Syn navštívil městečko Segovia v květnu, španělský chlapec k nám přijel v druhé půlce června. Příprava na pobyt zahrnovala pochopitelně i jisté nutné kroky, jako například důkladnější úklid domácnosti.
„Ty se obáváš, že nám Nico bude prolézat kredenc a kumbál a bodovat čistotu?“ zeptal se mě syn, když mě pozoroval, jak se činím s prachovkou a mopem. „Myslíš si, že patnáctiletýmu klukovi záleží na tom, jestli visí utěrka nakřivo a na zrcadle jsou šmouhy? Ty se bojíš, že tě pomluví až ve Španělsku, že jo!?“
„Nežvaň a srovnej si trička ve skříni!“ řekla jsem a utřela si pot z tváře.
Na druhou stranu i syn měl určité požadavky. Kromě jiného mě upozornil, že není vhodné, abych na našeho psa mluvila jako na batole, tudíž infantilním tónem. Nico by si prý mohl pomyslet, že jsem „loca“ neboli blázen. Také mi sdělil, abych se snažila nebýt „awkward“, což je anglický výraz značící nemotornost v sociálních kontaktech, ale také určitou trapnost. Když jsem se snažila přijít na způsob, jak nebýt awkward, doporučil mi, ať jsem „prostě normální“.
Dobře, dobře!
Před příjezdem španělských dětí se samozřejmě řešily i záležitosti na úrovni školy. U té příležitosti byla uspořádána schůzka rodičů a učitelek. Vznesla jsem dotaz, jestli je normální nechat děti pobíhat do noci venku, tak jako to bylo běžné ve Španělsku. Přece jenom, jiný kraj, jiný mrav. „Dětem je už patnáct, klidně je nechte venku, doporučila bych třeba desátou večer,“ sdělila paní učitelka.
Některé maminky okamžitě zachvátily pochybnosti, ale bylo jim vysvětleno, že děti se musí tak jako tak naučit přijímat zodpovědnost samy za sebe i za druhé a že je beztak nemůžeme mít pod neustálou kontrolou.
„Nebojte se a dejte svým dětem více důvěry. Uvidíte, že se nakonec chovají zodpovědněji a samostatněji, než si myslíte,“ povzbudila nás paní učitelka. Dobře tedy!
Dalším bodem programu byla uvítací „párty“, kterou organizovala jedna z ochotných maminek. Vymyslelo se, že se půjde na hřiště, donese se nějaké ovoce, domácí zákusky a rodiče si tu budou pěkně společně povídat s dětmi. Hezký a milý nápad, jenže… „Vy jste se snad úplně zbláznili,“ pronesl syn, když jsem se mu o možnosti pikniku v letenském parku zmínila. „Mami, nám není deset! Nikdo z nás nebude sedět s rodičema v parku, když můžeme jít hrát třeba basket nebo se jen tak courat po městě nebo skákat do vody ve Stromovce. Nechcete po nás dokonce, abychom tam nafukovali balonky??!“
Aha. No, jasně. Promiň, zapomínáme, už vám fakt není deset… Výměnný pobyt tedy nezahrnoval jenom poznávání cizích krajů, mravů a jídel. Svým způsobem to bylo i loučení se s dětstvím. Tedy hlavně pro rodiče…
IVA HADJ MOUSSA
Spisovatelka, reklamní textařka a psychoterapeutka. Autorka románů Havířovina, Démon ze sídliště, Šalina do stanice touha a knihy povídek Hlavně na to nemysli. Kreslí vtipy. Loni rozjela vlastní talk show. Psychologii vystudovala v Brně, žije v Praze. Má manžela, syna (15) a zlatého retrívra.
Zdroj: časopis Vlasta
