Na to už jsme si bohužel tak trochu zvykli, že tresty za znásilnění se rovnají krádeži v samoobsluze. Soudci Romanu Kafkovi nezbývalo než na tuto dohodu přistoupit. Ale ten jeho komentář, který k tomu v Deníku N měl, mi odporem sroloval ponožky. Pan soudce totiž usoudil, že trest je sice mírný, ale obviněný žil do té doby řádným životem příkladného člověka a těch šest znásilněných chlapců byla „velká výjimka z jeho života“.
Co to znamená? Že do svých asi osmatřicátých narozenin tento delikvent nesáhl na žádné dítě? Jak si může být pan soudce tak jistý, že obviněný se až ve svých osmatřiceti letech přistihl, že ho vzrušují chlapci, a začal je zneužívat? Ano, je možné, že obviněný si do určitého věku vystačil jen s dětským pornem a až po letech se utrhl ze řetězu. Pořád bych se ale jaksi zdráhala mluvit o řádném životě příkladného člověka.
Málem jsem si vylila kafe do klávesnice, když jsem si přečetla komentář pana soudce, že se tu nejednalo přímo o fyzické vniknutí do těl chlapců. To se nám všem ulevilo! Tak obviněný chlapce nepenetroval? O čem se to tu tedy bavíme? Pan soudce se v každém případě baví o tom, že šlo o exces bez trvalých následků. Velmi odvážná interpretace sexuálního zneužívání, pane soudce.
Jaké trvalé následky měl soudce na mysli? Slyšel někdy o těch psychických? Zaznamenal, že v rámci pudu sebezáchovy oběť dokáže své trauma potlačit do nevědomí? Slyšel někdy, že toto trauma tím nezmizí, ale jednoho dne udeří naplno? A že mnoho obětí otevře své trauma až po letech – a některé nikdy?
Byly to strašně zlý a úchylný oči, mami
Můj čtrnáctiletý syn mi jel zhruba před půl rokem na IKEM pro léky, zdravotně jsem toho nebyla schopna. Domů se vrátil obrovsky vyděšený. Během cesty domů potřeboval na toaletu. Proto z metra na Hlavním nádraží vystoupil a zašel si na veřejné WC. V kabince zaslechl divný zvuk. Instinktivně se tím směrem otočil – a díval se přímo do očí v otvoru vydloubnutém kýmsi. „Byly to strašně divný, zlý a úchylný oči, mami.“ Ten muž, který možná taky žil jinak příkladným životem, s pohledem upřeným na mé dítě ve vedlejší kabince masturboval.
Znásilnění dětské duše
Je to osahávání? Není. Je to znásilnění? Je. Je to znásilnění dětské duše, která má o svém prvním „erotickém“ zážitku vážně jinou představu. Pro mě je ten člověk úchyl. Praštila bych ho za to? Ano. Kdyby se ovšem mému synovi stalo to, co chlapcům, o nichž se mluvilo v soudní síni, na to, co bych masturbantovi udělala, by podmínka soudci asi nestačila.
Ztopořený penis v autobuse i úlisný táborový vedoucí
Sama jsem jako dítě byla na takové situace magnet. Přecpaný autobus a ztopořený penis zpoceného muže na mém boku. Táborový vedoucí, který si ke mně do stanu chodil v noci sedat a ústy mi jezdil po tváři. Rodinná návštěva, muž, jemuž jsem se vyhýbala, protože když mě občas míjel v temné chodbě, přejel mi rukou po ještě plochém hrudníku. Učitel na kytaru hladící mě po zádech. Ruka mu někdy sjela na můj zadek. Na jednu holku ze základky toho bylo až moc. Bylo to traumatické?
V dospělosti jsem zažila dvě skutečná znásilnění, jedno jsem nahlásila, jedno ne. Ale ani po těchto dvou obludných zkušenostech nedokážu zážitky z dětství bagatelizovat. Ty mi z hlavy už nikdy nezmizí. Vždycky si budu pamatovat tu dětskou bezmocnost, kdy jsem se neodvážila dospělému podívat do očí a říct, že mi ubližuje.
Mám neodbytný pocit, že se po výrocích pana soudce „lidem“, kteří osahávají a znásilňují děti, aniž by je přímo penetrovali, ulevilo. Může to zafungovat jako vzkaz: Sáhněte si. Žádné trvalé následky to mít nebude.
RENATA KALENSKÁ (1974)
- Novinářka a autorka řady knih, kromě jiného o Jiřím Stránském, Otakaru Motejlovi nebo Karlu Schwarzenbergovi.
- Prošla Lidovými novinami, Českým rozhlasem, Seznamem a dnes pracuje v Deníku N.
- Je nositelkou Ceny Ferdinanda Peroutky.
- Má dvě děti.
Zdroj: časopis Vlasta
