Ta silná a pravdivá věta byla jednou z mnoha, které během obřadu na mýtince v Beskydech zazněly. Ale nikoli z úst oddávajícího – v tomto případě páru průvodců rituálem, které si novomanželé vybrali. Říkali si je navzájem sami, ona a on, z očí do očí v podvečerním tichu lesa. Jako jedna ze svědkyň nevěsty jsem cítila vděk, že slova jejich lásky, oddanosti, respektu a úcty můžu slyšet a prožít. I pro mě to byla nová zkušenost – natolik krásná a silná, že jsem jim okamžitě odpustila. O jejich formálním obřadu stvrzeném úředníky už před dvěma měsíci jsem se totiž dozvěděla mezi řečí jen pár dní před rituálem. A to jsme tu jejich svatbu řešili už pěkných pár let!

Více ryzosti, osobitosti i svobody

V sobotu jsem naslouchala tolika niterným vyznáním a příslibům, které mě vrátily o patnáct let zpět do odsvěceného a nádherně „vymláceného“ kostela, kde jsme si pod gotickými klenbami řekli s mým mužem ano. I pro nás byla tehdy slova důležitá. Představa běžícího pásu na radnici s cizím úředníkem, který ráno může „vstát po zadnici“, pro mě byla nepřijatelná. Proto jsme si vybrali oddávající ochotnou naslouchat, oslovili ji, pozvali na kávu a vyprávěli jí náš příběh. Láskyplný svatební proslov nám tehdejší zastupitelka Irenka ušila na míru, dodnes ho máme vytištěný v albu mezi fotografiemi. Kdo ví, kdybychom tehdy věděli o možnosti svatebního rituálu, který do obřadu vnáší mnohem víc ryzosti, osobitosti a svobody… Moment! Není zrovna druhé půlkulaté výročí dobrý důvod udělat si z oslavy malý rituál?

Možná bychom k němu nepotřebovali ani průvodce, ani svědky. Vždyť my sami jsme po dvaceti letech soužití (taky jsme se do svatby nehrnuli) těmi nejznalejšími svědky své každodennosti. Jen tím výročím tentokrát neprojít pouze s kytkou, dobrou večeří a kvalitním sexem, i když tahle trojkombinace není vůbec málo! Co takhle ji trochu rituálně prohloubit – společně se zamyslet, poděkovat si za to, co bylo, vyjádřit vděčnost za to, co je, vyslovit přání do budoucna? A klidně je i sepsat, nakreslit, zhudebnit! Prožít to prostě intenzivněji a nebát se symboliky, která k rituálům patří, stejně jako silné emoce.

A koneckonců, nebát se zapojit do rituálu víc lidí a sdílet ho s nimi (jen aby nedošlo k mýlce, nemyslím ten sex). Vzpomínám si na rozhovor s Martinou Špinkovou, výtvarnicí a spoluzakladatelkou hospicového sdružení Cesta domů, a její slova: „Rituály jsou nám všem bytostně blízké a potřebujeme je. Ale bohužel mizí. Když pozveme lidi na svatbu či pohřeb, říkáme tím přece: je to pro nás důležité nebo i těžké, buďte tam s námi a provázejte nás dál, bez vás by to nešlo.“

Přechodové i předporodní rituály

U přechodových rituálů, které se vztahují k zásadním životním změnám, to platí obzvlášť. Před šesti lety jsem měla tu čest být ještě s dalšími ženami součástí předporodního rituálu. Přítelkyni, které jsem o víkendu svědčila, se krátce po něm do třetice narodil druhý syn. Když ho dnes pohladím, pokaždé si vybavím mocný okamžik, kdy jsem ho mohla rituálně hladit přes mámino břicho… Řeknu vám, byla to prenatální síla a dojetí už budu cítit napořád, i když ten kluk bude jednou vyšší než já.

Prožitek tady a teď bez nepatřičného ezo pocitu

Náš syn začíná dospívat, mladší dcera se za pár let stane fyziologicky ženou. I to jsou velké životní změny, které můžeme rituálně oslavit – věnovat jim pozornost a dát důležitost v hlubší rovině, aniž bychom si připadali nepatřičně „ezo“. A vyřčená nebo napsaná slova nám v tom můžou pomoct. Otevřít nejen mysl, ale i srdce, nechat proudit emoce. Naplno prožít tady a teď, a tím si daný okamžik zapamatovat navždy.

Novinářka na volné noze. Externí redaktorka Vlasty. Vystudovala žurnalistiku a češtinu. Rozmluvila se v rádiu a rozepsala v ČTK. Vyškolila se na dvou rodičovských, aby se vrátila zpět k řemeslu. Baví ji psát rozhovory, ráda naslouchá. Nejen lidem ze severu Moravy, kde žije.

Zdroj: časopis Vlasta

Související články