Nedávný případ, který se odehrál během vánočních svátků v Krkonoších, otřásl celou republikou. Vcelku pochopitelně. Nejprve několikadenní hromadné obavy o ženu, která možná kdesi v zimních horách bloudí ztracená s malým dítětem. Později ještě dramatičtější rozuzlení, kdy se zjistilo, že se rozhodla odejít z tohoto světa dobrovolně. I se svým tříletým synem. Málokdo takový čin pochopí. Popravdě racionálně pochopit ani nelze, shodují se psychologové. Někdy se ale takový krok stane pro člověka jediným možným východiskem, řešením neřešitelného, posledním bolavým výkřikem na tomto světě. Policie dosud krkonošský případ řeší, proto se o něm nebudeme dál zmiňovat.

Zdroj: Youtube

Situace, kdy se lidé rozhodnou ukončit svůj život a vezmou s sebou i své děti nebo někoho blízkého, se stávají. Ostatně denně se pro odchod z tohoto světa jen u nás rozhodne poměrně vysoký počet lidí, podle statistik dobrovolně ukončí život na 1600 lidí ročně. To znamená zhruba čtyři lidé denně. A to hovoříme o dokonaných sebevraždách, pokusů o ni je až pětkrát více.

Sebevraždě, při které člověk rozhoduje i o osudu jiných lidí, se odborně říká rozšířená sebevražda. Takového člověka mnohdy vede pocit, že takové řešení je nejlepším východiskem jak pro něj, tak i pro jeho nejbližší. Velice často jde v tomto případě o rodiče a jeho děti. Matka se obává, co by se s nimi stalo po její smrti. Zda by je čekal osud v dětském domově, nebo třeba u partnera, jenž mohl přispět k prohloubení jejího zoufalého stavu, takže se jí jeví jako ta nejhorší možná varianta.

Usmrcení vlastního dítěte má také odborný termín, nazývá se filicida – z latinského filius/ filia neboli syn/dcera a -cide, což je výraz pro zabíjení. I v případě filicidy existuje několik motivů. Může být například altruistická filicida, jež nastává v těžkých smutných chvílích, kdy jde například o nevyléčitelně nemocné dítě. Rodič se proto rozhodne ukončit jeho trápení. Dále dochází k zavraždění dítěte pod vlivem nějaké duševní nemoci či psychózy. Takový člověk může kvůli halucinacím či bludům spatřovat ve svém dítěti nepřítele, démona či vraha, před kterým se musí bránit. Jindy se – u matek – rozvine poporodní deprese, jež může skončit tragicky. A pak jsou samozřejmě případy, kdy se člověk chce zbavit nechtěného dítěte. Jedním z dalších motivů se může stát tzv. Médein komplex, kdy žena zabije své dítě z důvodu pomsty. Název vychází z řecké báje o Médee, která zabila své děti, aby ublížila muži, který ji opustil pro mladší ženu. Nicméně zatímco v ostatních výše popsaných případech mohou rodiče usmrtit i sebe a často se tak děje, tak u Médeina komplexu vražedkyně většinou samy neuvažují o sebevraždě. Přestože vědí, že je čekají dlouhá léta ve vězení, chtějí žít s pocitem, že partnera mimořádně ranily. K takovým případům samozřejmě může dojít i v opačném případě, kdy se na dětech mstí ženě muž.

Když už není cesty zpět

Mimořádným traumatem ale procházejí pozůstalí sebevrahů. Vyrovnat se s něčím takovým je velmi těžké, je-li to vůbec možné, a lidé z nejbližšího okolí bývají často nazýváni „druhotnými obětmi“ dokonané sebevraždy. Ztratili blízkého člověka, mnohdy vlastní dítě, a v případě rozšířené sebevraždy mohli přijít i o svá vnoučata. Pro někoho může ztratit smysl třeba jen ráno vstát. Sužuje ho bolest, beznaděj, někdy naštvanost. Stává se, že takoví lidé jsou společností odmítnuti a zavrženi. Ostatní si řeknou, co je to za rodinu, kde se stalo něco takového, vždyť tam muselo být něco v nepořádku. Mohou jim začít posílat anonymy, ozývat se telefonáty s nadávkami a pozůstalí se mohou cítit vyloučení z místní komunity. Nehledě na to, že mnozí z nich si podobné otázky sami kladou. Trápí se pocitem viny. Co se stalo? Mohli jsme něco udělat? Dalo se tomu zabránit? Člověk jistě nepotřebuje souseda, který mu podobné otázky bude – byť jen pohledem – pokládat také.

Jenže je to vůbec možné? Lze poznat, že se blíží pověstná poslední kapka, že už trápení našeho blízkého přesahuje snesitelný rámec? Popravdě řečeno, jde to jen velmi těžko. Žádná funkční prevence sebevraždy neexistuje. Dobrovolně odejít může mladý kluk, stejně jako starší žena. Statisticky věk sebevrahů lehce stoupá, přičemž vrcholu dosáhne okolo padesáti let věku, poté zase – mírně – klesá. Nejtěžší období lidé zažívají na jaře, v počtu sebevražd sice vede 1. leden, nicméně mu zdatně konkurují některé jarní, převážně dubnové dny. „Možná překvapivě je stabilně nejméně sebevražd v prosinci. Nepotvrzují se tedy předpoklady o tragických osudech osamělých lidí kolem Vánoc a naopak všestranného optimismu z přicházejícího jara, které může na některé působit naopak depresivně a staví je do izolace vůči ostatním, radujícím se,“ míní psycholožka a autorka několika knih Michaela Peterková, jež spravuje webové stránky věnující se sebevraždám, depresím či vyhořením.

Někteří lidé, kteří uvažují o sebevraždě, o svých pohnutkách mluví. Zejména pokud jde o bilanční sebevraždu, která je podle některých odborníků jediná „pravá“ sebevražda, neboť k ní člověk dojde po důkladném promyšlení a zvážení. Rakouský psycholog Walter Pöldinger v první polovině minulého století načrtl vývoj v rozhodování potenciálních sebevrahů, přičemž ti začínají úvahou, posléze přecházejí do stavu rozpolcenosti, po němž následuje rozhodnutí. A právě v období rozpolcenosti neboli ambivalence o svých pohnutkách mohou mluvit. Nikoli zcela napřímo, ale zaznívají slova o „marnosti bytí“, o tom, že „lidem by bez nich bylo lépe“ a někdy také „dávají své věci do pořádku“, upozorňují své blízké na různé dokumenty a úkoly, které se týkají jejich domu a případného majetku. Mnohdy se však lidé nesvěřují svému nejbližšímu okolí, naopak se projeví třeba v práci. Zajímavé je, že na začátku může takový člověk působit ztrápeně, což se ale v dalších stadiích vývoje může změnit.

„Když dospěje k rozhodnutí ukončit svůj život, může pocítit výraznou úlevu – vyřešil totiž svůj problém. Svým blízkým se v tu chvíli jeví jako politý živou vodou, a tak si řeknou, že už je to v pořádku. A pak se nestačí divit a hledají, co se stalo, proč si ublížil, když už z toho přece byl venku,“ uvádí Peterková a dodává, že se nevyplatí ignorovat sebevražedné proklamace.

Mluvit s ním

Máte-li pocit, že ve vašem okolí se někdo trápí a může mít podobné myšlenky, nikdy není chyba, začít se o něj více zajímat. Mluvit s ním. Zkusit ho přesvědčit, aby se svěřil a případně vyhledal profesionální pomoc. I s tím lze člověku reálně pomoci, ne mu jen říct – měl bys to s někým řešit, ale třeba takového terapeuta najít a svému blízkému nabídnout doprovod. Dát mu najevo, že není sám. Protože jestli u něj existuje alespoň stín pochybnosti nad tím, co zvažuje udělat, je dobré snažit se tuto pochybnost rozšířit. Snažit se ukázat, že možná existuje řešení, třebaže to bude běh na dlouhou trať. Rozhodně by však člověk neměl problémy druhého zlehčovat. Říkat, že jeho „trápení není zase tak hrozné“, nebo uklidňovat slovy, že „ráno je moudřejší večera“. Nepomáhá ani zbytečné moralizování viz „člověk si život sám nedal, nemůže si ho vzít“, ani vyvolávání výčitek „to přece nemůžeš udělat svým blízkým“. Naopak je dobré vyslechnout, podpořit a projevit pochopení. Někdy už je sebevrah rozhodnutý. Jindy se ale může stát, že stojí na rozcestí a existuje šance, že si to ještě rozmyslí.

Jak (ne)jednat se sebevrahem

Pokud se vyskytnete poblíž někoho, kdo má okamžité sebevražedné úmysly (například v opilosti), zkuste všechno, abyste mu v činu zabránili. Později vám bude nejspíš velmi vděčný.

Pokud ale jde o někoho, kdo sebevraždu důkladně zvážil (tzv. Bilanční sebevražda), zkuste pokud možno toto:

  • Zachovat klid. 
  • Zavolat pomoc – policii nebo záchranku. 
  • Navázat s dotyčným kontakt.
  • Udržet kontakt co nejdéle. 
  • Zapříst hovor na téma, které zajímá toho člověka. 
  • Vžít se do jeho situace. 
  • Nechat ho co nejvíc mluvit, lehce se dotazovat – „a co bylo dál?“, „co jste dělal potom, jak vám bylo?“
  • Pružně reagovat – třeba když řekne: „Nemyslete si, že mi to rozmluvíte.“, odpovědět: „V pohodě, jenom si chci poslechnout váš příběh.“
  • Projevovat mu pochopení – „to vás fakt muselo naštvat“, „to se vám nedivím“, „to bych snad sám ani nevydržel“.

Co byste říkat a dělat nikdy neměli:

  • Brát celou věc jako kovbojku.
  • Zbytečně „vyšilovat“ a dramatizovat. 
  • Prvoplánově ho od sebevraždy odrazovat – „nedělejte to“. 
  • Moralizovat – „život jste si nedal, nemůžete si ho vzít“. 
  • Bagatelizovat starosti dotyčného – „to není tak strašné, to já…“, „… a kvůli tomu se chcete zabít?“. 
  • Uklidňovat stylem „zase bude líp“, „ráno moudřejší večera“. 
  • Provokovat výčitky svědomí – „co vaše děti/manželka/rodina?“, „hrozně jim ublížíte“. 
  • Povzbuzovat k dokonání sebevraždy – někdy to sice může odradit, ale tohle přísluší jen vyškoleným odborníkům, kteří poznají vhodnou situaci.

Zdroj: Vlasta.cz, sebevražda.psychoweb.cz