Tentokrát nepatří sousedovi, kterému se nechtělo, když vystoupil z auta, vyběhnout na záchod nahoru do třetího patra, ale jednomu z dělníků, kteří pracují na fasádě protějšího domu. Co na tom, že tři kroky vedle stojí mobilní toaleta, ta mu asi nestojí za to, možná to tam smrdí nebo mu blokuje místo kolega, v každém případě se oklepne, zastrčí a pokračuje v práci.
My pokračujeme v jídle, dobrou chuť, děti.
Dělají to muži, jasně. Kdo kdy viděl ženu, jak si přidřepne v centru města ve vnitrobloku u drátěného plůtku, jak se otočí ke kmeni stromu nebo zamíří proud moči do rohu, který svírají oprýskané domy? Nikdo. Protože to neděláme. A mohly bychom. Někdy se nám chce fakt děsně. Když menstruujeme, čůráme častěji, protože v podbřišku je to všechno v pohybu a tlačí to na močový měchýř. Během těhotenství, jéje, to před odchodem z domu radši vůbec nepijeme, protože děloha náš močový měchýř úplně převálcovala a skoro nic se do něj nevejde, a když už vejde, musí to zase rychle pryč. Po porodu je zase těžké udržet moč delší dobu uvnitř, protože rozvrkočené potrubí potřebuje dost času na to, aby našlo svoji někdejší pevnost a účelnost – a doopravdy se mu to nikdy úplně nepovede. Máme zkrátka nárok na to, občůrávat rohy, ne že ne. Jenomže ve městě je to jednak většinou zakázané, taky je to neslušné, smrdí to a nemáte si pak kde umýt ruce, těžko se to vykonává diskrétně, a i když si myslíte, že vás nikdo nevidí, můžete se plést.
Hoši ze stavby od vedle to neřeší, dokonce i pan soused si ošmrdlá dlaně do gatí a vesele si jde po svém. My jsme slušně vychované holky. A tak se kroutíme, křížíme nohy, píšeme omluvné zprávy, že přijdeme pozdě, protože nám ujela tramvaj, a ve skutečnosti letíme na ten jediný otevřený veřejný záchodek v okolí, prosíme známou prodavačku z obchodu u zastávky, jestli by nás nepustila na její záchod, že je to akutní, sbíháme do podchodu na nádraží a snažíme se splynout s davem studujících, když ten jediný záchod poblíž je ten na fakultě, kde jsme dávno odpromovaly. Nakonec to vždycky dobře dopadne, člověk se fakt obvykle nepočůrá, síla ženské vůle je silnější než poševní svalstvo, věřte mi, po čtyřech porodech vím, o čem mluvím.
Mohla by to být série vtipných historek. Jenomže ve skutečnosti to vtipné není. Ukazuje to na komplexnější problém. Města navrhují muži pro muže. Pětadevadesát procent architektů a urbanistů jsou muži. Proč by měli myslet na to, že do centra patří víc veřejně přístupných záchodů, když jim osobně stačí strom nebo plot? Proč by měli myslet třeba i na to, že na takovém veřejně přístupném záchodě by měl být i přebalovací pult, když jejich děti obvykle přebalují jejich ženy, a ty už si nějak poradí, kromě silné vůle a silného poševního svalstva mají totiž i silné paže a silně vyvinutý smysl pro povinnost a nestěžují si.
Je v tom ještě rozměr, který souvisí se sexuálním násilím, jehož oběťmi jsou opět ve většině případů ženy. A protože tahle společnost často ráda přenáší odpovědnost na oběti, které si koledovaly, neuvidíte ženu v po dřepu, jak vykonává potřebu. Protože by tím mohla pobuřovat, vystavovat cosi na odiv, přitahovat mužské pohledy a kdeco dalšího. Jsme zkrátka z mnoha směrů vycepované. Radši chytnout křeč a propotit triko než zalézt do křoví ve městě a riskovat, že budete za nezpůsobu, která záměrně vystavuje pozadí. A učíme to i naše dcery. Mysli na to, že by se ti mohlo chtít čůrat, registruj, kde jsou záchody, vyčůrej se raději teď, i když se ti moc nechce, aspoň to zkus, cestou žádný záchod nebude. Ty, synáčku, můžeš u kmene nebo na stěnu, hlavně bacha, ať nečůráš proti větru.
Nechci zvedat oči od oběda a vidět za plotem přehlídku penisů. Nejsem nijak pruderní, mám penisy ráda – ale nějaké konkrétní a jen za určitých okolností. Ty, které vídám u nás za plotem, by měly zůstat v gatích…
Vystudovala sociologii a žurnalistiku na FSS MU. Deset let působila v MF Dnes a pět let ve Vlastě.
Od ledna 2023 pracuje pro nakladatelství HOST. Je spoluautorkou knih Kapky na kameni (o českých a slovenských rebelkách), ... a pak bylo ticho (o tornádu na Moravě). A autorkou knihy Kilometry s dětmi. Žije v Brně, má čtyři děti.
Zdroj: časopis Vlasta