„Kudy se dostanu nahoru?“ ptá se trochu zbytečně – kudy asi, do kopce, ne? Navíc seshora zjevně přišel, vzhledem k tomu, z jakého směru se z lesa vynořil. „Můžete oběma cestami,“ ukážu a zpomalím, abych viděla, kterou si vybere. Já se totiž vydám tou druhou. Jenže on stojí a čeká, až se já rozpohybuji. Vydávám se tou méně pravděpodobnou, delší, a on za mnou. „Já půjdu s vámi,“ oznámí a já zadrmolím, že teda ale až nahoru neběžím, že jsem v tréninku a poběžím hned dolů. „To nevadí.“ Běžím nahoru, co mi moje roztřesené nohy dovolí. V hlavě mi pulzuje krev a také myšlenky, že tenhle kopec končí dál od hlavních cest, že to bude možná ještě chvíli trvat, než potkáme nějaké lidi, je přece neděle, poledne, Den matek, na procházku se všichni vydají až po obědě. Instinktivně v jednu chvíli uhýbám do lesa na cestičku vyšlapanou od srnek a muflonů a periferně vidím, že muž odbočil také, byť jsem nabrala směr dolů. Uklidním se, až když doběhnu na hlavní cestu a potkám první lidi. Nejkratší trasou peláším domů, kde mě mé sportovní hodinky chválí za skvělý výkon. Akorát ta tepová frekvence byla vyšší, než by měla být.
Jen co ze sebe ve sprše smyju pot, promění se strach, který na mně ulpěl spolu s ním, na vztek. Ano, dost možná to byl opravdu jen zmatený člověk, co potřeboval poradit, kudy nahoru. A nechtěl mi ublížit. Jenže pro mě bylo nekomfortní potkat uprostřed lesa muže, který se se mnou dal do řeči. Stejně jako je pro mě nekomfortní, když jedu v noci domů a vystoupí se mnou na zastávce muž, nedej bože, aby šel stejným směrem! Stejně jako je pro mě nekomfortní, když na ulici proti mně kráčí skupina mužů, to pak automaticky přecházím na druhou stranu. Drtivá většina z těchto potenciálních násilníků by nikdy ženě neublížila, racionální část mozku se mě tím snaží uklidnit, kdykoli se cítím v ohrožení. Ale jak to můžu vědět, když nám společnost neustále podsouvá, že si za případné znásilnění můžeme samy tím, že jsme tomu šly naproti?
Protože jsme se odvážily běhat v lese, kde nikdo není. Protože jsme se daly do řeči s cizím mužem. Protože jsme šly pozdě v noci domů temnou uličkou. Protože jsme měly vyzývavé oblečení. Když tohle slýcháte a čtete v až děsivé pravidelnosti, kdykoli se takový případ dostane do médií, tak prostě získáte pocit, že po setmění a na opuštěném místě se vyskytují pouze násilníci. Jsem naštvaná na společnost, že nás vmanipulovala do pocitu, že se máme bát. Namísto toho, aby pro ženy vytvářela veřejný prostor takový, ve kterém bychom se cítily bezpečně. Jasně, v lese budu asi vždycky sama, ale ve městě by mi k lepšímu pocitu pomohlo třeba pár lamp navíc, které dají zmizet tmavým koutům, a pořádné zahradnické práce, které z města dostanou zarostlá křoviska, kde se může někdo skrývat. Pomohla by mi lepší vnímavost mužů. Stačí, když v noci vystoupí s cizí ženou na stejné zastávce, aby chvíli počkal a nechal ji odejít. Nebo přešel na druhou stranu. Říkejte to svým partnerům, synům, vnukům, kamarádům, ať pomáhají ze světa vytvářet místo, kde se nebudeme cítit v neustálém ohrožení. Žádný normální chlap přece nechce, aby se ho žena bála! A pojďme také pořád dokola opakovat, že jediný, kdo může za znásilnění, je ten, kdo druhé osobě ublížil. Nikdy za to nemůže místo, oblečení ani chování ženy.
MARIE IROVÁ
V současné době webeditorka Vlasta.cz, dlouhodobě bojovnice za destigmatizaci lifestylu jako hloupého čtení pro ženské. Duší psavec a romantička, v životě se snaží být realistka, která je šťastná, když má chvíli čas na psaní.
Zdroj: časopis Vlasta
