Jakou otázku typicky dostáváte vy a vaše kolegyně, ale ne tak pánové kolegové?

Například, jak se mužům daří skloubit péči o rodinu a práci, není asi tak častá otázka. Ani to, co si myslí o nevěře, jak si představují ideální partnerku, jestli jim nevadí, že jsou stále single a jestli si tím pádem myslí, že žijí naplněný život...

Ženy se častěji než muži potýkají s takzvaným body shamingem, herečky si stěžují na ageismus. Máte i vy zkušenost s kritikou vzhledu, diskriminací na základě věku apod.? Cítila jste se někdy znevýhodněná?

Fíha, to je téma. Kde jen začít? Krása je velký byznys, tělo a vizáž jsou prostě „zbraně“. A nejen v naší branži. Úplně jsme tomu propadli, což je dost šílené. Hlavně pro mladé lidi. Kritika mého vzhledu mě osobně provází od dětství. Bylo mi pět let, když učitelka dětského lidového souboru řekla mému otci: „S vaší dcerou tu nikdo nebude dělat odtučňovací kúru.“

VIDEO: Zuzana Mauréry v Show Jana Krause. Podívejte se na rozhovor.

Zdroj: Youtube

Tak to je drsné.

„Když zhubneš, tak tě možná obsadím,“ jsem mezi řádky četla i později velmi často. Hubla jsem a přejídala se více méně neustále, metabolismus jsem si narušila, když jsem tančila v muzikálech. Nebylo to snadné.

A než jsem jako žena a herečka získala nějaké sebevědomí, tak to trvalo. Je to těžká cesta a každý to má jinak, někomu jsou kritika vzhledu, ageismus a bodyshaming ukradené, jinému trvá dlouho, než najde sebevědomí. Ale jsem srozuměná s tím, že naše branže prodává zážitky, zkušenosti, sny a pozlátko holt prodává lépe.

Jak vnímáte, že jako slavná osobnost nezajímáte média a veřejnost jen svou prací, ale mnozí by rádi nakoukli i do vašeho soukromí?

Je to přirozené, lidé jsou zvědaví. A já se ráda o mnohá témata podělím, ale taky mám otázky, které jsou pro mě prostě za hranicí a patří do mého soukromí.

Kdy vás bulvár nejvíc naštval? Jaké téma bolelo?

Bulvár mě „nebolí“, je mi ukradený a moje okolí ví, že s ním nekomunikuji. Ale musím přiznat, že jsem asi časem získala hroší kůži a skrz tu neprojdou hejty, ale zároveň ani lajky. Cítím okolo sebe určité sklo...

Zajímají mě názory mého blízkého okolí, ale čím dál víc mě můj vnitřní kompas naviguje podle „já a moje já“ a nebere tolik ohled na „já a okolí“.

Jaké jste měla dětství? Bylo plné hudby a zpěvu, kterému se věnovali oba vaši rodiče? Co jste od nich dostala do genetické výbavy?

Měla jsem velmi harmonické dětství. Jezdili jsme na dovolené sice jen pod stan do Bulharska a k babičce, ale nic tomu nechybělo. Nikdy na mě příliš netlačili, abych byla vzorná školačka, ale důvěřovali mi. Co se týče zpěvu, tak u nás doma se nikdy nezpívalo „jen tak“, a já sotva zvládnu lidovku.

Ale prostředí divadelních šaten a zákulisí bylo pro mě „voňavé“ a přirozené místo, naši brali svoje profese velmi zodpovědně. Otec byl první baryton v Národním divadle a miloval svoji práci. Máma sice měla víc talentu, ale otec byl velký pracant. To jsem po něm asi zdědila.

Máma má zase obrovský šarm, je a vždy i byla velmi oblíbená, nejen u našich přátel a rodiny, ale i u svých žáků, které učila zpěv na lidové škole. Občas mám záblesky jejího humoru a bezprostřednosti. Doufám...

Váš tatínek bohužel již nežije, s maminkou ale máte stále blízký vztah. Maminky a dcery k sobě občas cestu hledají, měly jste to také tak?

Jsem v týmu „moje máma je dokonalá“. A tak je ten náš vztah asi jasný. Myslím, že mi už celkem důvěřuje, ale kritiky si užijeme i tak stále dost. Každopádně je obdivuhodná. Občas sice zatínám zuby, ale ještě stále se od ní mám co učit. To víte, maminka a režisér mají vždy pravdu.

Čím jste chtěla být jako malá? Měla jste jasnou vizi a sny a ty jste si i splnila?

Chtěla jsem pracovat v bufetu v divadle. Abych byla u zákusků i v divadle. A potom letuška. Otec měl angažmá v Košicích šest let, tak si mě rodiče posílali letadlem, samotnou. Co se týká zpěvu, tak na disciplínu, kterou jsem viděla u svých rodičů, jsem příliš líná. Vizi jsem ale neměla...

Kdy jste se rozhodla pro herectví a čím vás okouzlilo právě to muzikálové? Jak vzpomínáte na první konkurzy, na své začátky?

Okouzlil mě americký muzikál, který bylo možné sledovat na rakouské televizi. A když měl otec angažmá v Erfurtu, viděla jsem naživo svůj první muzikál Oklahoma a bylo „vymalováno“. To byl hluboký socík.

A tím, že u nás tehdy nebyla žádná muzikálová škola, začala jsem tím, že jsem šla na Vysokou školu múzických umění v Bratislavě studovat herectví. Od dětství jsem někde tancovala a věřila jsem, že z toho zpěvu jsem i něco zdědila, tak jsem se rozhodla si to sama „poskládat“. Úplně první muzikál, který jsem dělala, byl Kabaret, hrála jsem Sally Bowles.

Tak to jste začínala jednou z nejslavnějších rolí. Říkáte, že herectví nevnímáte jako umění, ale jako práci. Co vás na vaší práci nejvíc baví a co byste oželela?

Je to báječné alibi na vyzkoušení si všeho možného a nemožného. To mě baví. Baví mě lidi bavit. Baví mě sdílet s nimi emoce. Baví mě senzační kolegové a moudří režiséři. Ale je třeba si dávat pozor na to, aby to člověk nezaměňoval se soukromým životem nebo aby mu jej práce nenahrazovala.

Není to vždy lehký proces. Na jednu stranu vás lidé poznávají a občas to má výhody, což je samozřejmě příjemné, na stranu druhou musíte bojovat v soukromí trochu o svoji totožnost, která je určitě o dost jiná než vaše postavy.

Vloni jste oslavila půlkulatiny. Které události nebo okamžiky považujete ve svém životě za nejvíc formující, zásadní? Jak v pracovním, tak v osobním životě.

Pracovně-formující období bylo určitě první angažmá v Radošínském divadle, kde jsem získala svoje herecké svaly. Pak určitě angažmá ve Vídni, kde jsem měla možnost mezinárodního srovnání.

A potom asi všechny neúspěchy, které mi ukázaly mantinely a vydláždily cestu toho, na co mám, na co ne a hlavně, co mi dělá radost. V osobním životě je to láska, smrt a přátelství. Myslím, že střet s těmito „pojmy“ člověka utváří.

Natáčíte hodně doma na Slovensku, ale výjimkou není ani práce v Česku, dokonce jste uspěla v Rakousku. Co máte na České republice ráda, co oceňujete na českém filmovém průmyslu? A na co se vždy těšíte domů?

Už jako dítě jsem chodila strašně ráda na návštěvy. Lidi se totiž na návštěvě a k návštěvě chovají trochu jinak. Obdivuji českou kultivovanost a historii. Cením si naší společné cesty nejen ve filmovém, ale v uměleckém průmyslu celkově. Náš vztah je určitě mimořádný a stojí za to ho udržovat a kultivovat. A to hlavně v časech, kdy to není lehké. Ale, doma je doma.

Liší se vaše role v českých projektech a ve slovenských?

A víte, že ano?! V Česku dostávám určitě různorodější postavy, což mě velmi těší. Na Slovensku jsem už trochu zaškatulkovaná.

S kým se vám dobře hraje? Máte ráda, když se na place potkáváte se známými tvářemi, nebo je fajn potkat i nové, rozšířit si obzory? Od koho jste se nejvíc naučila?

Velmi ráda hraji s novými lidmi, ale i s kamarády. Je fajn přijít na plac jako domů, ale noví lidé jsou nové zkušenosti. A nejvíc se člověk naučí od lepších... i když při tom může dost trpět a cítit se jako úplný idiot.

Jaké nabídky odmítáte, co byste nehrála?

Neodmítám často, pořád je hraní moje práce. A účty a hypotéky je třeba zaplatit. Když odmítnu, tak proto, že se jedná o projekt, u kterého bych se nudila nebo většinu času proseděla v šatně.

A samozřejmě jsou zásadní i kvalita látky a realizačního týmu. Ale i já se samozřejmě můžu mýlit a odmítnout skvělou věc, naopak přijmout úplnou blbost.

Měla jste i období, kdy práce nebylo tolik? Je to pro vás stresující?

Po Učitelce jsem dva roky neměla práci. A přijala jsem tehdy roli v takzvaném nekonečném seriálu. A ten mě nakonec krásně přenesl přes covidové období. Není třeba mít nos nahoru...

Teď je tu podobné období, zase prakticky a už delší dobu nemám práci. Ale nijak se z toho nestresuji. Vždy vidím cestu, co bych mohla dělat. Víte co, já už se docela ráda i jen tak nudím nebo dělám úplně obyčejné věci.

Která postava vám dala nejvíc zabrat?

Tím, že jsem na volné noze a mohu si vybírat, nejdu již do postav, které už tu byly stokrát. A nejobtížnější jsou postavy, kterým nerozumím, které jsou špatně napsané, nedopsané... Ano, i to se stává. A já nerada dělám za scenáristy jejich práci.

Herci často říkají, že záporné charaktery hrají raději, je tam co hrát. Jak to máte vy? A jak přijímáte, když vaši zápornou postavu „nenávidí“ diváci?

Je mi to jedno, pokud tam je co hrát. A dělá mi vlastně radost, když diváci postavu nenávidí, protože vzbuzuje emoce.

Co se týče herecké branže, jen v málokteré oblasti jste neuspěla. Která je vaše nej? Filmy, seriály, muzikály, dabing? A které projekty v dané oblasti byly pro vás osobnější záležitostí?

Mám ráda projekty, které mají více poloh. Nemám ráda černobílé vidění, jednoznačný žánr a charaktery. A „neštítím“ se žádného žánru, od melodramatu až po sitcom. Nejlepší pro mě je, když všichni, kdo se na natáčení podílí, mají profesionální podmínky pro svoji práci a mezi kolegy na place funguje chemie. To je potom radost!

Vyhrála jste i taneční soutěž. Když je možnost, zatančíte si v soukromí?

V soukromí netancuji, to jen když mi za to platí. Ale ne… Tancovala jsem od šesti let a zpětně vidím, že mi tanec a sport přinášely od dětství psychickou rovnováhu, protože jsem vždy byla „o číslo větší“.

Kdyby mě stále něco nebolelo, už dávno tancuji v tom našem Let´s Dance. Ale tanec si užívám, například teď chodím na argentinské tango! Zatím jen tak „šoupu nožkami“, ale věřím, že se u toho brzy pořádně zapotím

Máte opravdu pestrou filmografii a projekty, ve kterých hrajete, řeší zajímavá témata. Pojďme je probrat. V Učitelce jste byla za manipulátorku. Stala jste se někdy obětí manipulace?

V partnerském vztahu asi ano.

Ve filmu Její tělo je jednou z hlavních myšlenek vztah k tělu jako k nástroji a vaše postava je velmi ambiciózní matka. I pro vás je tělo do jisté míry nástroj, i když ne tolik jako u skokanky do vody a pornoherečky Andrey Absolonové. Jak se o svůj nástroj staráte?

Každá matka chce pro svoje dítě to nejlepší. Ale někdy moc tlačí na pilu a dělá to špatně, i když s dobrým úmyslem. Člověka to ovlivní, ale má-li občanský průkaz, neměl by se už tolik na rodiče vymlouvat. O svoji duši a tělo se musíme naučit starat sami. A jak? Zkrátka nejlépe, jak to jen jde.

Služka je jedna ze skvělých dobovek, o které se mluvilo jako o historickém a ženském filmu. Cítíte se být feministkou?

Jsem feministka. Jsem pro rovnoprávnost. Ale muži a ženy jsou rozdílní. Aby mohli spolu fungovat, musí být dodržené určité principy. Jinak budeme všichni single... Celý život vlastně hledáme tu druhou polovinu.

Film Muž, který stál v cestě je příběh manželů Františka a Rivy Krieglových. Vy jste hrála silnou ženu po boku silného muže, který vynikal obrovským morálním kompasem. Co vás na jejich příběhu nejvíce překvapilo, zaujalo?

Tuto manželskou dvojici a její historii jsem neznala, ale to na Slovensku asi nikdo. František Kriegel byl rozporuplná postava a film se věnuje jednomu jeho rozhodnutí, které je obdivuhodné a hodné vyznamenání. Ať už jej k němu vedlo cokoli...

Je to důkaz toho, že ať už žijete jakýkoli život, nejdůležitější jsou konkrétní činy, a ne kontext. Život Rivy Krieglové je pak na zvláštní kapitolu, ať už to, čím si prošla před vztahem s Františkem Krieglem, tak život s ním. Navíc jej ještě o dvacet let přežila.

V Tajných životech jsou hlavními hrdinkami ženy, oběti domácího násilí, které našly sílu promluvit. Hledala jste vy osobně v sobě někdy sílu postavit se za sebe?

Hmm, to opravdu není lehké. Ale o to víc důležité a potřebné. A já se to stále učím, říct ne a stát si za tím.

Amerikánka je jeden z velmi očekávaných filmů letošního roku. Pozvěte nás na něj. Co máme čekat, jaká je vaše role?

Víte co? Já vůbec netuším a sama jsem velmi zvědavá. Mám tam opravdu nepatrný „zástoj“, ale práce to byla neuvěřitelně kreativní a zajímavá. Určitě to bude stát za to.

Když jsem vás označila za vytíženou a obsazovanou, opravila jste mě, že tak to opravdu není. Jak to tedy s prací a volným časem máte?

Vytížená opravdu nejsem, ani ve filmu, ani v divadle, a hlavních rolí mám jako šafránu. Naopak se dá říct, že jsem herečka vedlejších rolí. A co se týče soukromého života, je to zvláštní housenková dráha, ale spíš předstírám, že nějaký mám. A relax často zaměňuji s lenivostí. To vše naprosto bez nadsázky.

Co kondice? Vy jste měla vždy blízko ke sportu, v minulosti jste dokonce cvičila v televizní relaci Cvičme v rytme. Jak na toto období vzpomínáte a jak se udržujete?

Zmíněné období mám tak trochu v příjemném růžovém oparu. Hodně jsem sportovala, byla štíhlá, atraktivní a měla i nějaké ty partnery. Opar se rozplynul a já se snažím zuby nehty udržovat.

Trochu cvičím, plavu... Dobře, aspoň se procházím. A pak také minimalizuji „žravé ataky“ a hlavně si nic nevyčítám. Celkem mi to i jde, ale … no nic … carpe diem!

Co je pro vás životní motivací k tomu, posouvat se dál, pracovat na sobě? Je to pochvala od blízkých nebo kolegů nebo jste sama o sobě cílevědomá a víte, kam směřujete a co byste ráda dokázala?

Není mým cílem něco dokázat. Chtěla bych mít dost energie a být připravená využít co nejlépe příležitosti, které přijdou, užít si je. Stále platí, že cesta je cíl a že život se měří mírou štěstí a naplnění, prostě počtem okamžiků, které stojí za to.

Mnozí vaši kolegové se kriticky vyjadřují k politické situaci u vás doma, mimo jiné i ke krokům ministryně kultury. Vy jste v minulosti podpořila tehdejší prezidentku Zuzanu Čaputovou. Jak vnímáte současný politický vývoj na Slovensku?

Jsem z toho smutná a rozčarovaná. Nemyslela jsem si, že dospějeme až do stadia, kdy bude vláda úplně otevřeně a bez jakýchkoli zábran ne vytvářet, ale doslova legitimizovat a legalizovat zlo, bezprávní stát, diktaturu a tahat nás znova na východ. Věřím, že se tomu dokážeme postavit a že je nás většina, která nesmí zůstat a nezůstane ticho.

Bude to asi opět dlouhá cesta malých vítězství, ale nejhorší by bylo rezignovat. Máme to sice v naší historické DNA, tento základní problém identity malého národa, ale už jsme snad nějaký kus cesty ušli.

Je podle vás důležité, aby se umělci veřejně vyjadřovali ke společenskému dění, aby se o tom točily nezávislé a objektivní snímky?

Samozřejmě. K tomu se musí vyjadřovat i ostatní, nejen umělci. Já například nejsem typ, který by se postavil před masy s nějakým projevem, ale je mnoho lidí se zkušenostmi v různých oblastech a z různých odvětví, kterých se to teď týká a kteří musí jít s fakty ven. Protože už to je problém. Syndrom uvařené žáby je silný a lidé se bojí.

Zdroj: časopis Vlasta

Související články