Najednou jsem ze skupiny rychlá a výkonná workoholička s kávou v ruce a podcastem do uší zpomalila do skupiny více či méně nemohoucích lidí: důchodců, rodičů s dětmi a z nich speciálně těch s kočárky. Jinými slovy: stala jsem se asi zranitelnější. Ulicemi procházím pomalu, vytrvale – a jestli mi něco dělá problémy, jsou to schody – zvlášť ty asymetrické. I proto najednou na vlastní kůži a na denní bázi zažívám, jak je mé město k zranitelnější skupině obyvatel necitlivé.

Nestíhám například vystupovat z trolejbusů a tramvají – protože když nechci za jízdy vstávat – ono mi to stejně nejde, opakovaně končím mezi zavírajícími se dveřmi – a kdybych měla hůlku, strčím ji fakt mezi ně. Copak mě řidič nevidí? Stejně tak mi dopravní prostředky pravidelně ujíždějí, nastupuji totiž pomalu a často poslední… Během jízdy ještě nepotřebuji sedět (a až budu, naučím se si o místo ve slušnosti říkat), na druhou stranu ale společenské uspořádání vnitřku vozu stojí za reflexi: první jsou uvnitř a vždy sedí muži se znuděným výrazem a mobilními telefony v ruce oděni do péřových bund a pak dívky s obskurně dokresleným obočím a jejich spolužáci s brilianty v uších – všichni se znuděným výrazem. Přijde mi, že jde o spoluobčany, co hromadnou dopravou vlastně pohrdají, daleko raději by své postavení prezentovali značkovým vozem v zácpě, a tak se svým přístupem snaží alespoň říct, že cestování sockou je pod jejich úroveň.

A pak je tu ježdění vlakem... dát vědět číslo nástupiště tři až čtyři minuty před odjezdem je narychlo a podobně výsměšné jako dát vědět půlhodinové zpoždění vlaku dvě minuty po plánovaném příjezdu, kdy už všichni přešlapují na nástupišti... Zpocené hystericky pokřikující matky mi najednou dávají smysl – stejně jako nešťastně pomočený staroušek, který se kdysi na zastaralém výlukovém Dolním nádraží v Brně bez eskalátorů a výtahu snažil stihnout rychlík...

Když jsem u těch rekonstrukcí, jedna právě (kolikátá už?) probíhá před Hlavním nádražím v Brně. Informační cedulky vyzývají, ať pěší použijí podchody. Pro skupinu zpomalených jde o šílený úkol – když už tu cestu zvládnu, trvá o dost déle a upřímně: smrdí tak intenzivně výkaly, zatuchlinou a octem, že napříště s ostatními dobrovolně kličkuji mezi zvonícími tramvajemi a automobily. Prostě to jinak nejde… Tenhle text píšu proto, že se vlastně stydím. Cítím teď totiž víc než kdy předtím, že veřejný prostor by neměl sloužit jen rychlým, ale všem: starým, mladým, těm v očekávání i s kočárky i dětem. Veřejný prostor by měl být nás všech a všichni bychom do něj měli investovat – když nic víc, tak pozornost. Co když je právě teď někde blízko nás někdo z té zranitelnější skupiny spoluobčanů… Stojí to za to.

Doposud pracovala na více než padesáti inscenacích po celé republice i na Slovensku. Umělecky vedla Divadlo Petra Bezruče. Je šťastně vdaná a má psa mopse jménem Kapitán Antonín Kuře. Ráda čte, cestuje a pak o svých zkušenostech píše.

Zdroj: časopis Vlasta

Související články