Zodpovědnost za svá rozhodnutí
Víte o každém nešťastném příběhu po střelbě na Filozofické fakultě v Praze. Čtete obavy o kamarády, zhroucené prosby rodičů, vidíte desítky fotek… Vy si pustíte večer shrnutí v televizi, je pospojovaný svět nenechá vydechnout.
K online prožívání se ale přidává další faktor, se kterým se možná žádná generace nemusela potýkat tak ve velkém. A tou je možnost volby, ale také zodpovědnosti za to, jak se rozhodnete.
Studovat architekturu, nebo sociologii? V Česku, nebo v zahraničí? Nebo se naučit nějaké řemeslo, když všechno teď bude dělat umělá inteligence? Nebo jet do Nepálu učit chudé děti? Luxusní starosti, říkáte si. Ano, ale starosti to jsou.
Je dokonce dost možné, že každá generace měla své výzvy. Bylo těžší se vyrovnávat s hladem a dětmi umírajícími na nemoci? S traumaty 2. světové války? S nesvobodou v zemi ovládané komunistickou stranou? Nebo s tím, že vás na sítích šikanují vaši spolužáci?
Nebyli jsme odolnější
Pak je ale také třeba si přiznat, že ani předchozí generace odolné nebyly, a představa o tom, že byly psychicky zdravější, je možná iluzorní. Ano, před padesáti lety se teenager, který se rozešel s holkou, nepíchal kružítkem do ruky, aby fyzickou bolestí přehlušil bolest duše.
Ale šel a nalil do sebe půl lahve rumu. Pokud žil na západ od našich hranic, možná si prostě zahulil. Nejdřív marihuanu, později možná něco tvrdšího a nebezpečnějšího.
Emoce, vzdory, nejistoty se navíc dřívější generace učily v podstatě od narození zakrývat. Malá miminka se nechávala vyřvat, děti se běžně trestaly přísnými fyzickými tresty. Ještě v mém dětství rodiče mých vrstevníků měli doma připravený řemen a používali ho celkem pravidelně.
Matky hrdinky
Co z takových dětí vyrostlo? Z žen obvykle matky-hrdinky, co si nestěžují, slouží celé rodině a už je ani nenapadne, že by někdy mohly myslet samy na sebe. Když mají štěstí, mají vedle sebe podobně zpracovaného kluka, co si moc nevyskakoval a nedělá to dodnes.
Stejně tak si ale v životní loterii mohli vytáhnout agresivního alkoholika, od kterého nedokážou za celý život utéct, i když je bije. Ona polyká prášky na spaní a neurol, aby to vydržela a on chlastá, protože takhle se naučil problémy řešit. A oběma se vlastně nic neděje…
Autorkou glosy je Markéta Grosmanová:
Novinářka, scenáristka, dlouhodobě se zabývá zdravotnictvím. Má dvě dcery a dvě vnoučata. S otcem druhé dcery žije v Praze.
Markéta Grosmanová
Zdroj: časopis Vlasta, Vlasta.cz
