Úskalím dospívání a obecně našeho bytí je, že každý může považovat za zdravé či normální něco úplně jiného. Podle psycholožky a terapeutky Mgr. Jany Tylš Adámkové z psychedelické kliniky Psyon je dobrým ukazatelem toho, že je průběh dospívání zdravý, když mladý člověk plní a postupuje dál skrze vývojové úkoly, které má, a funguje ve všech základních životních oblastech. „I když dospívající dělá věci, se kterými se jeho rodiče nebo učitelé neztotožňují nebo se nad nimi pozastavují, tak v případě, že dospívající zvládá chodit do školy, plní své úkoly, má své koníčky a zároveň funguje dobrým způsobem ve vztazích se svými vrstevníky a je i schopen v nějaké míře komunikovat s dospělými, mohou být rodiče obvykle vnitřně v klidu,“ tvrdí psycholožka Tylš Adámková. Pro lepší orientaci a přehlednost si můžete zkusit představit, zda má vaše dospívající dítě naplněny tyto roviny:
- vztahovou rovinu
- pracovní / školní rovinu
- zájmovou rovinu
Pokud jsou podle vás všechny výše uvedené roviny naplněny, jedná se s největší pravděpodobností o zdravý průběh dospívání, i když vám některé věci nepřijdou normální. Jenže co znamená (ne)normální?
Hranice normálnosti je značně individuální
Normálnost či norma je závislá na tom, jak to má nastaveno jednotlivec nebo v tomto případě rodina jako celek. „Každá rodina má svoje zvyky, normy a rodinnou kulturu. Z toho pramení, že co je pro jednoho normální, může být pro druhého zneklidňující,“ vysvětluje Jana Tylš Adámková a dodává, že důležité je podívat se na vlastní vnitřní normu a podle toho si určit, co dál ještě je, či naopak už není přípustné. „Někdy může být nabourávání rodinných stereotypů k užitku, avšak proces může být pro nás jakožto rodiče náročný, protože konfrontovat se s vlastními předsudky nebývá snadné,“ dodává psycholožka.
Některé děti jsou přirozeně uzavřenější
Uzavřený rodič rovná se uzavřené dítě. Pravda, nebo lež?
Vlastnost temperamentu má hodně silnou biologickou složku a z velké míry ji dědíme po rodičích. Podle Mgr. Jany Tylš Adámkové se však může stát, že někdy je temperament od rodičů hodně odlišný, i když základní ladění je podobné. „V dospívání se však dítě od norem rodičů odklání. Chce jít svou vlastní cestou. Co se však týká uzavřenosti, nemusí za ní stát vždy povahový rys. Důvodem mohou být nějaká životní situace, prožité trauma nebo trápení,“ říká psycholožka a dodává, že zároveň se způsobu komunikace a řešení problémů učíme od svých blízkých nápodobou, je tedy důležité jako celá rodina pracovat na kultivaci těchto schopností.
Každý z nás reaguje jiným způsobem
Dva dospívající mohou řešit takřka totožný problém nebo si projít stejnou traumatickou situací, ale přesto bude každý reagovat jinak. Co za tím vězí? Podle psycholožky záleží na tom, jak měl dospívající nastavené strategie zvládání těžkých situací ve svém dětství (internalizační – tedy zvnitřňující versus externalizační – směrování energie směrem ven). „Volba strategie však není vědomá volba. Je to podle vnitřního nastavení jedince. V praxi to například znamená, že když je dospívající naštvaný a běžně si raději někam zaleze, tak se nemůže z ničeho nic rozhodnout, že půjde do konfliktu nebo se o tom bude chtít bavit se svými rodiči či jiným dospělým,“ vysvětluje Jana Tylš Adámková. Kromě toho každý z nás vychází z nějakých svých zdrojů – vnitřních a vnějších, přičemž ty vnější představují například vztahy s rodiči, dalšími dospělými či vrstevníky.
„Čím více vnějších i vnitřních zdrojů člověk má, tím lépe se dokáže vyrovnat i s náročnými životními situacemi. Pokud jich má ale nedostatek, může to vést k patologickému jednání nebo třeba ke stažení se do sebe, což může představovat riziko,“ varuje psycholožka Jana Tylš Adámková.
Jak dospívajícího uzavřeného do sebe podpořit?
Ze všeho nejdříve je důležité si uvědomit, jakou máte k dospívajícímu vztahovou pozici. Jiná forma podpory bude vycházet od kamaráda, rodiče nebo psychologa. Základní podpora by však měla vycházet z pochopení.
„Uzavřený člověk se vám může otevřít, jestliže mu vyjádříte podporu a nebudete na něj tlačit. Můžete reflektovat, ale vždy mu nechte otevřený prostor, aby sám od sebe řekl, co se děje,“ radí Jana Tylš Adámková a dodává, že někdy však ani poskytnutí prostoru nestačí: „Pokud se člověku udála traumatizující zkušenost, může se cítit natolik paralyzovaný studem či strachem, že promluvit o tom je takřka nemožné. Někdy jsou i oběti zneužití nebo znásilnění vydírány či zastrašovány, což možnost svěřit se také komplikuje. V takových chvílích, když máte o své dítě obavu, vidíte, že se jeho chování a nálada značně proměnily oproti běžnému stavu, je dobré využít konzultaci s odborníkem, který může skrze dobře navázaný psychoterapeutický vztah otevřít prostor pro sdílení i po takovýchto traumatických zkušenostech.“
V krizových situacích je důležité jednat
Podle psycholožky velmi záleží také na tom, jaká situace se v souvislosti s uzavřeností řeší.
„Pokud se jedná o domácí násilí, znásilnění a podobně závažné okolnosti, doporučuji neprodleně využít profesionální služby, jako například Dětské krizové centrum, kam se mohou obrátit přímo děti, ale i rodiče či dokonce školní psychologové z důvodu konzultace konkrétní krizové situace,“ radí Jana Tylš Adámková a vysvětluje, že v krizových situacích je důležité jednat a zajistit dítěti, případně dalším rodinným příslušníkům, bezpečí a základní potřeby. Teprve po zajištění bezpečí dospívajícího je možné začít pracovat na tom, aby dítě mohlo začít tuto svoji zkušenost postupně zpracovávat a zranění duše léčit.
Máte doma introverta? Nepanikařte!
Pokud je váš dospívající introvert, neznamená to automaticky problém. Dospívající i dospělí introverti dokážou navazovat dobré vztahy s druhými, jen jich obyčejně není tolik jako u extrovertů. Mnohdy jsou však jejich vztahy hlubší. „Introverti navíc mnohem častěji řeší věci sami v sobě. Pokud však mají v rodině kvalitní zázemí, tak jakmile budou chtít nebo potřebovat mluvit, nebude to pro ně obtížné,“ tvrdí psycholožka.
Není nakonec problém ve mně jako v rodiči?
Uzavřenost nemusí nutně znamenat, že se něco děje, a pokud ano, nemusí jít jenom o problém toho, kdo se před světem uzavřel. „Snažte se na věci dívat z různých úhlů a pokuste se pochopit, proč se něco takového ve vaší rodině objevilo. Často se jedná pouze o malé věci, akorát je těžké na ně přijít,“ říká Jana Tylš Adámková. Nejde o to, že by byl problém nebo dokonce chyba na něčí konkrétní straně. „Primárně jde především o to, abyste si na sebe udělali vzájemně čas, naučili se spolu mluvit a společně jako rodina došli k tomu, co je pro vás důležité a co chcete změnit,“ uzavírá psychoterapeutka.
Udělejte si na své dítě čas a učte se spolu mluvit...
Zdroj: časopis Překvapení
