Fenomén „tichého odcházení“ se objevuje zejména mezi mladými lidmi, kteří se narodili v 90. letech minulého století. Zjednodušeně by se to dalo shrnout do několika slovíček. Práce ano, ale hlavně se nesedřít. Nepotřebujeme vyšší plat ani povýšení, hlavně nechceme strávit v práci žádnou minutu navíc. Důležitý je pro nás život, který žijeme tady a teď. Inženýr Zaid Khan loni uveřejnil na tik toku video a rozproudil celosvětovou debatu mezi workoholiky z řad boomerů a mezi mladými lidmi generace Z.
„Nedávno jsem narazil na termín quiet quitting, kdy sice nerezignujete na svou práci úplně, ale neakceptujete ji nad rámec svých povinností. Stále je plníte, ale už se nehlásíte k uspěchané kultuře, která hlásá, že práce musí být vaším životem. Nemusí. A vaše hodnota jako osoby není definovaná vaší prací,“ říká mladý inženýr. Hastag #quietquitting se rychle rozšířil a stovky dalších tiktokerů začaly natáčet vlastní videa a hledat odpovědi. Přitom vlastně nejde o nic nového pod sluncem, fenomén navazuje na již známý trend work-balance, který má zabránit vyhoření, tedy umění zachovat harmonii mezi pracovním a osobním životem.
Plusy a minusy odpojení
Základní myšlenka „odpojení“ není rozhodně špatná a měla by být podle psycholožky Magdaleny Dostálové lidem přirozená. „Období práce bychom měli přirozeně střídat s obdobím odpočinku. Takové nastavení nás udrží déle funkčními, je prevencí proti přetížení a vyhoření. Díky „odpojení“ si zredukujeme míru stresu, kterému jsme vystaveni.
„Dokážeme tak zdravě oddělit čas pro práci a čas pro sebe samotné a odpočinek. Záludné je, když nejsme na pracovním mailu, avšak zůstáváme na svých osobních sociálních sítích. Míra vstupních informací tak setrvá na velmi vysoké úrovni, vyšší, než jsme nastaveni zpracovat. Žijeme v éře informací, kdy výzkumy tvrdí, že v současnosti vstřebáváme za poměrně krátký časový úsek tolik informací, jako lidé ve středověku za celý život. Je jen na nás samotných, kdy si vědomě snížíme informační vstupy na minimum,“ vysvětluje psycholožka.
Ovšem fenomém quiet quitting je i o něčem jiném než o prostém udržení balance mezi prací a odpočinkem. „Vnímám ho rovněž jako vymezování se vůči předchozí generaci a jejímu životnímu standardu,“ domnívá se Magdalena Dostálová. Jako nejedno nově vzniklé hnutí je i tohle záležitostí skupin, ne většinovým trendem.
„Můžeme o něm slyšet právě kvůli tomu, že ona skupina dokáže být záměrně hodně hlasitá. Mlčící většina tak slyšet není, neboť slyšet být nemůže. Jakkoli je zdravé a neoddiskutovatelně v pořádku dělení našeho života na dny práce a dny odpočinku, řekněme si nahlas, že jsou obory lidské činnosti, kde je iluzorní dodržovat striktní hranice mezi prací a odpočinkem. Profese jako lékař, právník, psycholog či policista, a určitě bychom našli takových oborů více, leckdy prostě nemohou skončit svou práci úderem konce pracovní doby. Někde by šlo o fyzické či duševní zdraví, jinde o majetek, bezpečnost. Když si tedy mladý člověk zvolí takovou profesi a trval by na dodržování ,padla‘ přesně podle formálně nastavené pracovní doby, nebude svou profesi vykonávat kvalitně,“ naznačuje minusy psycholožka Dostálová.
Viníkem je pandemie
Fenomému „napomohla“ pandemie a práce na dálku z domova, nárůst e-mailů, chatů, neustálých schůzek na zoomu a ztráta sociálních kontaktů. Mnohým z generace Z bylo najednou jasné, že potřebují oddělit svou osobnost od své práce. Dělat v práci jen to, co je nezbytně nutné a nevěnovat jí více času, úsilí nebo nadšení. Psycholožka Magdalena Dostálová se ale domnívá, že pandemie pouze sehrála svou roli, ale jinak jde skutečně o staré dobré vymezení se vůči generaci rodičů.
„Co je lidstvo lidstvem, podobný mechanismus můžeme sledovat. A to skutečně generaci od generace. Když je generace rodičů svázaná píchačkami a pracuje ,od do‘ spíše jen z nutnosti a proto, aby dostála povinnosti, lze čekat, že generace jejích potomků bude trávit v práci výrazně více času, bude ji snad dokonce považovat za vášeň a míra workoholiků se v této generaci výrazně zvýší. S nastupující generací můžeme čekat ,kontrareakci‘, kdy si děti workoholiků úzkostně hlídají dobu, kterou jsou ochotni věnovat práci, aby nebyl ošizen jejich volný čas a čas strávený s nejbližšími. Svou úlohu hraje v neposlední řadě i vliv objemu času, který rodiče věnují práci a který jsou schopni či ochotni věnovat svým potomkům,“ tvrdí Magdalena Dostálová.
Musím jí dát za pravdu. Já se považuji tak trochu za workoholika, i když čím jsem starší, tím více se snažím najít balanc mezi tím, co je nezbytně nutné a co může počkat. Ovšem všechny moje dospělé děti, které už pracují, úspěšně praktikují „quiet quitting“. Ani o minutu déle v práci, žádné pravidelné přesčasy, a když přijdou domů, v hlavě si přehodí výhybku z „pracovního módu“ na „osobní“. A zdá se, že jsou mnohem šťastnější.
Práce versus život
MAGDALENA DOSTÁLOVÁ, psycholožka a psychoterapeutka, Poradna pro rodinu, manželství a mezilidské vztahy Praha 2 www.csspraha.cz
Často s klienty téma práce řeším u nás v poradně. Například jsou-li následkem životní krize na rozcestí, co dál. Kromě toho, že je zaměstnání důležité jako zdroj obživy, docházíme k závěru, že práce nutně nemusí být vášeň. Měla by být něčím, co nás do jisté míry těší, avšak nepožadujeme, aby tomu tak bylo absolutně. Každá lidská činnost má své světlé stránky a ty stinnější. I ve vysněném studijním oboru bude nutno splnit nezáživné povinnosti. Stejně tak v profesi, kterou jsme si zvolili. Vždy je výhodou, když za sebou čas od času můžeme vidět kus dobře odvedené práce, ať už je to hotový výrobek ze dřeva, pěkně ušitá sukně, perfektně napsaná smlouva nebo dobře ošetřený pacient či klient. Zvládneme tak období, kdy se až tak úplně dařit nemusí. Taková období jsou však velmi důležitá pro náš osobní rozvoj. Neboť nerosteme, když se nám daří, ale když musíme usilovat o to, aby se nám dařit začalo.
Zdroj: časopis Vlasta
