Když táta ovdověl, žil dlouho sám a byl zcela soběstačný.

Nedokázal si představit, že by žil jinde než ve svém domku. Pak však zasáhla nešťastná náhoda. Táta upadl a zlomil si krček. Byl dlouho v nemocnici, ale uzdravil se a vrátil se domů. Chodil sice s francouzskou holí, nicméně všechno zvládal sám a o žádnou pomoc nestál.

Uplynuly dva roky, táta uklouzl na ledovce a opět si zlomil krček! Tentokrát to už dobře nedopadlo. Zranění se hojilo dlouho a táta zůstal upoutaný na invalidní vozík.

K nám se nastěhovat nechtěl, ten domov pro seniory byl jeho nápad. Hledali jsme takový, abychom ho mohli co nejčastěji navštěvovat, a nebylo to vůbec snadné.

Nakonec jsme jeden vhodný našli, máme to k tátovi kousek, jezdíme za ním často, jenže táta je nešťastný. Ani se mu nedivím. Pokoj sdílí ještě s jedním klientem, říká mu „bručoun“. Zařízení pokoje je strohé, dvě postele, pro každého jedna skříň a jeden noční stolek. Televizi sice mají, ale na programech se neshodnou, takže je stále vypnutá. A táta si stěžuje: „S tím bručounem si nemám co říct! Má Alzheimera, nic si nepamatuje! Nemůžeme si zahrát ani karty!“

Jídlo mu nechutná, i když je docela dobré, takže mu vařím podle jeho přání. Ale stejně není spokojený, protože buď solím málo, nebo zas moc… Stěžuje si, že je osamělý, ale do společenské místnosti nechce. „Co bych tam dělal? Koukat pořád na ty samý starý ksichty? Vždyť je to na mašli!“

Ani personál se mu nezavděčí, je málo soucitný. „Jsem pro ně jen součást interiéru,“ hořekuje. Chce domů, do svého domku se zahrádkou. Navrhli jsme mu domácí hospic, sociální pracovnice by k němu pravidelně docházela, ale táta? „Nikoho cizího v baráku nechci!“

Nechce ani k nám, protože má pocit, že by byl jen na obtíž, a cokoliv navrhnu, zamítne. Pořád se vidí ve svém domku, ve své světnici… Teskní po starých hodinách, po obrázcích, po fotkách. Ty si, bohužel, v pokoji pověsit nesmí.

Po každé návštěvě u táty odcházím smutná a pláču. Je mi ho líto. A nechtěla bych takhle skončit…

Marie, Jablonné nad Orlicí

NÁZOR PSYCHOLOGA

Vážená paní, připusťte si, že jsou situace, které přes veškerou snahu lépe zvládat nemůžete. Chtěla byste tatínkovi pomoci, on vám to moc neusnadňuje. Můžete-li, vyslechněte jeho stesky. Prostě mu není dobře a snaží se nějak vyrovnat s doprovodnými omezeními. Kdyby si nemohl stýskat na bručouna a na stravu, našel by si jiný terč. Budete-li si vyčítat, že jste jej „odložila“, pak bude nedobře nejen jemu, ale i vám.

Pokud se tak upíná na představu, jak by mu v jeho domku bylo lépe, zkuste mu to někdy na pár dní dopřát. Vadí-li mu vize domácího hospicu, musel by se smířit s tím, co mu můžete nabídnout vy. Zvažte ale dobře, nač máte síly. Jinak hrozí, že jej budete mít záhy „plné zuby“.

Zkuste si přečíst některé články nebo publikace MUDr. Tamary Tošnerové. Mohly by vás inspirovat.

Článek vyšel v časopise Květy 9. 2. 2023.

Související články