaná, třináctá komnata. Nakonec se dokáže postavit na vlastní nohy. Nemá už strach, nemá ani žádné citové vazby, musí si pomoci sama.
Máte vy z něčeho strach?
Ze spousty věcí, ale nerada se bojím dopředu. Jsem spíš typ, který se zabývá problémy, až přijdou a je třeba je řešit. To pak dělám s takovou vervou, že jde strach spíš ze mne.
Zdroj: vlasta.cz časopis Vlasta
