Letos jste byl nominovaný na cenu Czech Grand Design mj. s kolekcí RE SS22, která vychází z vaší diplomové práce. Modely jsou vyrobené z metráže s minimálním šitím, aby z nich do budoucna šlo ušít něco nového. Přiznám se ale, že si to v praxi neumím moc představit…

Já vám to ukážu… (Vstává, aby přinesl katalog s aktuální kolekcí.) Tento kabát je jen ze tří metrů látky, do kterých se střihalo minimálně, vlastně je tam jen vystřihnutý průkrčník, olemovaná fazona a našité manžety – nic víc. Takže kabát, když vás přestane bavit, můžete snadno „rozebrat“ a znova si z něj něco vystřihnout, ušít.

Dobře, kabát je za svým zenitem – co mám dělat?

Buď se může znova zrecyklovat, dnes už jsou firmy, kam se materiál pošle a oni vám z něj upředou vlákna, ze kterých se může zase znova utkat látka. Anebo mi ho můžete přinést a já vám z něj vyrobím něco nového. I když… S tím přešitím je to zatím spíš konceptuální – nevěřím úplně, že za mnou někdo přijde: „Pojď mi přešít kabát!“ Ale tu myšlenku jsem vyslal.

Do toho konceptu zapadají i pleteniny, které v kolekci máte taky, vždyť rozpárat svetr a znovu z něj uplést něco nového je odvěká praxe.

Přesně! Všechno je navíc pletené v pruzích, i svetry, které v kolekci vidíte, jsou jen pruhy našité k sobě. Také jsme se snažili, a i to se povedlo, že na jeden ten pruh jsme použili dvě celá klubíčka a odpad byl minimální. A samozřejmě stačí zatáhnout za nitku, celé to rozplést a uplést něco jiného.

Dosud jste byl známý používáním šňůrek u svých modelů. To platí pořád?

Ano, to je takový můj signifikantní prvek. V kolekci, co právě dělám, sice zkouším jiné formy spínání, ale šňůrek se asi nikdy nevzdám, je to nejjednodušší způsob zapínání. I když jednou jsem dělal halenu, kde bylo asi sto vázání a klientka mi pak říkala, že když to zavazovala, tak mě proklínala… Ale Galiano přece taky používal stovky knoflíků na zapínání šatů – než jste je všechny zapnula, taky to trvalo dlouho. Pro krásu se musí trpět.

Počkejte! Vy jste ale také řekl: Móda je o pocitech, hlavně se v tom cítit dobře.

Vždyť ano! Ve finále se v tom musíte cítit dobře, i když při oblékání trochu trpět můžete.

Máte návrhářství v rodině?

Moje babička si šila, často jsem ji viděl za šicím strojem. Kupovala si minimum oblečení. A moje teta má krejčovskou dílnu, kde šijí oblečení pro děti – celé dětství jsem se oblékal do jejích věcí. Jinak jsem odmalička kreslil, tvořil, stavěl… Spíš jsem inklinoval k architektuře, ale také jsem ukradl babičce barbínu po mojí mámě a šil na ni. Dělal jsem i barbie domy z kostek, stavěl obrovské hrady a do nich jsem ty panenky ukládal.

Rodiče vás v kreativitě podporovali?

Ano. Třeba nás s bráchou nechávali, ať si hračky vyrobíme. Otec byl truhlář, tak jsme měli přístup ke dřevu. Už na základce jsem věděl, že chci jít na architekturu, na kterou jsem se nakonec dostal. Ale během studia jsem zjistil, že architekturu už ne.

Čím vás odradila?

Celý den sedíte za počítačem a rýsujete. I když… Dělali jsme i fyzické modely. Ale spíš mě nebavila ta zdlouhavost, že všechno trvá strašně dlouho. A oděv mi vlastně přišel jako miniarchitektura, která je rychle zrealizovatelná.

A tak jste se přihlásil do Prahy na UMPRUM a začal studovat oděv!

Ano, ale ono to chvilku trvalo. Neměl jsem až tak velké portfolio, takže jsem čtyři roky pracoval v Praze, než jsem se dostal do ateliéru k Liběně Rochové. Jsem každopádně moc rád, že jsem architekturu vystudoval. Ján Studený, u kterého jsem začínal, mi celou dobu říkal: Vy talent máte, ale nedovedete ty věci dotáhnout do konce. A to byl můj problém – celý projekt trval jeden semestr, takže jsme pořád pracovali na jedné věci, pořád jste se motala v kruhu. A já neměl kapacitu dotáhnout to, tudíž výstupy nikdy nebyly takové, jaké měly být. U oděvu se mi líbilo, že si vymyslíte jeho „architekturu“ a výsledek můžete mít do týdne nebo i během dne.

Líbí se mi, že kromě „konstrukce“ oděvu se zabýváte i jeho dekonstrukcí, což jste předvedl mj. při přešití Trucker Jacket, ikonického kousku firmy Levi’s.

Baví mě oděv pochopit, rozebrat a pak z něj zase něco sestavit. Přitom ono není těžké dekonstruovaný oděv vyrobit, ale je těžké ho vyrobit tak, aby seděl. A musím říct, co mám feedback od klientů, že moje věci sedí. To je pro mě takové pohlazení, že i když něco zdekonstruujete a na první pohled je to třeba patvar, na těle to funguje.

Ano, té jedné vaší dekonstruované bundě, z které jste materiál ubíral, vlastně dává formu až tělo nositele... Jak k téhle spolupráci s Levi’s došlo?

Oslovili mě, že Trucker Jacket bude mít 50. výročí a po celém světě se ta bunda rozdistribuuje mezi celebrity a lokální designéry, aby ji nějak upravili. Pamatuji si, že volali někdy ve středu, v pátek to chtěli mít hotové… Nakonec jsem té bundě udělal puffy rukávy a stažený pás, přes víkend jsme to nafotili a já pak odjel do Antverp na stáž. Mezitím se bunda objevila na nějaké komerční stránce, kde na ni bylo hrozně hejtů: Jak to vypadá? To bych si nikdy neoblíkla atd. Tak jsem si řekl: „Dobře, to se stává,“ a nechal jsem to být. Jenže když jsem se po půl roce vracel z Antverp, volali z Levi’s, že potřebují ty bundy našít, že pro ně mají zájemce. Ušili jsme tedy tři bundy a hned se prodaly. Tak jsme udělali další varianty… Nakonec jsme Levi’s bundy šili dva roky, stal se z nich bestseller. Teď už jsme jejich výrobu stopli, ale někdy bych se k nim chtěl vrátit. Fungovalo to moc dobře.

V posledních letech jsou společné projekty velkých značek s designéry časté. Čím si to vysvětlujete?

Pro mezinárodní značky je to výhodné, pro ně jsou lokální trhy velmi důležité. Jejich běžná produkce tím dostává zajímavý přesah a oni získávají na atraktivitě. A třeba, ale to je jen moje domněnka, vyhledávají fast fashion značky takové spolupráce jako určitou kompenzaci své běžné nadprodukce.

Vy řešíte udržitelnost hodně, přitom mi přijde, že samotná tvorba návrháře je z principu udržitelná právě proto, že nechrlí oblečení po tunách.

Na tom jsme se zasekli při mé diplomové práci, kdy mě komise upozornila, že jsem udržitelný už tím, že coby lokální designér produkuji věci v množství, které se prodá. Ale co kdybych začal expandovat? Co kdybych začal prodával v Londýně, Berlíně… To se mi mimochodem už stalo, prodával jsem v New Yorku. V takovém případě už musíte vyrobit větší množství oblečení. A proto je dobré být udržitelný už v základu, to znamená materiálem a výrobou. I když stoprocentně udržitelný být nemůžete, to bychom museli chodit nazí a existovat jen v přírodě, pomalu bez jídla i vody. Ovšem když už něco produkujete, je dobré volit nejmenší zlo. Teď budu mít například krásné materiály z Japonska, což se ale snažím vyvážit tím, že je to recyklovaný materiál a celá produkce probíhá v Česku.

Vy tvoříte hlavně pro ženy. Proč?

Protože se mi na ně tvoří jednodušeji. U nich si můžete dovolit víc – průsvity, objemy... Vlastně cokoli. Žena to pochopí a vynese. U chlapa je to striktnější, tam je to pro mě víc problematické.

Přitom předpokládám, že zájemci o vaši tvorbu z řad mužů by byli.

Ano, taky už to začínám řešit, protože čím dál častěji slyším: Kdy už konečně vyrobíš něco pro chlapy? A tak jsem našel pánského designéra, který bude pro mě dělat pánskou část – myslím si totiž, že každý by měl dělat, co umí nejlíp. Já vím, že tohle neumím na 100 %, ale umím to zkurátorovat, umím si říct, co tam chci a jak to chci. Ovšem proporci muže musí udělat někdo jiný.

Když jsem si včera prohlížela vaši kolekci Československé léto 2020, moc jsem se bavila. V lookbookové části je i muž-model, který ovšem předvádí dámské šaty…

Ano, to je fotograf Michal Pudelka. Dlouhé roky jsem toužil po tom, aby mi něco nafotil. Jeho práci obdivuji. A když k tomu teď došlo, vzali jsme ho i jako modela. On nosí dámské věci v civilu – nenosí sukně, ale nosí třeba halenky, blůzky… Přišlo mi koncepčně zajímavé si ho vzít jako modela do této kolekce.

Fotky, na kterých pózuje s modelkou v Žižkovské věži, jsou super! Součástí kolekce jsou ale i fotky s hlavou z řízků nebo makovými koláči v podpaží…

Celá ta kolekce vznikala v lockdownu a je vlastně vzpomínkou na dětství, na dovolené v Československu. Paradoxem je, že oblečení v ní ani nemělo být hezké. Já si totiž vzpomněl, jak moje máma tehdy šila doma – kámoška jí dala nějakou látku, někdy vyloženě škaredou, a máma si z ní spíchla šaty… Tou kolekcí jsem chtěl vlastně reflektovat: Teď jsme doma, nemůžeme cestovat, takže budeme mít československé léto. A Michal si k tomu vymyslel fotografický koncept, jak jedete na výlet a máma vyklepe řízky, k tomu okurky, do cukrárny na rakvičku… A jste zpocení, takže máte v podpaží koláče… Šlo o takový volný projekt, z kterého vyšla moc pěkná věc.

Když se ještě vrátím k tématu móda versus architektura – je pro vás důležitý přímý kontakt s materiálem?

Určitě. Často mi až materiál ukáže, co z toho může být. Baví mě pracovat s hmotou. Asi před dvěma lety mě s nabídkou spolupráce kontaktovala firma, která vytváří 3D modely. Jenže to bylo ve chvíli, kdy jsem měl ještě z architektury 3Déčka plné zuby. Tak jsem jim vysvětlil, že chápu, že je to trendy a určitě se tím budu muset v budoucnu zabývat – oděvní designéři třeba prodávají 3D oblečení do her –, ale zatím mě baví dělat to postaru, v té hmotě.

Jak si shání návrhář sponzory?

Většinou to tak nějak k člověku přijde. Že bych cíleně chodil do firem a na vrátnici se ptal, jestli by mě sponzorovali, to ne.

Mě napadla analogie s herci, byly doby, kdy pro mnohé z nich byl problém chodit na castingy – vlastně se prodat...

Co si budeme povídat, je to náročné, ale je to nutné. V principu to, co jsem schopný vydělat, pokryje moje životní náklady, ale když se chcete posouvat, potřebujete větší a větší kapitál – najednou třeba půl milionu. Tak se pokusíte sehnat sponzory.

Co vlastně vytvoření kolekce obnáší?

Vemte si už jen, kolik by stálo pořídit si dvacet kompletních outfitů – od bot přes oblečení až po kabelky – ve fast fashion řetězci. A teď si představte, že jako návrhář musíte koupit drahé materiály, boty, vyrobit střihy, musí to někdo ušít, nastylovat, vyfotit, plus make-up, vlasy… Takže to stojí fakt dost.

Zvlášť když na materiálech nešetříte…

Rád používám hedvábí. Teď jsem ale začal hodně používat recyklovaný polyester. Například v aktuální kolekci je to Econyl a recyklovaný nylon. Vyrábí se z recyklovaných plastů vylovených z oceánů a je skvělý v tom, že jak je vymyšlený pro luxusní segment, má skvělé vlastnosti – je prodyšný, neelektrizuje, je hrozně příjemný na nošení.

To je super, jsem si myslela, že se z toho dají vyrábět maximálně pláštěnky…

Ona je těch recyklovaných polyesterů spousta, záleží, jak ho utkáte, co z něj přesně chcete. Stejně tak recyklované hedvábí, bavlny… Skoro všechno se dá dnes zrecyklovat. Teď jsme na Premiére Vision (největší veletrh látek na světě, pozn. red.) vybírali materiály pro nové kolekce a zjistili jsme, že látky už se vyrábějí z jablek, ananasů, banánů, řas… Jde přitom o krásné materiály, které se ještě barví třeba speciálními bakteriemi. Technologie jdou hrozně rychle dopředu.

Takže kdybyste chtěl do budoucna expandovat do zahraničí, možnosti, jak zůstat co nejudržitelnější, jsou.

Jsou! Jen musíte najít tu správnou hladinu, jak to zkombinovat. A to je proces, stejně jako s tím expandováním. Ale ono to přijde.

ZOLTÁN TÓTH

  • V Bratislavě nejprve absolvoval bakalářské studium architektury.
  • Oděv ho ale přitahoval víc, a tak se přestěhoval do Prahy, kde mimo jiné pracoval jako stylista a vytvářel své portfolio. 
  • V roce 2017 vyhrál soutěž Van Graaf Junior Talent pro začínající módní návrháře.
  • Ve stejném týdnu se dozvěděl, že byl přijat na pražskou UMPRUM do ateliéru Liběny Rochové. Od té doby se jeho stejnojmenná značka zařadila mezi stálice tuzemské módní scény.

ZDROJ: časopis Vlasta, ve spolupráci s časopisem Glanc

Související články