S přibývajícími lety si i já všímám nejrůznějších okamžiků, nebo také jedinců, které můžete potkat jen tehdy, když sami zpomalíte a díváte se kolem sebe. Například už dvakrát se mi stalo, že jsem v našem supermarketu narazila na pána s velkou sukovicí. Pokaždé sjede dolů po eskalátorech a odloží ji u automatu na kafe. Pak se na mě otočí a začne: „Jestlipak víte, proč je tolik vtipů o blondýnkách? Protože vy blondýnky jste nejkrásnější a nejchytřejší. A tmavovlásky vám závidí a ze samé závisti ty vtipy o vás trousí. A tenhle určitě neznáte. Víte, proč blondýny neumí napsat číslovku jedenáct? No protože nevědí, kterou jedničku mají napsat jako první.“ A pán už mi podává ruku, pevně ji tiskne a ještě dodá: „Víte, proč nosím s sebou ten velkej klacek? To abych od sebe odháněl všechny ty dvacetileté nápadnice, které o mně mají zájem.“ Zasměje se a ukáže svůj jediný dolní zub. Uvědomuju si, že kdysi dávno bych se s ním asi nezastavila, ale dnes mi ta chvilka hned zlepší náladu. Pán se vzápětí projde mezi regály, utrousí něco veselého směrem k prodavačkám i kupujícím a zase zmizí. Myslím, že sám si tam nikdy nic nekoupí. Přichází si prostě popovídat.

Naší ulicí běhá pravidelně každý všední den žena ve žluté sukni, zelené blůzce a podkolenkách. Vlasy má učesané do dvou culíků. Z dálky byste si mysleli, že je to nějaká bláznivá holka, která se jenom na chvíli rozeběhla. Při bližším pohledu ale vidíte, že tvář té ženy už je vrásčitá a těžko říct, kolik jí přesně je. Běhá takhle nalehko v létě v zimě, jako by vůbec nevnímala, kolik je venku stupňů. V ruce drží svazeček bankovek a běží je rozměnit. V okolních obchodech ji znají a vždy pro ni mají připravené nějaké peníze. Přistupují na její hru. Vědí, že je neztratí a přinese do halíře zpátky. Žena potřebuje být nějak užitečná, a tak rozměňuje pětistovky na stokoruny a mince zase za papírové bankovky. Jen jednou jsem se odvážila ji zastavit a pokusit se s ní mluvit. Řekla mi, že jí zemřel muž a od té doby běhá. Nic víc, nic míň. Napadá vás spousta otázek – kde ta žena asi bydlí, jak žije po zbytek dne? Co se jí honí hlavou? Jak dlouho ještě může takhle běhat?

Nejkurioznější okamžiky lze ovšem zažít v čekárně u doktora. My starší jedinci už leccos zapomínáme. Já třeba průkaz pojištěnce, někdy ale i důvod, proč jsem do polikliniky vlastně šla. Potřebovala bych kapky do očí, mám nějakou alergii, ale také by bylo dobré navštívit ortopeda s čím dál bolavějšími nohami, a co takhle preventivní vyšetření všeho? Už jen tohle přemítání mě natolik zmůže, že se mi na pomyslný seznam chce připsat ještě psychiatra. Nakonec jsem usedla před dveře ordinace praktické lékařky s tím, že ta za mě tohle dilema jistě rozřeší. V tom ze dveří vychází jeden známý herec, se kterým se i trochu znám, a tak ho nahlas pozdravím. Hned jsem se ale zarazila, protože je vidět, že mu to není vůbec milé. Rychle sáhl na věšák po kabátu a klobouku a chtěl zmizet, aby snad nějaká fanynka neviděla, že také někdy chodí k doktorům. Jenže v tom se dveře otevřely znovu a sestra na něj volá: „Haló, zapomněl jste si tu boty!“ Tak toho už si samozřejmě všímají všichni a zrak jim klouže k jeho ponožkám. Nezbylo mu než si od sestry vzít své naleštěné polobotky, usednout na lavici a přede všemi si je nazout. Teprve poté definitivně odkráčel s hlavou vztyčenou a zdálo se mi, že se přitom sám potutelně usmíval. Úlevný smích je totiž asi jediný prostředek, jak to stárnutí přežít a nezbláznit se.

  • Narodila se v Praze pod Vyšehradem a v metropoli žije dodnes.
  • Vystudovala novinařinu a této profesi se věnuje na volné noze.
  • Vydává knížky o legendárních hercích, prvorepublikových detektivech a o domech, v nichž žili slavní lidé.
  • www.bkovarikova.cz

 

Zdroj: časopis Vlasta

Související články