Vy jste nevystudovala zoologii ani žádný podobný obor. Jak jste zběhla ke zvířatům?
Vystudovala jsem sice češtinu a angličtinu, ale toužila jsem po studiu veteriny. Když jsem telefonovala svému bratrovi, abych mu řekla, že jsem vyhrála výběrové řízení na ředitelku zoologické zahrady, připomněl mi scénu, která se kdysi odehrála u nás doma, v souvislosti s tou veterinou.
Povídejte!
Sedím doma a naštvaně brečím, protože naši mi právě tu veterinu zakázali studovat. Přitom já jsem chtěla zachraňovat zvířata v Africe! Tehdy to prostě nešlo jinak než to vzít přes veterinární fakultu. Moji rodiče ale řekli, že skončím v kravíně, a ne v Africe, a že musím studovat něco, co má perspektivu. „Chvíli ti to trvalo, ale teď tam jsi, gratuluju,“ připomněl mi teď brácha.
Proč jste šla právě na češtinu a angličtinu?
Protože jsem byla náruživá čtenářka, rodiče mě nasměrovali k práci s textem a s jazykem. Ale i tak jsem zvířata pořád řešila. Pracovala jsem jako instruktorka výcviku psů, jezdila jsem ke koním. Dostudovala jsem v roce 1989, a protože jsem měla vystudovanou angličtinu, což se tehdy velmi hodilo, nastoupila jsem jako tajemnice zahraničních výborů ve Federálním shromáždění a nakoukla jsem do světa. Můj tehdejší partner se stal velvyslancem v Brazílii, takže jsem odjela s ním a pět let jsme tam žili. To byl zásadní milník.
V čem?
Narazila jsem na něco, co jsem si neuměla v životě představit – na bídu a chudobu. Naučila jsem se velmi rychle organizovat charitu, pomáhat dětem, řešit základní jídlo a další potřeby pro chudé. Druhý milník se týkal přírody. Došlo mi, jak neuvěřitelně příroda v těch místech bují. A že jsem úplně ztracená, mi došlo, když jsem měla možnost navštívit místní divočinu. Můj současný muž jezdí už desítky let malovat zvířata do jižní Ameriky, ta se stala osudem i pro mě.
Jak se mění tamní deštný prales?
Nejde jen o Amazonii, i když ta je mi nejblíže, jde i o to, jak mizí divoká příroda v jihovýchodní Asii nebo třeba na Sibiři. V Amazonii hrozí fatální požáry, které jednoznačně souvisejí s tím, kolik se v Evropě nebo v USA sní hovězího masa. Buďto se prales vypaluje kvůli chovu hovězího dobytka, jehož maso jíme my tady, nebo mizí kvůli pěstování sóji pro krmení hovězího chovaného u nás v Evropě. Řeší to samozřejmě už roky panel OSN, ale dokud se my sami nerozhodneme, že nebudeme kupovat takové množství masa, jaké kupujeme, nikdy se to nezlepší. Můžeme si vybrat. Šelma na výběr nemá, člověk ano. A jedním z úkolů zoologických zahrad je ukazovat právě to, co se děje klidně na druhém konci planety, ale zároveň to souvisí s naším chováním.
Je těžké si tváří v tvář něčemu takovému prales užít?
Posledních dvacet let se musíme do skutečné divočiny vydávat stále hlouběji do pralesa. Uprostřed zničené přírody se cítím bezradně a často naštvaně. Na mě působí primárně původní přírodní prostředí bez lidí. Cítím se tam být nějak víc logickou součástí všeho, naplňuje mě to nadějí a dodává mi to sílu. Vlastně v tom lese, na břehu řeky, zbavuji svoji hlavu nánosů negativních myšlenek a vracím se do té naší „civilizace“ s novým odhodláním přírodě pomáhat. A věřím, že v zoo přesně to dělat můžeme a musíme.
Jak se za posledních deset let zoo změnily?
Jak které. Obecně ale vnímám, jak se zlepšují podmínky pro chovaná zvířata. Ubývá klecí, expozice co nejvíc napodobují podmínky v místech původního výskytu chovaných druhů. Historicky se vyvíjely: od zvěřinců, které obvykle vlastnili šlechtici a dávali skrze ně najevo, že si mohou dovolit investovat do exotických zvířat, až po dnešní instituce, které se systematicky věnují ochraně druhů a dbají na to, aby zvířata žila v důstojných podmínkách.
Co to vlastně znamená – důstojné podmínky?
Máme zákon na ochranu zvířat proti týrání, který byl nedávno novelizovaný a který nově upravuje například chov velkých šelem a třeba lidoopů, pořád je to ale naprosté minimum, které musíme. Když zákon definuje velikost výběhu, neznamená to, že by tak velký výběh skutečně stačil, ale že je tím nejmenším možným. Nikdy nenahradíme zvířatům podmínky života v přirozeném prostředí, ale můžeme vytvářet takové prostředí, které bude co nejvíc stimulovat jejich přirozené chování. Pokud máme zvíře, které je zvyklé celý den chodit, jako třeba kopytníci na pastvě v savanách, potřebujeme mít dostatečný prostor, abychom mu to umožnili. Musí mít také pocit bezpečí. Plachá zvířata nesmíme stresovat. Mají se kde schovat, když je návštěvnicky hodně naplněný den plný hluku? Takže nejde jen o velikost výběhu, ale třeba i o to, jak vypadají ubikace, které návštěvníci nevidí.
Nediví se návštěvníci, kam zalezla zvířata, když si zaplatili vstupné a chtějí je vidět?
Většina z nich chápe, že tak to je. Že zvířata mohou být nejenom plachá, byť jsou třeba narozená v zajetí a na přítomnost člověka tudíž docela zvyklá, ale že mají i nějaké biorytmy. Tygra neuvidíte v horkém letním dni, jak na vás čeká, až si ho vyfotíte. Jako každá kočka je aktivní se soumrakem nebo před rozedněním. I zvířata mají právo na klid a soukromí. Dnes už naštěstí většina návštěvníků mříže vnímá opravdu jako vězení. S tím souvisí i to, co chápu jako prvořadý úkol dnešních zoologických zahrad. Když jste se ptala na posun za posledních deset let, tohle je něco, co je velmi podstatné.
Co to je?
Vzdělávání v ekologii! Zajímáme se, jak to vypadá v místech původního výskytu zvířat. Úbytek druhů všude po světě není způsobený tím, že by všechny příslušníky nějakého druhu vystříleli pytláci, ale že ubývá přirozeného prostředí, kde zvířata loví a kde se rozmnožují. My lidé devastujeme krajinu. Což se týká stejně tak rozvinutého západního nebo severního světa, jako i Afriky.
V Africe nejde hlavně o pytláctví v případě ikonických zvířat, jako jsou sloni?
Nejenom. Je legitimní, že lidé v subsaharské Africe chtějí mít dobrý život, ale světový ekonomický systém je nastavený tak, jak je – a lidé v Africe, pokud nemají co jíst, zcela logicky půjdou, vyloví zvířata ve své domovině, vypálí ji, vytvoří pole a obdělají nejbližší možnou plochu tak, aby se uživili. Pokud chceme zachránit lvy nebo slony pro naše děti a vnoučata, musíme být solidární s obyvateli těch míst, kde lvi a sloni přirozeně žijí. I proto se zoologické zahrady dnes sdružují do mezinárodních programů a snaží se o osvětu třeba právě v projektech v místech, kde se „jejich“ druhy vyskytují.
To dělají zahrady směrem ke zvířatům. A co je možné dělat v souvislosti s udržitelností směrem k návštěvníkům?
Můj sen je, aby lidé přišli do zoo, užili si den, ale zároveň měli možnost být zodpovědní stran například nevytváření odpadu nebo stran veganského jídla, které bychom měli v zoologické zahradě nabízet. Nemůžete dost dobře proklamovat environmentálně zodpovědný přístup, a přitom nenabízet návštěvníkům možnost odpovědného výběru. Můžeme vracet kriticky ohrožené druhy odchované v zoo do přírody, ale dokud nebude v pořádku celý ekosystém, to vypiplané zvíře tam stejně dlouho nepřežije. Začíná to už péčí o půdu. Když otrávíte hmyz přemírou chemických hnojiv, nebudou ptáci, bez nich začnou vymírat savci, kteří je loví – a tak to jde pořád dál. Lidé nemohou dlouho přežít bez rovnováhy v ekosystému, kterou ale svojí činností narušují.
Související články
Která zvířata do zoo nepatří? Třeba velké šelmy, jež běžně potřebují k lovení velké teritorium, které zoo nemůže zajistit.
To je složitější problém. Třeba u vrcholových predátorů nejde jenom o to, aby měli prostor se pohybovat, ale také o to, aby dostávali podněty, které jim umožní zachovávat si instinkty. Jejich život obohacujeme něčím, čemu říkáme enrichment. Ten zahrnuje reakce na různé podněty, způsob nabízení potravy a podobně.
Dává se šelmám živé krmení, aby si trénovaly lov?
Ne, to by bylo neetické. Kam by antilopa utekla, kdybychom ji vypustili do lvího výběhu? V přírodě je to kdo s koho, šance na útěk tam jsou, ale v zoologické zahradě by se životní pohoda lva dostávala do konfliktu s pohodou antilopy – a to nerozhodnete.
Vrátím se k tomu, jaká zvířata patří, nebo nepatří do zoo: nevadí lvům nebo žirafám naše zimy? Nebo naopak ledním medvědům letní parna?
Na to se lidé ptají často. Nezapomínejte, že tahle zvířata nikdo neodchytil v tropech nebo za polárním kruhem, ale v lidské péči už se narodila. Navíc mají zázemí, kam se mohou schovat. Žirafy třeba do vyhřívaných ubikací. Často i v Africe v noci klesají teploty na hodnoty blízké našim, a proto i tropická zvířata vypouštíme v chladných měsících do venkovních expozic, pokud samozřejmě třeba kvůli náledí nehrozí zranění. Naším úkolem je opravovat zázemí ubikací a zlepšovat i ta místa, kde jsou zvířata, když právě nejsou vidět ve výběhu. Pro návštěvníky toto zrovna atraktivní není, pro zvířata je to ale zásadní. Z toho vyplývá, že do zoo nepatří ta zvířata, kterým nenabídneme adekvátní podmínky k životu nejen v expozici samotné, ale i v zázemí.
Znamená to, že brněnská zoo nebude mít nikdy slony, jak vy občas ráda říkáte?
Ano, nebude. Sloni mají mimořádnou potřebu sociálních vazeb, takže nemůžete pořídit jednoho slona, ale celou skupinu. Když už na to seženete peníze a zajistíte jim krmení, co budete dělat v zimě? Nemůžete na půl roku oddělit slony do jednotlivých zateplených kójí. To bychom museli vybudovat nejenom obrovský letní výběh, ale i stejně obrovskou zimní ubikaci. Náklady na vytápění, čištění, krmení – za mě to nemá smysl. Raději se dobře postarám o drobnější druhy, které návštěvníkům také udělají radost, než abych pořídila další ikonický druh. Proč? Příroda je komplexní, nestojí jen na lvech, žirafách a slonech. Stejně podstatní jsou i pavouci a mnohonožky, všechny ty breberky! Jsem přesvědčená o tom, že když dětem ukážete, co všechno umí mravenec, budou fascinované, podobně jako když jim ukážete slona. Jestli chcete vidět nádherné slony, jeďte do Curychu! Tam je i v zimní ubikaci celé stádo pohromadě, má přirozené světlo. Dostáváme se do bodu, kdy je pro nás v určitém aspektu podstatnější zvíře než návštěvník, ale má to svoji logiku. Pokud skutečně milujete slony, našetříte na cestu do Curychu raději, než abyste se přišli podívat na ztrápeného slona ve špatně vybavené zoologické, která je blíž. Těch morálních aspektů, které musíme v zoo řešit, je ale víc.
Jaké ještě?
Máme třeba velmi dobře fungující smečku vlků arktických, kteří žijí způsobem hodně se blížícím životu v přírodě. Rozmnožuje se alfa pár, sám si hrabe noru, nikdy nevíme, kde ta nora bude, kde přesně vyvedou mláďata, kolik jich je, o mláďata pomáhají pečovat sourozenci z předchozího vrhu. Smečka ale ani v přírodě není neomezeně velká. Zkrátka jednou dojde k tomu, že mladí vlci budou donuceni zbytkem smečky, aby ji opustili a našli si vlastní teritorium.
Takže to, že se zvířata v zoo chovají přirozeně, s sebou nese riziko, že to bude až příliš přirozeně?
Vlastně ano – protože kam půjde takový vlk, který by si měl najít nové teritorium a který je připravený na něm založit vlastní smečku, když nutně jednou musí narazit na plot výběhu?
Jak takové dilema řešíte?
Hledáme vhodnou moderní zoologickou zahradu, do které bychom takového vlka převezli, ale není to snadné a není jich dost. V Zoo Brno se nám zatím daří mladé vlky do takovýchto vhodných podmínek umisťovat.
Co se stane, když takový vlk ve smečce zůstane?
Musíte hlídat, aby nebyl žádný jedinec šikanován, aby mu ostatní neubližovali. Pokud podobné náznaky zachytíte, musíte situaci vyřešit.
Může zoo takového vlka uspat, podobně jako třeba necháváme uspat domácího mazlíčka, aby se netrápil?
To je mimořádně citlivá otázka. Existují skupiny odborníků, kteří takové řešení považují za správné. Říkají, že pokud chceme udržet co nejpřirozenější chování toho kterého druhu, musíme do toho procesu vstoupit i za cenu ztráty jedince. Dá se to samozřejmě řešit i tak, že takového vlka oddělíte a budete ho chovat v podmínkách, které už nejsou zdaleka tak dobré jako ty, ve kterých vyrostl.
Kastrují se zvířata v zoo?
Ano. Často ale také berou antikoncepci, protože každé zvíře, zvlášť pokud jde o ohrožený druh, může být zálohou pro vytvoření geneticky pestré populace, kterou třeba někdy budete potřebovat. Takže se té zálohy nechcete zbavit kastrací.
Narušuje antikoncepce přirozené chování zvířat?
Někdy ano. Třeba v případě kočkovitých šelem, ty už často nejsou schopny se po vysazení antikoncepce rozmnožovat. Jenomže co je etické? Zabránit rozmnožování zvířat, když vím, že pro ně nemám dostatečně velký výběh, nebo je nechat, aby se rozmnožila, ale s tím rizikem, že pak budu muset mláďata odebrat, protože v určitou chvíli jim nebude teritorium stačit? To jsou všechno otázky, které si moderní zoologické zahrady začínají čím dál tím intenzivněji pokládat. Protože když vám jde o welfare (životní pohodu, pozn. aut.) zvířat, jsou s tím spojená i taková dilemata.
Jak je to s návratem ohrožených zvířat do přírody?
To je další mýtus. Ve správně vedených zahradách se dnes už téměř nevyskytují zvířata odchycená ve volné přírodě. Téměř všechna se narodila v zoo. Takové zahrady mezi sebou neobchodují, ale zvířata si vyměňují nebo půjčují, přičemž kritériem je na prvním místě vždycky konkrétní zvíře a jeho pohoda. Musíme držet geneticky pestrou populaci. Křížit příbuzná zvířata znamená produkovat sterilní nebo defektní potomky, když to řeknu hrubě a zjednodušeně. Pokud chcete vracet jedince do volné přírody, musíte je mít za prvé kam vracet, musíte mít dostatečně rozlehlý ekosystém v místě návratu. A za druhé: zvíře odchované v lidské péči je po celý svůj život krmeno, neloví, nemá plně rozvinuté instinkty. V přírodě rodiče šelem učí svá mláďata, berou je s sebou na lov, a dokonce víme, že se liší styl lovu mezi jednotlivými smečkami v závislosti na prostředí. To v zoo nejde. Když vezmete lva narozeného v zoo a vypustíte ho, přestože je to vrcholový predátor, pravděpodobně zahyne.
Co s tím?
Existují záchytná centra. Vyberou se jedinci, kteří se tam rozmnoží, nastaví se podmínky podobné těm v přírodě a v relativním bezpečí se pak ta zvířata učí, co by v divočině uměla přirozeně. Může to být otázka několika generací, z nichž každá další je o něco víc divoká, až třeba ta třetí nebo čtvrtá může být považovaná za skutečně schopnou návratu do přírody.
RADANA DUNGELOVÁ (1963)
- Od září nová ředitelka Zoo Brno
- Ochranářka, cestovatelka, fotografka, odbornice na jihoamerický prales S manželem malířem Janem Dungelem tam pravidelně pořádá výpravy.
- Zážitky, kresby a fotografie z jižní Venezuely najdete v knize Po krk v pralese a v televizních dokumentech Štětcem a mačetou (2008) a Uakari (2018). Fotografie publikovala v časopisech a knihách Jak se maluje prales, Po krk v pralese a Džungle uprostřed bažin.
ZDROJ: časopis Vlasta
