Scházíme se po téměř šestihodinové zkoušce Gogolova Revizora, kterého připravujete v pražském divadle Studio DVA. Jak se cítíte?

Jsem nízkotlakařka, takže trochu unaveně, ale šťastně. Držím palce sama sobě, hereckým kolegům i ostatním členům týmu, aby se nám povedlo hezké a zajímavé představení. Máme to, jak se lidově říká, za pár – premiéra proběhne 19. srpna (rozhovor se dělal na začátku srpna - pozn.redakce). Těším se na diváky i na prostředí Vyšehradu, kde budeme hrát do konce měsíce, poté se přesuneme na kamennou scénu.

To vaše těšení určitě souvisí i s koronavirovou pauzou, kdy byla zavřená všechna divadla. Jak jste ji prožívala?

Divadlo bez publika je mrtvý prostor. Bylo to smutné, ale na druhou stranu se mi ta nucená dovolená docela zalíbila. Nebýt toho, že ve světě lidé trpěli a bojovali s nemocí, někteří bohužel neúspěšně, řekla bych, že jsem byla spokojená. Trávila jsem čas s rodinou, četla si, věnovala se věcem, na které jsem dřív neměla čas. Třeba jsem každý den vařila, což je moje vášeň. Přiznám se, že před karanténou jsem byla zahlcená – nejenom že jsem pořád hrála, ale i cestovala, protože mám na repertoáru hned několik zájezdových představení. Bylo to hektické a doma jsem se moc neohřála. Pandemie tohle moje divoké tempo zastavila. A nejenom moje.

Najde se něco, co jste naopak postrádala?

Nemohla jsme se potkávat s přáteli. V Bratislavě, kde bydlím, máme skvělé sousedy, kamarádí se celá naše ulice, což odpadlo. Na druhou stranu jsem se mohla soustředit na sebe a svůj domov. S manželem jsme po letech konečně uklidili knihovnu. To pro mě byla čistá radost! Miluju knížky a hodně jsem jich během karantény přečetla. Na to jsem opravdu pyšná. Na co naopak pyšná nejsem, je, že jsem nezvládla oprášit znalost cizích jazyků – chtěla jsem si zlepšit angličtinu, doplnit němčinu a nastartovat francouzštinu. Ani jedno jsem nestihla. Asi kvůli tomu vaření třikrát denně.

Jak jste došla k francouzštině? Jste frankofilka?

Měli jsme rodinného přítele, s nímž jsem měla skoro až sourozenecký vztah. Byl o deset let starší než já, divadelník a nesmírně šarmantní člověk. Jako mladý byl na stáži ve Slovenském národním divadle, kde se spřátelil s mými rodiči. Jezdil k nám pak každé léto a později si v Liptově koupil malou chatu. Myslela jsem, že mě svou rodnou řeč naučí, ale velmi rychle začal mluvit slovensky, takže bylo po ptákách. A tak jsem se snažila sama. Dneska se nejlépe domluvím v restauracích. Víno a pokrmy, to je moje téma. Podle přátel prý vzbuzuju dojem, že francouzštinu dokonale ovládám, ale není to pravda. Musím na ní zapracovat stejně jako na němčině. Šedesát kilometrů od nás leží Vídeň, kam často jezdím na výstavy a do divadla, takže je to nutnost. Musím říct, že na jazyky mám talent, ale jsem líná. Prokrastinace je moje rodná sestra.

Tomu nevěřím – vždyť patříte k nejobsazovanějším herečkám!

Pozor, to je něco jiného. Můj vzácný herecký kolega, autor a renesanční člověk Július Satinský, který už bohužel není mezi námi, kdysi vtipně prohlásil: „My herci jsme naprogramovaní na povely – do bazénu, z bazénu, do bazénu, z bazénu.“ Sám rozhodně nebyl ten případ, měl sicflajš. S Milanem Lasicou psal divadelní hry a texty, po sametové revoluci dokonce den co den fejeton do novin, pokaždé aktuální a chytrý. Jenže když mám něco napsat já, tak to vyloženě rodím. Jen těžko se přinutím k samostatné práci. V divadelním kolektivu jsem naopak velmi pracovitá – poslouchám režiséra, plním pokyny inspicienta a chodím na představení včas, jinak bych měla výčitky svědomí, že na mě diváci čekají.

V Revizorovi vás režíruje kolegyně Eva Holubová. Nemáte chuť si to taky vyzkoušet?

Už se stalo. Od roku 1993 donedávna jsem byla učitelkou herectví na Vysoké škole múzických umění, kde jsem byla nucena i režírovat. A řeknu vám, není to sranda. Režisér má odpovědnost úplně za všechno, takže Evu obdivuju – tu její odvahu i zápal. Je to vynikající herečka, která je zvyklá režisérovi nabízet různé varianty – a to samé teď očekává i ode mě, což je skvělé. Herci pro ni nejsou žádné šachové figurky, které posouvá, jak se jí zachce, ale partneři. Myslím si, že jedině na takovém základě může vzniknout dobré divadlo, což jsem učila i své studenty.

Jak to na Slovensku vůbec vypadá s mladou hereckou generací? Nevidí jen pozlátko?

Záleží na osobnosti každého mladého adepta. Když má talent, inteligenci a je zakousnutý do práce, do svého snu stát se hercem a chce prostřednictvím téhle profese něco sdělit světu, tak se nerozdrobuje v televizních seriálech. Nejde jen po povrchu a nemyslí si, že po jednom odvysílaném díle z něj bude hvězda. Většinou odejde na oblast, kde se snaží získat co nejvíc zkušeností. To byl mimochodem i můj případ – po škole jsem strávila pět sezon v divadle v Trnavě. No a když začínající herec naopak talentu a inteligence moc nepobral, tak se z toho zblázní. Honí se za úspěchem jako pes za ocasem, což je na jeho výkonu na první pohled znát.

Odrazovali vás rodiče, slavní divadelníci, od studia herectví?

V době přijímacích zkoušek nemohli, protože o tom nevěděli. Původně jsem se přihlásila na lingvistiku a také na divadelní dramaturgii. Shodou okolností ve stejnou dobu probíhaly i zkoušky na herectví, které jsem chtěla ze zvědavosti vidět. Zašla jsem se zeptat tajemnice fakulty, jestli by to bylo možné, a ona mě na ně rovnou zapsala. Když jsem stála před komisí, nepředpokládala jsem, že by to mohlo vyjít, jenže ono to vyšlo a já postoupila do druhého a pak i do třetího kola. Přijali mě a rodiče z toho byli hodně překvapení.

Takže jste po herectví toužila?

Ano, už v dětství. Naši mi vyprávěli, že když mi byly tři roky, zkoušeli si v našem tehdejším jednopokojovém bytě v Martině Othella – maminka hrála Desdemonu, tatínek Jaga. Najednou zaslechli, že si něco žvatlám, a zjistili, že je to jeden z monologů. Taky kvůli mně museli odstranit zrcadlo, prý jsem před ním dělala tak příšerné grimasy, že se báli o moje zdraví. Když pak z martinského Komorního divadla přestoupili do Slovenského národního divadla, nebylo k dispozici žádné pořádné bydlení, tak jsme žili v divadelní šatně. To pro mě byl ráj! Do maskérny tři schůdky, do rekvizitárny čtyři. Všude hodné tety a strejdové a spousta úžasných věcí od rekvizit po šminky a kostýmy. A jak to tam vonělo… Není divu, že jsem se nakazila divadelním bacilem a divadlu propadla. Samozřejmě zapracovaly i geny. Rodiče ale dělali všechno možné, aby mi herectví otrávili.

Můžete uvést nějaký konkrétní příklad?

Strašně moc jsem toužila stát se členkou dětské rozhlasové dramatické družiny. Rádio jsem milovala, každý víkend jsem v něm poslouchala pohádky a hry a představovala si, že v nich sama hraju. Jenže to naši nemohli dopustit. Táta mi s naprosto vážnou tváří vysvětloval, že mě do družiny nemůžou přihlásit, protože tam děti mučí. Prý jim, když něco pokazí, nedávají jíst a pít. A často prý dojde i na fyzické tresty. No co k tomu dodat. Byli jsme taková italská rodina, emoce lítaly vzduchem. Ale měla jsem krásné dětství, pro rodiče jsem byla vším a hýčkali mě. Bohužel jsem byla jedináček. Jednou, myslím, že to bylo někdy těsně před pubertou, jsem vykřikla: „Tak mi kupte alespoň psa!“ Nekoupili.

Hodnotili rodiče vaše výkony? Říkali vám takové ty kruté pravdy?

Ano, kritizovali mě, takže jsem je jednu dobu přestala zvát na premiéry. Dneska už kritiku přijímám, naučila jsem se to, ale v začátcích jsem to ještě neuměla. Bolelo mě to a urážela jsem se. Vtipné bylo, že když mě pak táta konečně pochválil, bylo to za němou postavu. Šlo o záskok za nemocnou kolegyni, roli asistentky kouzelníka v cirkuse, která hlavně ukazuje, co se bude dít. Vymyslela jsem si tam pár fórků, ale o nic velkého nešlo, takže jsem nečekala, že to rodiče budou nějak komentovat. Táta ale po premiéře zvolal: „Konečně suverénní výkon! To ti vyšlo!“ Málem jsem omdlela.

Říká se, že dcery hledají partnera podle otce. Jak to bylo ve vašem případě? Hledala jste u mužů nějaké tatínkovy vlastnosti?

Nehledala. Co se týká vztahů, byla jsem dlouho nezralá. Sice jsem na fakultě byla zamilovaná do jednoho spolužáka, ale šlo o chvilkovou záležitost. A zůstalo to jen v platonické jednostranné rovině, protože on si mě nevšímal. Ačkoli o několik let později mi tvrdil, že do mě byl jeden den zamilovaný… Zkrátka herce jsem si nevzala. Svého muže jsem poznala v nadmořské výšce tisíc metrů na chalupě ve Slovenském rudohoří. Bylo mi třicet let, na tehdejší poměry jsem byla stará panna za zenitem. Svatba pak přišla o dva roky později. Nijak mě to netrápilo, do té doby jsem na manželství zralá ani nebyla.

Čím si vás váš muž, matematik, získal?

Obrovským smyslem pro humor. A taky je to pěkný chlap, který navíc nosí brýle. Pro ty já mám slabost. Kluci s brýlemi se mi líbili už jako holčičce, myslela jsem si, že je to znak moudrosti, což se v případě mého manžela naštěstí potvrdilo. Herečka Naďa Hejná, naše rodinná kamarádka, mi vždycky říkala: „Dítě moje, zapamatuj si, že největším neštěstím je hloupý muž.“ Mimochodem, její syn Milan je profesor na Univerzitě Karlově a vymyslel takzvanou Hejného metodu, což je netradiční způsob výuky matematiky, který se zavádí na vašich školách.

Jestli počítám správně, s manželem jste spolu šestatřicet let. Je to hodně, nebo málo?

Kdybyste se zeptala jeho, řekl by vám, že jsme spolu minimálně půl století. Já naopak tvrdím, že jsem stále ještě novomanželka… No, je to už nějaký ten pátek. Je fakt, že na dnešní dobu jsme dost nemoderní, prý se rozvádí každé druhé manželství. Nerada bych se pouštěla do nějaké analýzy, to nám hercům nepřísluší, byť to po nás novináři často chtějí, ale jako žena si myslím, že někteří mladí mají málo trpělivosti. Rozcházejí se při prvním konfliktu, což je škoda. A je tragédie, když jsou tam děti.

Zdědily po vás vaše děti umělecké geny?

Určitě muzikálnost. Kdysi jsem aspirovala na klavíristku, ale byla jsem líná cvičit. To mojí dceři to naopak nevadí, hru na klavír miluje. Dokonce píše a skládá vlastní písničky. Syn zase bubnuje v několika kapelách. Pro oba je to ale jen koníček. Terezu, která vystudovala anglistiku a divadelní vědu – i tím se mi přiblížila –, živí překlady. Adam pracuje v jedné velké firmě.

V dubnu jste oslavila osmašedesátiny. Jak vnímáte věk?

Ten svůj neprožívám, ale rozčiluje mě věková diskriminace. Myslím, že u nás na Slovensku je to snad ještě horší než u vás. Počasí hlásí takzvaná rosnička, krásná blondýnečka v minisukni, která netuší, o čem mluví, a podle toho to taky vypadá. Profesionálního meteorologa aby člověk pohledal… Je to paradox: lidé, kteří opravdu něco umějí a mají spoustu zkušeností, přicházejí o práci, protože jsou nepotřební. A mladé maminky, které by se měly věnovat dítěti, co nejdéle to jde, se honí do práce.

Cítíte takový tlak i ve vaší branži?

Kdepak, staří herci budou vždycky potřeba, asi nás jednou budou muset odstřelit… Ale samozřejmě žijeme v nejisté době. Když se divadlo dostane do finančních problémů, může se stát, že vám doporučí, abyste přešla na volnou nohu. Já jsem se pro takový krok rozhodla před dvěma lety a sama. Nešlo o to, že by mě v Divadle Astorka nepotřebovali, ale že mě potřebovali jinde a já nechtěla nikomu dělat problémy. Ani sobě. Dneska jsem svobodná, reaguju na nabídky, které zaplať pánbůh přicházejí, a vybírám si z nich. Jsem svou vlastní paní.

ZUZANA KRONEROVÁ (1952)

ZUZANA KRONEROVÁ (1952)

• Narodila se v Martině.

• Vystudovala herectví na VŠMU a v roce 1974 nastoupila do Divadla pro děti a mládež v Trnavě. O pět let později přešla na bratislavskou Novou scénu. V roce 1990 se stala členkou Divadla Astorka Korzo ’90. Dnes je na volné noze.

• Často hostuje na českých scénách.

• V pražském divadle Studio DVA měla 19. 8. premiéru satirická komedie Revizor, kde je herečka k vidění pod režijním vedením Evy Holubové.

• Známe ji například z filmů Chata na prodej, Domácí péče, Štěstí, Pupendo, Perfect Days, Bába z ledu, Divoké včely. Za poslední dva jmenované snímky získala Českého lva.

• Žije v Bratislavě, je vdaná a má dvě dospělé děti.