Věřím, že z úvodu je znát můj silně ironický tón směřující k tehdejší emancipační propagandě. Poválečná doba logicky vyžadovala zajištění obnovy chodu hospodářství.

Žena, kterou systém ve jménu zrovnoprávnění zbavil pomocí týdenních jeslí a školek povinností starat se nejen o výchovu dětí, ale i o vaření, se tak mohla stát tolik potřebnou – a hlavně levnou – pracovní silou.

V téhle velké historické zkratce ještě musím připomenout, že tehdejší pokyn nasměrovat muže do výroby, ženy do služeb, měl také za úkol rozbít fungující vazby tradiční rodiny.

Muž byl do té doby ten, který vlastní a živí, žena ta, která se (tiše a zadarmo) stará o chod domácnosti. Chtěly jste rovnoprávnost? Tu ji máte!

VIDEO: Filmový týdeník z roku 1982. Jak se žilo? Podívejte se na video.

Zdroj: Youtube

Polotovar, položivot

Polotovar je čarovné slovo vyjadřující něco nehotového, čemu je ještě potřeba dát druhou polovinu péče, aby se z věci nějaký „tovar“ vůbec stal. Mottem socialismu bylo „Všichni jsou si rovni“, že si někteří byli rovnější, nechme pro tuto chvíli stranou.

Rovni jsme si byli zejména v chudobě a nedostatku. Podobně jako byly všechny byty v nové výstavbě absolutně totožné, od umakartových koupelnových jader až po vybavení z Olloku, jak se pro nevydařené logo přezdívalo DBK, tedy Domu bytové kultury, byly stejně totožné i tehdejší jídelníčky.

Nejčastěji se rozmrazovalo, vařilo z pytlíků, smažilo předsmažené a tvarovalo, dochucovalo a peklo granulované. A konzervy, nesmím zapomenout na konzervy!

V tomto ohledu osobně považuji za nutné dokola připomínat zásadní nedostatek základních potravin za socialismu. Ovoce a zelenina byly na pultech jen podle ročního období.

V době sezonního provozu stánků zvaných „Zahrádkářské přebytky“ se zuřivě zavařovalo vše, co dozrálo během třech letních měsíců.

Brambory, kořenová zelenina i třeba jablka se dlouhodobě uchovávala ve sklepech, což mělo jeden nepříliš půvabný efekt: vše zmíněné jsme více než polovinu roku konzumovali gumové, přičemž se ze všeho nejdřív musela vykrájet místa, která už začínala „odcházet“.

Pomeranče nebo banány, tehdy souhrnně zvané jako exotické ovoce, a jejich doslova „sváteční“ přítomnost v obchodech, to už je legenda sama o sobě.

Mít známého řezníka byla výhra v loterii. A být řezníkem nebo zelinářem zase znamenalo být elitou, rozhodně v ekonomickém slova smyslu.

Pohádky mládí

Do všech populárních, na sociálních sítích hojně a se sentimentem sdílených pohádek o tom, jak to za našeho mládí bylo s klíčem na krku bezva, je nutné čas od času hodit vidle v podobě připomínky kvality potravin.

Jedna věc byly normy, které museli výrobci dodržovat, druhá stránka jsou vlastní vzpomínky na realitu.

Pamatujete na kamenné placky špenátu, baleného v bílém igelitu, který se po rozmrazení roztekl do neurčité hnědozelené hmoty, již bylo potřeba zahustit moukou a dochutit několika stroužky česneku?

Nebo na mražené plněné papriky, o jejichž skutečném obsahu bylo lepší nepřemýšlet? Na všechny ty v Pramenu vzorně vyrovnané konzervy vepřového ve vlastní šťávě, které byly plné tučných ořezků, kůží a chrupavek?

A ten pocit sváteční tabule, když na ní byl talíř s osmaženým lančmítem nebo s kusem velryby z Frionoru?

Cudně nechávám ležet téma výživových hodnot, kvalitativního zařazení a trvanlivosti potravin: co se asi tak muselo přidávat do konzerv, aby tyto měly i pětiletou trvanlivost, nechť navždy zůstane zahaleno rouškou tajemství.

Dvojí život ne, jen druhá směna

V tento moment svého žalozpěvu chci připomenout, že celý tenhle podivuhodný gastroprůmysl byl vydáván za fantastický výdobytek plánovaného hospodářství, který měl ulevit z tzv. druhé směny ženám budujícím socialismus.

Moje maminka strávila celý život ve zdravotnictví ve třísměnném provozu. Když odcházela na kteroukoli ze směn, vždycky bylo hotové jídlo pro celou rodinu.

Můj otec tak dostával vlastně taky takové polotovary, spíš třičtvrtětovary: jeho úkolem bylo otočit knoflíkem na sporáku a připravené jídlo ohřát.

Nemyslím si, že naše rodinné nastavení bylo nějak výjimečné. Prostě to tak tehdy bylo. Teorie o tom, jak průmyslově připravené jídlo ulehčí ženině druhé pracovní pozici, té v domácnosti, tak můžeme nechat upadnout v zapomnění.

Neplacená směna

Osobně jsem přesvědčena, že ženu té doby netrápila ani tak povinnost vařit rodině: byla to právě ta druhá, neplacená směna, z níž nebylo úniku ani pomocí polotovarů. Zatímco muž nadále setrvával ve své hrdé roli živitele a čas po pracovní době byl jen jeho, bez ohledu na to, jak smysluplně jej využil, ženě k nové roli spoluživitelky rodiny, byť s nižším příjmem, zůstal i původní plný úvazek osoby poskytující kompletní domácí servis.

Skutečný důvod problému však vidím jinde: v centrálním plánování a za současného nedostatku zdrojů je jednodušší vyrobit velké množství nekvalitních potravin v omezeném výběru a zaplavit jimi obchody.

Když do polic v Prameni, Včele nebo Jednotě narovnáte kilometry konzerv, polévek v pytlíku, kaší v prášku, knedlíků nebo předvařeného či zmraženého hotového jídla, zmizí možnost přemýšlet nad jídelníčkem samostatně.

A s tím i zmizí riziko, že lidé budou vyžadovat dostupnost základních surovin, z nichž by si mohli uvařit sami a podle svého. V obchodech sice „nic není“, zároveň se ale nedá říct, že by „nebylo co jíst“.

Zjednodušeně řečeno, jedno prase může zasytit třeba deset rodin, které se samy rozhodnou, jak jej zpracují. A stejné jedno prase se může pohodlně rozdělit do tisíce konzerv, které už se po vepřovém spíš jen jmenují.

Za pomoci správné komunikace, jíž tehdejší propaganda vládla jako ničím jiným, pak už jen ženám vysvětlíte, že není nedostatek potravin, ale pomocí předpřipraveného jídla jim ve skutečnosti dáváte prostor pro pracovní příležitost a tím samostatnost.

Udržuju svůj kvásek živý

Porevoluční euforie a svoboda mimo jiné přinesla návrat skutečné gastronomie tvořené ze skutečných potravin. Miluju užít si jídlo ve fine dining restauraci za tisíce.

Taky miluju strávit tři dny přípravou dokonalého boeuf bourguignon, stejně jako udělat za sedm minut škeble. Úplně v klidu si ale dám polévku za 35 korun z japonského obchodu vedle mého domu, kterou stačí sesypat z několika pytlíčků do misky, zalít horkou vodou a počkat.

Nebo si prostě cestou domů vezmu kebab z oblíbeného stánku. A víte, co na tom všem miluju nejvíc? Že je jen na mně, co z toho si dneska vyberu.

Pamatuju si, jak se mě poměrně nedávno dotkl studený závan gastronomického socialismu: to když jsem viděla, jak dodavatel cateringové firmy, která vaří v budově mého zaměstnavatele, vykládá obrovské pytle podobné těm s krmivem pro zvířata.

Na jednom z nich bylo napsáno Holandský řízek, suchá směs. Na dalším Bramborová kaše se smetanou. Na dalším Sójový granulát.

Jsem smířená s tím, že v místech, kde se extrémně tlačí na minimalizaci nákladů vstupních zdrojů, nikdy kvalita nebude mít místo. Ale už máme volbu nejíst tam, kde je levný a prakticky bezpracně připravitelný polotovar králem.

Uvědomuju si, že hovězí z Argentiny je stejně jako kterékoli jiné jídlo, které potřebuje k cestě na váš talíř letenku, nejen úplně zbytečná ekologická zátěž, ale hlavně poměrně snadno opominutelný luxus: kvalitní hovězí se už nemusí „shánět“, ale dá se úplně normálně „koupit“.

V naprosté většině případů je jen otázkou volby zjistit, co jíme a odkud potraviny pocházejí. Koupit si jídlo v konzervě také už není žádná extra střelba do tmy, protože výrobci mají zákonem stanovenou povinnost uvádět složení na obalu.

Polotovary jsou v obchodech nadále přítomné v zatavených plastových boxech, ale s jednoznačně rozpoznatelnou kvalitou. Tahle svoboda mít cokoli a kdykoli nás paradoxně přivedla k totálnímu návratu ke kořenům.

Znám spoustu lidí, kteří si navzdory nekonečnému množství možných komplikací doma pečou chleba z vlastního kvásku. Kuchyňské linky zdobí sklenice s domácím kimči. Pěstujeme kombuchu, za okny máme bylinky a na zahrady se vrátily záhony.

Tentokrát ovšem ne pro nedostatek zeleniny v obchodech, ale pro naši potřebu být v kontaktu se skutečným světem bez styrofoamových tácků a okurek balených v plastu.

Sice jsme dál až příliš vytížené v práci a doma nás dál čeká ona druhá směna, ale ta už je vedle práce samotné spojená se svobodou. Emancipace, nebo chcete-li feminismus, je možnost volby. Třeba i volby stát u sporáku. Nebo u něj nestát.

Autor: Michala Komrsková

Zdroj: časopis Vlasta

Související články