Řekne-li se etiketa, mnozí z nás si představí královské hostiny, plesy, rytířské souboje, romantické příběhy dokonale oblečených dvorních dam a aristokratů nebo gentlemanů s vytříbeným vkusem. Aristokratický původ etikety ostatně dokládá i krásné české slovo zdvořilost, které je očividně odvozeno od vytříbených způsobů a společenských zvyklostí a pravidel na královském dvoře.

K tomu, aby se člověk choval zdvořile k ostatním, ovšem už dávno nemusí být král nebo princezna. Chovat se ve společnosti, ale i v soukromí tak, aby to neuráželo, neohrožovalo a nerozčilovalo naše okolí, na to člověk nepotřebuje, aby mu kolovala v žilách modrá krev.

Stačí trocha pokory, slušnosti, lidskosti – a nehostinný svět, strádající občas hulvátstvím, bezohledností a křupanstvím, se jako zázrakem promění k nepoznání. A je jedno, jestli právě sedíme v luxusní restauraci, plesáme na bále, pomáháme mamince s kočárkem nebo se na návsi potkáme se starším člověkem.

VIDEO: Etiketa byl v minulých letech i název pořadu Ladislava Špačka. Podívejte se.

Zdroj: Youtube

„Je pochopitelné, že pravidla a normy společenského chování se s dobou přirozeně mění, Nemohu se ovšem smířit s projevy buranství, jako je nedostatek ohleduplnosti, nedostatek taktu a empatie nebo nerespektování postavení ženy či staršího člověka,“ poznamenal před časem v Českém rozhlase na toto téma uznávaný odborník na etiketu Ladislav Špaček.

Už, stařenka, večeřali?

Není to tak dávno, když se etiketa zásadním způsobem promítala do naší řeči, dopisů psaných inkoustem na papír nebo způsobu, jakým se spolu lidé dorozumívali. Autor těchto řádků má ještě v živé paměti, kdy mu bylo jako dítěti vštěpováno, že své hanácké prababičce nemůže tykat ani vykat, ale že je zdvořilé jí onikat.

Poslouchá-li člověk dospívající generaci, často to vypadá, že je dnes mnoha mladým na obtíž vzdát se zlenivělého tykání a vyjádřit starší nebo váženější osobě úctu alespoň vykáním. Když ve starých filmech slyšíme výrazy jako „uctivá poklona, milostpaní“, nebo „ručku líbám, slečinko“, je nám hned jasné, že zlaté časy etikety a slušného chování jsou nenávratně pryč.

„Osobně znám několik manželských párů v mém věku, které si neustále vykají i ve svém každodenním životě. A musím říct, že když slyším jejich konverzaci, je až neuvěřitelné, jak půvabně to působí, protože z toho čiší obrovská pokora a vzájemný respekt, které se jinak často vytrácejí,“ říká lektorka etikety Iva Pluháčková.

Další nelichotivý důkaz o tom přináší srovnání dřívějšího písemného projevu v dopisech s tím současným v poště elektronické. „Nejčastějším problémem v písemné komunikaci je lenost pisatele, který ušetří tři vteřiny tím, že začne e-mail prostým ,dobrý den‘. Je to proto, že jde o pozdrav, který patří zásadně na konec e-mailu, zatímco na začátek patří oslovení. Neochotou oslovit adresáta dáváme najevo, že nám je lhostejné i to, jak správně zní jeho příjmení v pátém pádě,“ vysvětluje expert na etiketu v písemném styku Radim Martynek.

Proč jsou nože zaoblené

Jednou z oblastí života, kterou etiketa výrazně ovlivňovala a utvářela, je společné stolování.

Za dávných časů se při jídle u všech chodů používala pouze lžíce, a to většinou vyřezaná ze dřeva. Měla značnou hodnotu a lidé si ji všude nosili s sebou. Příbor, jak ho známe nyní, byl potom dlouhá staletí výsadou aristokratů a k obyčejným lidem se dostal o hodně později.

Není bez zajímavosti, že šlechtici si dříve vozili své osobní příbory ve speciálním pytlíčku z drahého hedvábí nebo ve vyřezávané či jinak zdobené krabičce, označené jejich iniciálami či erbem, aby si je s nikým nepopletli.

„Už jen samotná historie příborů je velmi dlouhá a zajímavá. Kupříkladu to, že dnes běžně u stolu používáme nože, které jsou zaoblené, a ne špičaté, je vlastně dědictvím etikety dodržované na dvoře Ludvíka XIV., kde je poprvé zavedli z toho důvodu, že se báli, aby je u stolu někdo nemohl špičatým nožem propíchnout,“ připomíná Iva Pluháčková.

Pípající postrach etikety

Dnes už přijde každému samozřejmé, že používáme kromě lžíce i vidličku a nůž, ale dochází k jinému paradoxu, a sice, že nastupující hamburgerová generace vychovaná ve fast-foodových řetězcích už příbory téměř nepoužívá, a když, tak jednorázové plastové.

Dnešní mladí lidé jsou zkrátka nuceni žít v mnohem rychlejším tempu, k čemuž patří zlozvyk neustále operovat s telefonem. A to i u jídla, v restauraci nebo dokonce na rande. To je podle odborníků na etiketu vůbec nejhorší a nejčastější prohřešek proti společenskému chování.

„Vysílají tím spolustolovníkovi nebo spolustolovníkům signál, že je jim úplně lhostejné, co říkají, protože oni věnují svůj čas a pozornost mobilu, potažmo někomu úplně jinému, takže vlastně nejsou duchem přítomni,“ říká Iva Pluháčková a dodává: „Mobilní telefon bychom rozhodně při stolování neměli pokládat na stůl a nakukovat do něj.“

Prevence konfliktu i trapasu

Ačkoli se mnozí rebelové, odpůrci společenských konvencí nebo emancipované ženy často dívají na etiketu skrz prsty jako na zkostnatělý soubor pravidel snobů a nenapravitelných staromilců, její znalost a dodržování nám může vytrhnout trn z paty i tam, kde bychom to čekali nejméně.

„V současné době je tu doba dovolených prakticky celoročně. A proto pokaždé, když jedeme do cizí země, bychom si měli zjistit, jaké společenské zvyklosti se dodržují tam, abychom se zbytečně nedostali do konfliktu nebo nezpůsobili pohoršení či trapas,“ vysvětluje Iva Pluháčková.

Například ve Středomoří by nás podle ní nemělo vyvést z míry, když obdržíme hned při seznámení s místními horkokrevnými obyvateli více či méně symbolické letmé políbení na obě tváře, které je dle tamních zvyklostí naprosto běžnou součástí pozdravu a nemá žádný sexuální kontext.

V některých arabských zemích mohou naopak ženu za to, že někam přijde bez šátku na vlasech, v krátké sukni a s hlubokým výstřihem, případně se opaluje ve dvoudílných plavkách, klidně i zavřít.

Zdroj: vlasta.cz, dvojka.rozhlas.cz, ivapluhackova.cz, radim.martynek.cz, časopis Květy (článek vyšel v časopisu Květy 2. 6. 2022)