Po tvářích jí tekly slzy, dívala se ven z okna a úplně tiše, tichounce brečela. Nemohla jsem na ni přestat zírat. Ten bezhlesný pláč byl pro mě až drásavě hlasitý. Nevydala jediný zvuk, ale já jsem z nějakého důvodu cítila, že celý ten autobus a celý svět se třese jejím pláčem. Nevím, odkud jela a kam, a nevím ani, proč plakala. Nezeptala jsem se jí. Teď vím, že jsem si měla přisednout, jemně se jí dotknout, a zcela jistě vím, že jsem ji měla obejmout. V tu chvíli jsem ale slyšela v hlavě tisíc hlasů, které ten pláč zpochybňovaly. Kdo ví, jestli má vůbec proč takhle vyvádět! Je důvod, kvůli kterému pláče, dost pádný?! Má vůbec ta osoba oprávnění obtěžovat ostatní svými slzami? Byť tak tichounkými, že si jich asi nikdo další v tom hlučném předpůlnočním autobuse nevšiml?

Myslím na ni teď často. A mám vždycky sklon, kdykoli na ni pomyslím, plakat taky. Ze svých vlastních pohnutek, svoje vlastní slzy, které s těmi jejími nemají nic společného. A čím víc jich je, tím víc jsem jí vděčná. Že mě znovu naučila plakat. Je to taková úleva!

Odmala nás učí nebrečet. Je to ponižující, je to znak slabosti, je to nevhodné, nemístné, nepatřičné. Plakat na veřejnosti, taková ostuda! Když už nutně musíte, plačte doma, ve skrytu. Ven mezi šťastné lidi svoje selhání manifestované pláčem netahejte! Na veřejnosti můžete plakat, když pohřbíváte matku nebo dítě. Ale v noci v autobuse ve všední letní prázdninový den? Co ta žena mohla mít proboha za důvod k pláči?!

Myslím na ni a napadá mě, že je to jedno – že jakýkoli ten důvod byl, nic nám do něj není. Kdo z nás ví cokoli o jejím utrpení, kdo z nás vlastní váhy, které by ho změřily? Možná to nebylo objektivně dostatečně veliké utrpení, možná jí nikdo neumřel, což by ten pláč mohlo omluvit, ale proč bychom měli něco takového, jako jsou slzy, vysvětlovat nebo zpochybňovat?!

Takové ženy přece plakat nesmějí!

Jela jsem v noci domů k dětem nočním autobusem a viděla jsem plakat dospělou střízlivou slušně oblečenou ženu. Takové přece plakat nemají! Takové plakat nesmějí! Svět stojí na tom, že právě takové dospělé střízlivé a slušné ženy jsou silné, to ony ten svět roztáčejí a drží ho v chodu, kdyby měly plakat, kdykoli jim to přijde na mysl, kam bychom došli? Měly by se ovládat! Tak jako se ovládám já, nebrečím v hromadné dopravě a stokrát bych mohla. Mohla bych opravdu? Dovolila bych si to? Neřešila bych spíš to, že bych brečela, až by srdce usedalo, ale nesmím, protože se to nedělá? A kdo posoudí moje důvody k pláči? Nebreč, nemáš proč! Mám proč! Mám každý den dvacet důvodů, proč plakat!

Po letech jsem si dovolila slzy

A tak myslím na tu ženu a brečím, dovoluju si brečet, nejprve taky tichounce, skoro nutím svoje tělo vydat první vzlyk, ale jak je venku, nedá se to zastavit a roky bez pláče se vyhrnou z mého těla jako lavina. Děti se polekaně přihrnou do kuchyně a ptají se, proč pláču, proč pláče máma, kterou asi nikdy v životě neviděly brečet? Právě proto, muselo to ven, miláčkové. Děti chvíli brečí taky, ale protože je u toho objímám, brzy toho nechají. Nebrečí, protože brečet mohou a nikdo jim neříká, že nemají důvod.

Tak jako si každý den najdeme důvod ke smíchu, měly bychom si dovolit oplakat to, co za smích nestojí. Nejsou dobré a zlé emoce, nejsou emoce, které jsou v pořádku a které se nosí a které by měly zaplavit svět, protože je spojujeme s pozitivním prožíváním. Stejně tak důležité je dostat ven emoce, kterých se bojíme. Křik. Zoufalství. Pláč. Nemusí vám nutně někdo umřít, abyste mohly plakat. Bylo by očistné jít po ulici a vidět nejen úsměvy a smích, ale i pláč. „Měla jsem těžký den v práci, tak si potřebuju ulevit.“ „Jsem unavená, tak brečím.“ „Jsem dojatá, hele, pláču!“

Plačme a nevysvětlujme

Děkuju z celého srdce té ženě, na kterou jsem mimo moje mateřské zvyklosti narazila tehdy v létě v noci v autobuse, v nočním rozjezdu, snad jela domů, do bezpečí, a už je jí líp. Mrzí mě, že na to byla sama. Mrzí mě, že jsme na to samy. Plačme. Strašně moc to pomáhá. A plačme spolu, ne tiše, klidně křičme, že je nám mizerně – a není nutné vysvětlovat, jestli k tomu máme dostatečně relevantní důvody. Každý důvod je relevantní. Učím se, že být slabá je v pořádku. Že je to naopak projev nesmírné síly, kterou vynakládáme dnes a denně. A že dusit to v sobě znamená o tu sílu přicházet.

Pláču. A je to tak v pořádku. Přála bych si žít ve světě, kde je dovoleno plakat. Kdekoli a kdykoli.

Vystudovala sociologii a žurnalistiku na FSS MU. Deset let působila v MF Dnes a pět let ve Vlastě.

Od ledna 2023 pracuje pro nakladatelství HOST. Je spoluautorkou knih Kapky na kameni (o českých a slovenských rebelkách), ... a pak bylo ticho (o tornádu na Moravě). A autorkou knihy Kilometry s dětmi. Žije v Brně, má čtyři děti.

Zdroj: časopis Vlasta

Související články