Jak hlásala kdysi jedna z akcí Ligy otevřených mužů, „tátové frčí“. A frčí rozhodně víc než tátové v minulosti. Kam jsme se posunuli od „otec – hlava rodiny“, který hrozil páskem a minimálně s menšími dětmi neuměl navázat vztah? Obecně lze říct, že se tátův význam nikterak neliší od toho mámina.
Podle Tomáše Haise z Ligy otevřených mužů je „úkolem obou rodičů vytvořit milující, bezpečné a podpůrné prostředí pro své děti, ve kterém mohou růst a rozvíjet svou osobnost, učit se hodnotám, komunikaci nebo péči o sebe i svoje vztahy“.
A tomu zatleskáme! Protože je moc fajn, že jsme se posunuli od dob, kdy ženy nebyly mužům rovnocennými partnerkami a péče o rodinu a výchova dětí rozhodně nebyly vnímány jako cokoli záslužného. Stejně tak je fajn, že dostává na frak i tzv. kult mateřství, který v minulém století společnost nesmyslně živila a mnohé výzkumy to podporovaly a otce prakticky ignorovaly.
A že už bylo na čase o významu táty nahlas promluvit, protože není jediný důvod k podceňování jeho role v životě dítěte. Jediné, co ve skutečnosti opravdu táta nezvládne, je kojení. Podle Tomáše Haise si dnešní tátové s dětmi už od narození vytvářejí hluboký a intimní vztah a na sebevědomí jim dodává zjištění, že schopnost o dítě se starat – třeba ho utěšit, když pláče – není něco, co je přirozenou superschopností žen. Je to něco, co se jako rodiče učíme při vytváření vztahu s malým dítětem, bez ohledu na naše pohlaví.
Ano, maminky tráví s malými dětmi výrazně víc času a můžou tak lépe vědět, jak na ně, ale dítě není jaderná fyzika. Rodiče jsou skutečně zastupitelní, a to jak v péči o rodinu a domácnost, tak teoreticky i v péči o rodinný rozpočet.
V platové rovnosti je bohužel Česká republika stále dost pozadu a vnímání mužů jako hlavních živitelů se mění jen velmi pomalu. Některým to tak dává právo cítit se hlavou rodiny, pro jiné je to však důvod ke stresu a neustálému balancování mezi prací a rodinou. Čas s dětmi pro ně totiž má opravdovou hodnotu, ale cítí na sobě tlak, že by měli děti především zabezpečit.
Počkej, až se vrátí táta...
Dnešní tátové už dávno nejsou doma přítomni jen tak napůl, tedy schovaní za novinami nebo usazení u televize, nejsou zmiňováni jen v souvislosti „Počkej, až se vrátí táta, ten ti dá…“. A stejně tak to nejsou jen klauni, kteří s velkou slávou vezmou děti na pánskou jízdu, ale neřeší přezutí, vyváženou stravu nebo jejich bezpečnost.
Jsou rovnocenným rodičem a dělají klidně i tu nudnou, někdy špinavou, provozní práci. Přebalí, nakrmí, zajdou k doktorovi, později jdou na rodičák (a nejsou ti trapní, co hledají 7. A, když mají doma deváťáka – tahle scéna snad jednou provždy zmizí z českého filmu). To potvrzuje i Tomáš Hais z LOM, ale zároveň i dodává: „Určitě neexistují otcové pouze aktivní a přítomní v péči o děti, je to ale jasný trend, který hýbe společností. Tátové už zkrátka nejsou jenom ,na hraní‘, a už vůbec ne nepřítomnými osobami, které chtějí svůj klid a dávají tresty.“
Tátové v Evropě
- V Česku, Rakousku, Belgii, Dánsku, Estonsku, Francii a Velké Británii si může otec vybrat dva týdny rodičovské dovolené. Ve Finsku mají k dispozici dokonce tři týdny a v Portugalsku čtyři.
- Co se týče délky otcovské dovolené, vede Island s 12 týdny. Německo tento „termín“ nezná.
- V Česku využívají rodičovský příspěvek asi 2 % mužů.
Vzhledem k tomu, že dnešní tátové neměli vzory u svých otců a dědů, kteří se zrovna v aktivnosti nepředháněli, teprve se učí, jak to celé pojmout. Psycholožka Lenka Šulová mluví o tranzitivním období, kdy společnost má od mužů často rozporuplná očekávání: „Aby byli výkonní, plní energie, sebevědomí a úspěšní a současně se po nich chce, aby byli empatičtí, senzitivní, aby příkladně v sexuál ní oblasti nepřekročili hranice a nebyli příliš asertivní, nebo dokonce agresivní. Generace mužů před nimi jim však tyto dovednosti nepředala, protože modelové chování jejich otců či dědů se od dnešních mužů výrazně lišilo.“
Co přispělo k proměně
Co se týče otcovství a jeho proměn, zdá se, že poslední roky opravdu znamenají přelom. Dnešní otcové nemají rozhodně jednotnou podobu, stejně jako ji ale již nemá ani rodina samotná. Tradiční rodina ve smyslu máma, táta a děti žijící pod jednou střechou? Tu aby pohledal... Děti tak mohou mít rodiče ve střídavé péči, táta se o ně může starat se svým partnerem apod.
Co tedy vedlo k proměně otcovství? Vliv má hned několik faktorů a podle Lenky Šulové lze za zásadní považovat industrializaci, která oddělila domov a pracovní prostředí, zvyšující se zájem o ženu jako o pracovní sílu a její rostoucí soběstačnost a nezávislost (za ty ženy vděčí mimo jiné bezplatnému školství, sociální podpoře samoživitelek nebo v roce 1956 zavedené a fungující hormonální antikoncepci).
Přesto dlouho společnost považovala za zcela přirozené, že ženy pojedou v provozu dvoj směnném, jen jim za tu směnu domácí bude odměnou v ideálním případě dobrý pocit, reálně však únava a vyčerpání. Táta ráno mizel do práce, přes den figuroval maximálně ve výchovných výhrůžkách jako přísná autorita a večer se nerad nechával rušit, měl přece za sebou perný den. Podle Haise přinesly desítky let socialismu a nesvobody řadu nepřítomných otců se slabým sebevědomím. Trend současný je ale přesně opačný, táta se totiž vrací domů co nejdřív a vrací se rád. Respektuje, že perný den neměl jen on, a naprosto přirozeně se zapojuje do chodu domácnosti a spolu s partnerkou se pouští do „neviditelné“ práce, jak stále ještě péče o rodinu a děti bývá vnímána.
Lenka Šulová, dětská psycholožka, vysokoškolská pedagožka a členka řady odborných společností
Matka je jakýsi harmonizátor pocitů dítěte, zajišťuje mu klid, bezpečí, základní potřeby, ochranu. Otec je naopak výzva, přináší nové podněty, často narušuje dětskou harmonii popichujícím chováním, ale dítě to radostně akceptuje a často považuje otce za zábavnějšího, rizikovějšího. Otec dítě připravuje na těžkosti života.
Socioložka Hana Maříková ve své práci o uspořádání genderových rolí v rodinách s pečujícími otci říká, že kromě změn na úrovni postojů a hodnot se v české společnosti mění i vnější podmínky, které otcům výraznější zapojení umožňují: „Možnost pobírat rodičovský příspěvek pro muže, bez ohledu na jejich rodinný stav, zavedení institutu souběžné nebo střídavé péče o dítě po rozvodu rodičů, zavedení institutu rodičovské dovolené pro muže či odstranění diskriminace žen v zaměstnání.“ A to vede k výrazněji rovnocennému postavení obou rodičů, kdy táta je rád, že jeho význam není zpochybňovaný, a máma je ráda, že není zodpovědnost za děti jen na jejích bedrech.
Táta vs. máma
Nemusíte být studovaný odborník, abyste na první pohled poznali, že každý z rodičů má k dětem jiný přístup a stejně tak děti k nim. Typickým příkladem jsou večery, kdy se matky snaží děti postupně klidnit, aby dobře usnuly. A tátové? Rozjedou klidně polštářovou bitvu, děti rozdovádějí, někdy i rozbrečí, protože je nešetří. Dětská psycholožka Lenka Šulová říká, že máma s tátou nenaplňují vůči dítěti totožné úkoly, ale ve svých rolích se doplňují. A dítě rozhodně není zmatené a dobře ví, za kým jít, když potřebuje utišit a když potřebuje přidržet, aby se mu lépe lezlo na strom.
Utěšování miminek není dominantou matek, stejně dobře to zvládne i otec
Řadu let se Lenka Šulová věnovala v mezinárodním česko-francouzském výzkumu specifickému chování otců a matek v raném věku dítěte. A co považuje za důležité? „Matka je jakýsi harmonizátor pocitů dítěte, zajišťuje mu klid, bezpečí, základní potřeby, ochranu. Otec je naopak výzva, přináší nové podněty, často narušuje dětskou harmonii popichujícím chováním, tedy tzv. poking behavior, ale dítě to radostně akceptuje a často považuje otce za zábavnějšího, rizikovějšího. Otec dítě připravuje na těžkosti života.“ Odborníci to nazývají „mostem pro dítě do společnosti“. Když má dítě otce, který se mu věnuje, tak je odolnější vůči nárokům, které mu život přináší.
A pak se ozvou chlapáci...
... a konzervativci, kteří se sešli nedávno u kulatého stolu Poslanecké sněmovny a řešili definici mámy a táty. S tím, že pro dítě je zásadní, aby v prvních letech života trávilo čas hlavně s matkou, v její něžné náruči, a otec byl za tvrďáka, který vydělává, zabezpečuje, ale rozhodně se nemazlí a neukazuje city. Jinak totiž hrozí, že dítě nebude mít dostatek vzorů a mohlo by to v lepším případě vést k úzkostem, v horším pak i k problémům se sebeidentifikací.
Proměna otcovské role
Sice se říká, že každá mince má dvě strany a nic není jen černé, nebo bílé, ale hledat negativa na proměně otcovské role je trochu ztráta času. Ano, jejich styl výchovy, her a péče je jiný. Ale největší chybou, kterou můžeme udělat, je zpochybňovat jejich přístup a myslet si, že jen kvůli tomu, že s dítětem v prvních měsících života netráví tolik času jako matky, nejsou dostatečnými experty. Ve skutečnosti se můžou muži a ženy vzájemně inspirovat, navíc se ukazuje, že děti zapojených tátů jsou celkově sebejistější a partneři oboustranně spokojenější.
Zdroj: časopis Vlasta
Autorka: Kateřina Osičková
