Zora Jandová, známá jako herečka, zpěvačka a textařka, ještě studovala na pražské DAMU, když se dostala konkurzem do Národního divadla. O její Ofélii v Shakespearově Hamletovi se tehdy po Praze hodně mluvilo a mnozí předpovídali mladičké herečce velikou kariéru…
Jenže jste brzy opustila nejen Národní, ale i činohru vůbec, a začala zpívat. Jak se to přihodilo?
Ale neopustila! Po tříletém angažmá jsem v Národním divadle ještě dohrávala zhruba tři následující sezony. Já mám divadlo hrozně ráda. Když jsem například v roce 1986 – to už jsem v angažmá nebyla – účinkovala na EXPU v kanadském Vancouveru, vrátila jsem se kvůli televiznímu záznamu Hamleta na týden do Prahy. A potom jsem těžiště činoherního působení přenesla do rádia, kde jsem udělala spoustu práce s nejlepšími rozhlasovými režiséry. A v takzvané činoherní kondici jsem neustále. Dokonce se nyní chystám na větší projekt na jevišti.
Na jaký?
To musím ještě chvíli tajit.
Ale stejně jste mi neřekla, proč jste se zřekla činohry ve prospěch muziky.
To se přece vzájemně prolíná, alespoň u mě. A co se týče angažmá, já z Národního neodešla dobrovolně. Zkrátka mi oznámili, že už mě nepotřebují.
Znamená to, že jste se chytla zpěvu jako záchranného pásu?
Přesně tak. I když jsem na to byla vlastně dost připravená. Jeden čas jsem totiž uvažovala o operním pěvectví. Ostatně, zahrát si v opeře je pro mě vzrušující představa i dnes.
Vaše cesta zpěvačky potom vedla v těsné blízkosti skladatele Zdenka Merty.
Dostala jsem nabídku z Bratislavy, abych recitovala v programu zpívané poezie, kde kromě jiných účinkovala taky Hana Hegerová. A já jsem řekla nejen slovenským pořadatelům, ale i Zdenkovi, že jsem též vynikající zpěvačkou. Zdenek sice o tom měl určité pochybnosti, nicméně jsem ho přesvědčila. A tak zhudebnil básně Pavla Šruta a Jiřího Žáčka, speciálně pro tenhle pořad a pro mne. Odjeli jsme s tím do Bratislavy. Měli jsme velký úspěch a skvělé kritiky. Bylo to povzbuzující, a proto jsme se rozhodli, že v něčem podobném budeme pokračovat. Udělali jsme koncertní pořad a jezdili po republice.
Pak přišlo Hudební divadlo v Karlíně…
Nazkoušela jsem tam inscenace Cikáni jdou do nebe, Zahraj to znovu, Same a později Funny Girl. V Karlíně jsem hrála ráda, to velké jeviště a hlediště mě fascinovaly. Zastihla mě tam listopadová revoluce a po ní se lidé poněkud přestali o divadlo zajímat. A taky jsme si se Zdenkem řekli, že toho kočovného způsobu života na chvíli necháme. Když jsme pak zase začali uvažovat o tom, že zájezdový program obnovíme, přišla jsem do jiného stavu a nebylo co řešit.
Rudolf Hrušínský kdysi vyprávěl, že se v kočovných společnostech rodily děti přímo v zákulisí. Jak to bylo s Viktorkou?
Viktorka se sice v zákulisí nenarodila, ale vymetla s námi řadu štací, i když jsme se se Zdenkem snažili, abychom ji toho harcování ušetřili. Pracovní program jsme přizpůsobovali dítěti a já byla s Viktorkou skutečně hodně doma. Protože jsem ji však rok a půl kojila, do Brna na Sny jsem ji brát musela. Kojila jsem ji mezi jednotlivými výstupy, což byl právě takový divadelnický život jako za dob tatínka pana Hrušínského. V létě 1992 jsme ale odjeli se Zdenkem do Ameriky, s kojením byl konec a z Viktorky se rázem stalo velké dítě. Teď v lednu jí byly tři roky.
K té Americe: Česká televize uvedla záznam z vašeho vystoupení, který natočila americká televizní společnost pod názvem Songs from Prague. Byl to výtečný pořad a měl u nás velký ohlas. Skutečně jste ve Spojených státech zaznamenali takový úspěch?
Úspěch v showbussinesu – a obzvlášť v Americe –, to je velmi relativní záležitost. Hodinový sestřih, který jsme viděli u nás, byl pořízený z představení, které trvalo dvě a půl hodiny, a myslím, že bylo lepší než tento záznam. Nemůžu si nechat pro sebe, že pan Merta Američanky zkrátka okouzloval… Uspořádali jsme deset veřejných vystoupení, především na Středozápadě. Na konci pobytu jsme udělali jeden koncert v naší newyorské rezidenci OSN. To byl velmi pěkný večer a vyšly taky velmi dobré recenze. Víte, herectví je hodně o sebevědomí. V Americe jsme si skutečně užili příznivého přijetí vrchovatě, byla to obrovská vzpruha do další práce. A dostali jsme nové pozvání. Letos po prázdninách tam jedeme zase. Jestliže jsme poprvé překvapili, teď budeme muset udělat něco opravdu pořádného.
Od roku 1991 hostujete v Městském divadle Brno v muzikálech Zdenka Merty a Stanislava Moši Sny svatojánských nocí a Bastard. Co pro vás spolupráce s tímto souborem znamená?
Strašně moc. Kdybych to měla srovnat, tak v Národním existovala profesionalita na nejvyšší úrovni. V Karlíně zase ne všechny složky fungovaly stoprocentně, ale cítila jsem se tam dobře. A v Brně se setkávám s obojím: profesionalita je spojená s jakýmsi téměř už nevídaným nadšením a zaujetím a s přátelskou atmosférou. Mám tam spoustu kamarádů.
V muzikálu Bastard vystupujete jako Satan. Představení jsem viděl a musím říct, že váš výkon je opravdu „ďábelský“.
Premiéru jsme měli v polovině listopadu a zatím nejsem schopná myslet si o tom cokoli uceleného. Když jsem na jevišti, mám sama se sebou tolik práce, že inscenaci ještě nestačím vnímat vcelku. Ale když se na představení dívám – Satana alternuji s kolegyní Janou Musilovou –, myslím si, klobouk dolů před tím, co tam ti lidé dělají… Jedna známá, která je ke mně značně kritická, mi hned po premiéře řekla, že se jí to líbilo, že to je slušné a tak. Asi za tři dny mi zavolala a povídá, že já vlastně zpívám tři oktávy a že si přitom hodím nohu za krk a dělám ještě ledacos jiného a že jí to během představení připadalo normální. A že jí došlo až se zpožděním, že to tak úplně normální není. To mě potěšilo…
A radost mám i z toho, že Bastard je vyprodaný a že v Brně lidi do divadla chodí i na ostatní tituly. Je to nepochybně díky dobrému souboru a dobrému vedení. U Mrštíků sice nejsou zlaté kliky jako v Národním, není tam tak velké jeviště jako v Karlíně, ale chováme se k sobě jako kamarádi a je tam pohoda. To považuji za úžasné. Zjistila jsem, že si až teď můžu dovolit nádherný přepych: ne diktovat si výšku honorářů, ale dělat jen s tím, s kým chci.
Zdroj: vlasta.cz časopis Vlasta 1994
Sledujte nás v Google Zprávách