Hlavně, aby to nebylo traumatické pro děti. To je věta, kterou slýchá každý rozvádějící se rodič snad každý den. Je to rada, kterou mu dají jeho rodiče, kamarádi, sousedé. I jakýkoliv kolemjdoucí, když se ho zeptá. A on to samozřejmě ví.

Mnohdy si pamatuje i hrozný rozvod svých rodičů nebo třeba dobu, kdy přesně tuhle větu říkal své kamarádce či kamarádovi, když procházeli manželskou krizí oni.

Jenže i rodiče jsou lidé. I oni mají své emoce a jedna věc je vědět a druhá dokázat. Jak složité to může být, dokazují tři příběhy, které přinášíme jako součást textu. Na nich je absurdita rozvodových půtek velmi zřetelná.

„Často se páry ocitají v kolečku ,zraněný zraňuje‘. Mnohdy podvědomě chtějí druhému ublížit, aby také cítil, jakou bolest zažívají oni. To je myslím přirozené,“ říká Valéria Šmýrová, mediátorka Centra pro rodinu a sociální péči Ostrava. Ústupek, byť by byl jen o píď, je těžký jako vyšplhat na Sněžku.

VIDEO: Jaké jsou nejčastější chyby při rozvodech? Podívejte se na video.

Zdroj: Youtube

Právě mediátor je ten, který v takovou chvíli může páru pomoci. Člověk, který nestraní ani jedné straně a který je školený v obrušování hran. Nesoudí, neřeší, kdo komu ublížil, a nevyčítá.

Snaží se pochopit, co někdejší partneři chtějí, a dovést dva lidi, kteří se na sebe mnohdy nedokážou ani podívat, k dohodě, která by vyhovovala oběma a samozřejmě především dětem. I když to není úplně jednoduché.

Mediátoři fungují při řadě center a poraden pro rodinné vztahy. A každá organizace to má zařízené trochu jinak. Například Women for women a její projekt Servis rodiny funguje tak, že než se pár, který potřebuje soudně upravit péči o dítě, dostane přímo na sezení, absolvuje seminář.

Ten zatím probíhá na vybraných soudech. Dozvědí se tam, co dětem škodí, čemu se vyhnout a jak s dětmi mluvit, stejně jako základní právní informace. Pak teprve následuje sezení s rodiči. Toto sezení jim obvykle doporučuje soud.

Příběh 1

Petra s Martinem prožívali to, co asi většina párů. Ona byla doma s malými dětmi a on vydělával. Petra byla sama na všechno a Martin byl zase ve stresu, že musí rodinu uživit.

Když pak jejich děti začaly chodit do školky nebo školy, Petra se vrátila do práce, nicméně péče o děti stále zůstávala na ní. A tak jí pokaždé, když přišla domů, začala druhá směna.

Byla unavená a přetížená a Martin, jako by to ani neviděl. Jako by snad bylo samozřejmé, že ona všechno obstará a zvládne.

„Taková situace je sice poměrně častá, to však nic nemění na tom, že je pro oba velmi obtížná. A pokud je jeden nespokojený, je důležité, aby si o tom s partnerem promluvil a třeba aby pár vyhledal i terapeuta. Jinak se bude frustrace jen zvyšovat,“ říká mediátorka Kamila Šaffková z projektu Servis rodiny organizace Women for women, kam začala dvojice později docházet.

Situace se totiž vyhrotila v okamžiku, kdy Petra potkala v práci kolegu, který ji „viděl a vážil si věcí“, které dělala. Pak už to šlo rychle. Až příliš rychle. Petra se odstěhovala k novému příteli, aniž by na to kohokoliv připravila. To Martina rozčílilo a začaly konflikty.

„Děti zůstaly ve společném bytě a ona žila jinde. Brzy otěhotněla s novým přítelem a děti k ní nechtěly chodit. Vyčítala bývalému manželovi, že jimi manipuluje,“ popisuje Kamila Šaffková začarovaný kruh.

Starší syn začal mít psychické problémy, chodil na terapie, výrazně se také zhoršil ve škole. A situace se nezlepšovala. Za dva roky si pak našel novou přítelkyni i Martin a odstěhoval se do jiného města. Oba rodiče měli novou rodinu.

„K nám přišli až v době, kdy konflikt vygradoval. Staršímu synovi bylo dvanáct let a oni potřebovali vyřešit, s kým bude bydlet. Už v té době měl vážné poruchy chování a chodil do střediska výchovné péče, které rodinám pomáhají řešit negativní projevy chování dětí,“ říká Kamila Šaffková.

Příběh, který začal problémy, se kterými se musí vyrovnávat snad každý pár, skončil pro dítě tím nejhorším možným způsobem: Chlapce nechtěl do své nové rodiny ani jeden z rodičů.

Kde hledat mediátora

Setkání s mediátorem však může soud také přímo nařídit. V takovém případě si dvojice musí vybrat z takzvaných zapsaných mediátorů, tedy těch, kteří jsou zapsaní v rejstříku ministerstva spravedlnosti.

I když k tomuto opatření může přistoupit každý soudce, dělá jich to jen malá část. „Pro představu nařídily soudy v roce 2022 celkem 1649 prvních setkání se zapsaným mediátorem, což je však v celkovém počtu řízení zanedbatelné číslo. Nicméně se jejich počet rok od roku mírně zvyšuje,“ říká náměstek ministra spravedlnosti Antonín Stanislav.

I z toho počtu se týkalo opatrovnictví dětí jen třináct procent případů. Zapsaní mediátoři totiž často řeší například také obchodní právo či sousedské vztahy.

Aby zvýšilo povědomí o celém procesu, zřídilo ministerstvo speciální web mediace.justice.cz, kde najdou servis jak mediátoři či právníci, tak i ti, kteří mediátora hledají či potřebují.

Ve zmíněném seznamu je na 310 aktivních mediátorů a podle Antonína Stanislava jejich počet každý rok přibývá.

Nicméně i takové první setkání nařízené soudcem může být také poslední. Je to totiž to jediné, které může nařídit.

Dvojice přijde na informační schůzku a může se rozhodnout, že mediaci podstoupit nechce, případně může zkusit i jiného mediátora. A ten může být zapsaný, nebo také ne.

„Zapsaný mediátor musí na rozdíl od nezapsaného splňovat zákonem stanovené nároky na kvalifikaci a odbornost, je vázán mlčenlivostí a podléhá dohledu ministerstva,“ popisuje rozdíly Antonín Stanislav, náměstek ministra spravedlnosti.

V centrech pro rodinu pak obvykle pracují ti, kteří sice zapsaní nejsou, jejich zkušenosti s rodinnými spory jsou však mnohonásobně vyšší. Ne vždy se povede, aby dvojice opět navázala kontakt.

Od mediátorů mohou odcházet s dohodou, ale pak mohou nastoupit právníci (jako v příběhu číslo jedna). I na nich záleží, jak případ dopadne. Mediátoři nemohou dosledovávat osudy lidí, kteří k nim přijdou, a statistiky také neexistují. Alespoň ne úplné.

„Z výkaznictví soudů nicméně vyplývá, že více než polovina řízení, ve kterých bylo nařízeno první setkání se zapsaným mediátorem, končí dohodou účastníků řízení, potažmo zpětvzetím žaloby, případně smírem,“ říká náměstek ministra spravedlnosti Antonín Stanislav.

Příběh 2

Jana otěhotněla po krátké známosti a s Danielem brzy zjistili, že spolu nedokážou žít. Pro ni bylo samozřejmé, že dítě zůstane s ní a kvůli pomoci se přestěhuje k rodičům, kteří žijí sto kilometrů daleko.

S tím se ale nechtěl smířit Daniel. Oba si najali právníky, kteří tvrdě prosazovali zájem svých klientů. Jejich bitva se brzy vyhrotila tak, že si dvojice syna předávala přes školku.

Jana jej ráno přivedla a přinesla i věci, Daniel jej odpoledne vyzvedl. „Tehdy se dostali k nám. Problém byl i v tom, že dítě pendlovalo mezi velmi odlišnými typy prostředí. Matka mu chtěla ulevit a byla velmi mírná, dítě u ní nemělo žádné hranice. Otec byl zase velmi přísný, a tak k němu dítě brzy přestalo chtít chodit,“ popisuje mediátorka Kamila Šaffková.

V rodině matky se mluvilo o otci špatně a ten se zase cítil ublíženě a synovi nevybíravě říkal, ať si jde, když s ním nechce být.

„Tohle byl bohužel případ války rodičů. Dítě muselo přihlížet tomu, jak se rodiče hádají, jak na sebe volají policii, když se jeden zpozdil s předáním. Muselo absolvovat vyšetření pro znalecké posudky. Ty ovšem nenařídil soud, ale sami rodiče, aby navzájem dokázali, že ten druhý není schopen se o dítě starat. A nic nepomohlo. Ani mediace. Vůbec si neuvědomovali, jak moc svým chováním ubližují svému synovi, a taková situace trvala roky a možná trvá i dodnes,“ popisuje Kamila Šaffková s tím, že někdy ani odborná pomoc nic nezmůže a rodiče nedokážou oddělit svůj partnerský konflikt od rodičovské roviny.

Normální je se nesoudit

„Většina rodičů, kteří k nám přicházejí, si myslí, že nastaví systém a on takto musí běžet, dokud nebudou děti dospělé. Také si myslí, že se rozvedou, vše proběhne rychle a začnou nový život,“ dodává mediátorka Šaffková.

Jenže ony budou následovat pravidelné schůzky nad známkami a poznámkami, nad plánováním letních prázdnin nebo víkendu u babičky, nad kroužky a nad výběrem střední školy.

Tohle za rodiče prostě soud rozhodovat nemůže. Kvůli věcem, které patří k rodičovské kompetenci, jsou schopni rozhádaní rodiče zahlcovat soudy.

„V praxi se stává, že se rodiče obracejí na soud, aby například rozhodl, kam pojedou děti na tábor, nebo dokonce i co bude dítě jíst,“ popisuje Šaffková. I proto hlavním heslem seminářů, které spolupořádají pro odbornou veřejnost, je: Normální je se nesoudit.

„Často rodičům nedochází, že musejí být stále v interakci. Že i když spolu nechtějí být, vzhledem k dítěti musí být stále tým."

Příběh 3

Kristýna a Jiří spolu žili patnáct let. Ani nevěděli, jak se to stalo, ale najednou byl každý jinde. Připadali si tak cizí, že vlastně nevěděli, proč spolu být. Čtyři roky hledali, co se změnilo, a s pomocí terapeuta to zkoušeli napravit. Ale nešlo to.

Kristýna nakonec podala žádost o rozvod. Jejich dětem bylo v té době 7 a 11 let. Jenže Kristýna chtěla mít děti u sebe, nepřála si, aby se neustále stěhovaly sem a tam ve střídavé péči a Jiří se nechtěl smířit s tím, že své děti uvidí jednou za dva týdny na víkend.

Najednou se zdálo, že dohoda není možná. Jejich advokáti je nakonec poslali do centra. „Na společných sezeních začali postupně chápat, že budou muset zatnout zuby a udělat rozhodnutí ve prospěch dětí. Každý z nich si našel nějaký druh své vlastní terapie, aby situaci zvládl. Maminka pochopila, že statut svěření do péče nepřináší vlastně ani víc práv, ani lepší vztah s dětmi, ale že pokud by byly převážně u ní, představovalo by to pro ni mnohem víc povinností. Došlo jim také, že by se oba měli podílet na povinnostech i radostech,“ popisuje mediátorka Kamila Šaffková.

Nakonec se domluvili na střídavé péči a mohli si uspořádat život tak, aby se dokázali věnovat dětem, když byly u nich, a zároveň využívali i svůj čas bez dětí pro sebe.

A dětem to vyhovovalo. Především to, že nemusely všechno nosit, ale v každém bytě měly haldu věcí.

Rozvodů ubývá

Zatímco počet lidí, kteří se berou, v České republice postupně stoupá, počet těch, kteří už spolu nechtějí být, naopak klesá. V roce 2013 uzavřelo podle Českého statistického úřadu sňatek 43 499 dvojic a v roce 2022 to bylo už 54 820 snoubenců.

Naopak v roce 2013 se rozhodlo ukončit manželství 27 895 párů, z toho necelých šestnáct tisíc s nezletilými dětmi a v roce 2022 jich už bylo 19 846, přičemž děti v té době vychovávalo 11,5 tisíce párů.

Zdroj: časopis Vlasta

Související články