Začíná to někdy v pubertě. To se potřebujete dostat do kina na nepřístupný film, kde je věková hranice omezená tu patnácti, tu dokonce osmnácti lety. Tedy nevím, jak dnes, ale za mě to tak bylo. Vypadala jsem vždycky hodně dětsky, takže jsem se o porušení pravidla ani nepokoušela. Někteří kluci se mi v té době smáli, že jsem moc hubená, že mám nohy jako dráty do betonu a podobně. Jediné, čím jsem se mohla chlubit, byly dlouhé kaštanové vlasy a do nich jsem se doslova schovávala a zakrývala nedostatek ženských předností, které jiné spolužačky naopak náležitě zdůrazňovaly.
Pak mi dlouho můj mladistvý vzhled a podváha vyhovovaly. Jen v těhotenství s první dcerou jsem přibrala 18 kilo a chvíli jsem vypadala jako pořádná ženská. Po porodu kila zase zmizela a mohla jsem se cítit zase jako dvacítka.
Všechno se nějak přehouplo až po padesátce. Snad největší šok mi připravil partner mé starší dcery, který se mě jednou bez skrupulí otázal, kolik mi je, jestli už pětašedesát. Jenže ouha – mně bylo teprve jednapadesát. Poprvé jsem znejistěla. Začala jsem se víc pozorovat v zrcadle a přemýšlela, jestli je to jen vzhledem nebo celkovým chováním, že na něj působím o tolik starší. Rozebírala jsem to i psychologicky, protože jeho maminka je starší než já, že to tedy logicky přepokládal i u mě, aniž by mě vůbec zkoumal. Druhé znamení přišlo v tramvaji. Najednou mě někdo pustil sednout. Myslím, že to byl nějaký mladý kluk. Říkala jsem si, že je to jenom vzácný úkaz džentlmena a že to nemá co dělat s tím, jak vypadám. Situace se však zanedlouho opakovala a tentokrát mě pouštěl muž středního věku. Začala jsem si zvykat, že si v tramvaji holt občas sednu a že to má vlastně výhodu. V té době mě totiž začaly bolet nohy, a to tedy už známka opotřebení opravdu je. Vždycky mě bavilo, jak k věku přistupovala Meryčka Rosůlková, svérázná babička, vymýšlející rafinované detektivní zápletky v sitcomu Taková normální rodinka. Vždy byla velmi elegantní, chodila v kloboucích a v lodičkách na vysokých podpatcích. Měla krásné nohy a doslova magickou chůzi. Bydlela v kubistickém domě pod Vyšehradskou skálou a v rozhovorech občas žertem říkala: „Těm, kteří nevěří, že Horymír skákal na svém Šemíkovi, můžu jen vzkázat, že jsem to na vlastní oči viděla.“ Když se jí ale vzápětí někdo zeptal na věk, odpovídala vždycky stejně, že je jí devětatřicet.
I když jsem si už myslela, že jsem celkem připravená na všechny nástrahy, které mě s přibývajícími roky čekají, tuhle mě zaskočila pokladní v jednom oblastním muzeu. Kupovali jsme si s manželem vstupenky, ona na nás letmo koukla a začala si sama pro sebe říkat, že to budeme mít za polovic. A jen po nás hodila otázkou: „Šedesát nebo sedmdesát plus?“ Muzejní pracovnice ještě nebyla ve věku, kdy by se sama mohla stát tamním exponátem, mohlo jí být tak ke čtyřicítce, a tím spíš bych u ní očekávala nějaký přesnější odhad. Prohlásila jsem pěkně nahlas, že šedesát, a aby mně z toho nebylo moc úzko, hned jsem na to téma s mužem raději začala žertovat. A nějaký moudrý závěr? Víte, že nic lepšího mě nenapadá než ono omšelé: Věk je opravdu jen číslo. Ať na vás sypou číslovky jakékoli, nenechte se vykolejit. Jen by mě zajímalo, jak by ta paní pokladní reagovala, kdybych jí po vzoru Meryčky řekla, že je mi teprve devětatřicet. Dala by mi nezlevněné vstupné?
BLANKA KOVAŘÍKOVÁ
Narodila se v Praze pod Vyšehradem a v metropoli žije dodnes. Vystudovala novinařinu a této profesi se věnuje na volné noze. Vydává knížky o legendárních hercích, prvorepublikových detektivech a o domech, v nichž žili slavní lidé. www.bkovarikova.cz
Zdroj: časopis Vlasta, č.16/2023
