Úsměv mi zvadl až později, to mi před školou řekla, že hlavně hledá ošklivější holku, vedle které by vynikla.

Optala jsem se, zda tím myslí mě, a ona povýšeně přimhouřila oči jakože „jistěžeano“. Nejky se z nás nestaly, překvapivě, Verča se však do mé blízkosti sama od sebe vracela, aby se mě pokaždé šikovně pokusila ponížit – jednou mi ukazovala prý drahou čelenku do vlasů, co jí rodiče „jentakkoupili“, pak mi líčila, jak dostala vlastní televizi a jindy zas začala o hodinách doučování, na kterých její táta nešetří, protože „onajepronějpriorita“.

Jde o historku z dětství, já vím. Je v ní ale víc, než se zdá. Veronika totiž své chování s největší pravděpodobnosti odkoukala od rodičů a nevědomě se přidala k šiřitelům naší české oblíbené kratochvíle: ponižování a pohrdání. Tedy činnostem, kterými se vyznačují nejvíce nesebevědomí jedinci a které mají v naší společnosti bohužel stále tak pevné místo.

Zas a znovu sleduji, jak i vysoce postavení movití nebo slavní lidé pohrdají ostatními, čti: horšími lidmi, protože věří, že se tak sami nějak dostanou do výhodnější pozice. Jak pomlouvají a netrpělivě čekají, až ostatní selžou – jako by tím pádem pro ně zbylo na výsluní víc místa.

Tak to ale nefunguje... Nic jako nárůst schopností, talentů, suverenity a sebevědomí se totiž při ponižování a pohrdání neděje. Když někdo udělá chybu, zklame, nedokáže, po čem snil, neznamená to, že jiný člověk je automaticky lepší, schopnější. Jen vším tím kumulovaným pohrdáním vzniká absolutně toxické prostředí, v němž všichni na denní bázi prohráváme svou každodenní snahu žít v rovné a sebevědomé společnosti.

Vždyť je to stále dokola: starší generace pohrdá mladší a mladší starší, vzdělaní nevzdělanými a naopak, bohatí chudými, někdy muži ženami, ti z vesnice lidmi z města a obráceně, dokonalé matky těmi prý nedokonalými, někteří ortodoxní věřící všemi, ženy na mateřské ženami, co šly pracovat, hubení nekonfekčními, heterosexuálové homosexuály, ti „normální“ těmi, co nosí extravagantní oblečení… A tak bych mohla pokračovat, až by mě to dovedlo k člověku, který pohrdá sousedem, protože má natřený plot na blbou barvu.

Jednou provždy, tedy: pohrdání nikam nevede. Tím méně k tomu, že se člověk stane z ničeho nic lepším a překročí svůj vlastní stín. Všichni si můžeme ve stejný čas a na stejném světě plnit sny, ale jde to jen velmi špatně v nepřátelském prostředí. Jisté je taky, že pohrdání a tendence ponižovat jsou infekčně dědičné, jinými slovy: děláte-li to vy, zcela jistě se to učí a naučí i vaše děti. To nejcennější, co v životě máte, zanesete tím největším svinstvem, kterého jen na světě je…

Janka Ryšánek Schmiedtová

Doposud pracovala na více než padesáti inscenacích po celé republice i na Slovensku. Umělecky vedla Divadlo Petra Bezruče. Je šťastně vdaná a má psa mopse jménem Kapitán Antonín Kuře. Ráda čte, cestuje a pak o svých zkušenostech píše.

Související články

Zdroj: vlasta.cz, časopis Vlasta ( článek vyšel v časopise Vlasta 15. 3. 2023)