Kdy jsme měli naposledy jednu hezkou tenistku, to nevím, to je dost subjektivní a mně se líbily všechny české tenistky, současné i minulé. Mně se totiž líbí mimo jiné i proto, že něco dokázaly. Protože ušly dalekou cestu, která rozhodně nebyla jednoduchá. Od mala je stála brzké vstávání, přísný režim, minimum volných odpolední, které by mohly trávit s kamarádkami venku, jen tak se poflakovat. Musely kombinovat školu s náročným tréninkem, zvládnout pubertu na kurtu, pochybovat o svých schopnostech, aby se o nich vzápětí při vyhraném turnaji zase přesvědčily. V nejednom případě se to jistě podepsalo na vztazích, protože pro žádné partnerství není jednoduché, když jste pořád na cestách, jeden týden v Austrálii a vzápětí ve Spojených státech. To je snad dostatek důvodů pro to, proč by se mi měly naše tenistky líbit, ne? A nejen naše tenistky, ale všechny sportovkyně obecně. Sama vím, jak je někdy těžké najít morál obout si boty a vyběhnout. A to mi nejde o nic víc než o pár endorfinů a balanc mezi mým rostoucím zadkem a makovým koláčkem, který si nikdy neodpustím.
Co se mi ale nelíbí a nad čím si rozhodně nikdy nevyhoním, jsou komentáře, které provází současné úspěchy Markéty Vondroušové. Stačí si otevřít jakýkoli článek, který o fenomenální teprve čtyřiadvacetileté tenistce pojednává, anebo navštívit Vondroušové profil na sociálních sítích. Kromě gratulací se tu totiž potkáte i s dost drsným hodnocením jejího vzhledu.
To máme z ostudy kabát. Tenistka by měla být alespoň trochu hezká.
Vím, že to v tenise není rozhodující, ale postrádám tam trochu ženské krásy.
Uff. To je borec ta baba.
Na chvíli pominu fakt, jak moc musí být člověk silný, aby se nad to dokázal povznést, nebral si komentáře osobně a nenechal si tak decimovat sebevědomí. V drtivé většině případů tyhle kopy hnoje kydají anonymní pánové tvorstva, kteří s největší pravděpodobností v životě nic nedokázali a na ženský sport se zjevně dívají ne proto, aby prožívali napínavé utkání, ale aby mohli soudit vzhled. Zajímalo by mě, jak by taková sportovkyně podle nich měla vypadat. Protože když je sportovkyně zase „moc hezká“, což tito samozvaní kritici soudí mimo jiné třeba podle toho, zda má či nemá nalíčený obličej, také je to špatně. Vzpomeňte si na sportovní kariéru biatlonistky Gabriely Soukalové. Když se jí dařilo, byla za hvězdu, když měla slabší období, vyčítali jí i to, že se moc líčí a měla by se spíš věnovat tréninku. Ultraběžkyně Lenka Vacvalová si zase před pár lety v podcastu Přes příkop vyslechla větu „Sedí tu proti mně krásná žena, kdybyste byla ošklivka, tak chápu, že holky tohoto ražení mají problémy v životě, a tak jsou mimořádně výkonné v nějakém oboru,“ kterou se z ní moderátor snažil dostat motivaci, proč teda tak dobře běhá.
Tak já nevím. Nemohl by už někdo konečně vymyslet nějaký klíč, podle kterého by ženy poznaly, že jsou hezké tak akorát, aby se mohly vydat na profesionální sportovní dráhu? Pak by třeba ubylo těchto mysoginních komentářů. Ideální míry, obličej přirozeně krásný, že nebude potřebovat žádné líčení? Vlasy jako vodní žínka rozprostřené vůkol, které se při pohybu nebudou potit a lepit se k obličeji? Možná. A hlavně žádná tetování, probůh!
Anebo ještě lépe. Co kdybychom konečně přestali řešit, jak ženy vypadají, a místo toho se zaměřili na to, co dělají? Ať už to jsou sportovkyně, nebo třeba političky… Ty totiž, dle poloviny národa, by měly také splňovat spíše normy Miss krásy než Miss sympatie či intelektu.
