Síť kojeneckých ústavů u nás vznikla v padesátých letech minulého století. Zpočátku se zdálo, že kolektivní péče dokáže dokonale nahradit otevřenou rodičovskou náruč. Pozdější vědecké výzkumy a studie však zjistily pravý opak. Přesvědčivě prokázaly, že ústavní péče na samém začátku života negativně ovlivňuje vývoj dítěte. Osobní zkušenost s tím má i Alžběta Skleničková, která si před lety osvojila dvě, dnes už dospělé děti.

Zdroj: Youtube

„V kojeneckém ústavu strávily ,jen‘ několik měsíců,“ říká. „Přesto si myslím, že to zasáhlo do jejich sebepřijetí a schopnosti se rozhodovat.“ Začala proto spolu s partnerem přemýšlet o tom, jak těmto dětem usnadnit životní start. Dobře totiž věděla, že pro leckterého kojence by se celkem rychle dali najít náhradní rodiče. Jenže u většiny dětí je třeba čekat na to, zda se biologičtí rodiče nakonec ujmou péče, nebo dají souhlas k jeho osvojení. A právě tuto dobu leckteré z dětí stráví v ústavním zařízení.

Když se s myšlenkou na přechodnou pěstounskou péči poprvé svěřila svým přátelům, mnozí jen udiveně kroutili hlavou. „Vzít si na pár týdnů nebo měsíců na starost dítě a pak je předat biologickým nebo náhradním rodičům?“ Podobnou věc si uměl představit jen málokdo. Na Krajském úřadu Středočeského kraje, kam s touto myšlenkou před čtrnácti lety přišla, pro ni ale měli velké pochopení. Přechodná pěstounská péče byla tehdy už dva roky uzákoněna, ale prozatím o této možnosti věděl jen málokdo.

600 pěstounů

Dnes je podle údajů ministerstva práce a sociálních věcí těchto pěstounek a pěstounů více než šest set. A přechodnou péčí ročně „projde“ asi sedm set dětí. Úloha přechodných pěstounů bude nabývat na významu. Už proto, že do dvou let se u nás mají zrušit všechny kojenecké ústavy. „Naším cílem je podpora dětí v jejich přirozeném prostředí,“ říká vedoucí oddělení mediální komunikace ministerstva práce a sociálních věcí Jakub Augusta. „Chceme se soustředit na to, aby děti nemusely být z rodiny odebírány, a mohli se o ně postarat jejich rodiče.“ Pokud to nebude možné, je třeba podle jeho slov hledat alternativu mezi příbuznými a blízkými osobami. Když i tato snaha vyjde naprázdno, pak by měl stát zprostředkovat náhradní rodinnou péči. Právě na její podporu se chtějí pracovníci ministerstva v nadcházejících letech zaměřit. Usilovat budou také o změnu legislativy a rádi by urychlili také odborné posuzování zájemců o náhradní rodinnou péči. Podle slov Jakuba Augusty stále roste počet dětí v náhradní rodinné péči i počet pěstounů napříč republikou. Vypadá to tedy, že start do života budou mít ty nejohroženější v příštích letech přece jen o něco snazší.

Osmnáct a dost

O první miminko na přechodnou dobu se Alžběta Skleničková začala starat před devíti roky. Během devíti let její rodinou „prošlo“ dalších osmnáct dětí. Dnes pracuje jako metodička pro pěstounskou péči na přechodnou dobu v doprovodné organizaci Dobrá rodina, která pořádá kurzy pro pěstounky a pěstouny a zároveň jim pomáhá v řešení různých nesnází, jež na ně mohou číhat.

Na telefonát uprostřed rodinného výletu paní Alžběta asi nikdy nezapomene. Právě v tuhle chvíli se totiž dozvěděla, že na ni v porodnici čeká první miminko, o které by se měla na přechodnou dobu postarat. „Zpočátku to vypadalo na velmi jednoduchý příběh,“ zavzpomíná. „Mysleli jsme, že budeme moci brzy předat dítě náhradním rodičům, kteří si ho chtěli osvojit, jakmile dá biologická maminka souhlas.“ Kvůli čekání na různá soudní rozhodnutí se však tahle chvíle oddálila o mnoho měsíců. Během prvního roku života přitom dítě projde neuvěřitelně rychlým vývojem a zároveň podle jejích slov zapustí kořeny v rodině, kde vyrůstá. Ovlivní ho to na celý život a jiné dětství mu už nikdo nenadělí.

Poprvé to bylo nejtěžší

Situaci jí nijak neusnadňovaly ani emotivní dotazy známých, kteří se vyptávali, jestli si dítě nakonec přece jen nenechá. A nejednou nevěřícně kroutili hlavou nad tím, jak se ho po tak dlouhé době může vzdát. Naštěstí měla však od začátku jasno v tom, že dítěti musí dát sice maximum, ale nesmí si na ně dělat trvalé nároky. „Napoprvé bylo předávání nejtěžší,“ přiznává. Naštěstí všechno nakonec dobře dopadlo. Se svým prvním svěřencem i jeho adoptivní rodinou je dodnes v kontaktu. Ale nemusí tomu tak být vždycky. Také o tom se během péče o další děti přesvědčila. Někteří náhradní rodiče po převzetí dítěte nemají potřebu udržovat kontakty s přechodnou rodinou. A nepřejí si, aby se dítě se svou přechodnou pěstounkou potkávalo. I to je třeba respektovat.

Malé kroky k pokroku

Přechodná pěstounská rodina musí navíc počítat s tím, že bude pečovat nejen o zdravé děti, ale i o ty, které přišly na svět s určitým handicapem. „Jsou to například děti matek závislých na návykových látkách, které mívají celou řadu zdravotních potíží,“ říká Alžběta. „Některé bývají hodně neklidné, špatně spí, mívají problémy s jídlem.“ A k pokroku u nich vede cesta jen po milimetrových krůčcích. Vyčerpání z probdělých nocí a starostí spojených s péčí o miminka si Alžběta dlouho nepřipouštěla. Dolehlo na ni až ve chvíli, když předávala adoptivním rodičům své osmnácté dítě. „Teprve když jsem sama začala školit přechodňáky a poslouchala jejich příběhy, došlo mi, jak namáhavá je tahle profese,“ přiznává. „Musíte jednat se sociálními pracovníky, do toho čelit tlakům ať už ze strany původní, či přebírající rodiny. A neustále čekat na různá soudní rozhodnutí.“ Přesto je přesvědčená o tom, že radosti při téhle práci převažují.

Nadílka hormonu lásky

„Už samotný kontakt s novorozenci je zdrojem oxytocinu, kterému se někdy také říká hormon lásky,“ pochvaluje si Alžběta. „A být v relativně krátkém období tolikrát u začátku nového života, to je snad na téhle práci to nejzajímavější.“ Stejně tak ji pokaždé udělal velkou radost sebemenší pokrok, kdy dítě začalo lépe spát nebo chodit. Na spoustu věcí se také díky téhle profesi dívá trochu jinak. Třeba na matky, které po porodu opustily své dítě. Dobře ví, že mnohé z nich prožily dětství v ústavu a v dospělosti někdy skončily samy s dítětem na ulici. Pokaždé ji potěší, když se po nějakém čase postaví znovu na nohy a dokážou se o své dítě postarat. Něco podobného zažila během přechodné pěstounské péče dvakrát a vždycky to považovala za malý zázrak. Nikdy nezapomene na maminku, která se po čase dokázala postarat o své dítě, přestože po jeho narození byla drogově závislá a neměla kde bydlet.

Dobré konce

Předávání dítěte adoptivním rodičům nepovažuje ani dnes za žádné neštěstí, někdy ho dokonce spíš bere za pomyslnou šlehačku na dortu. „Jednou jsem třeba předávala do rodiny zdravotně komplikované dítě, které trpělo separační úzkostí,“ vzpomíná Alžběta. „Měla jsem obavy z toho, jak to proběhne.“ Realita však nakonec předčila veškerá její očekávání. Devítiměsíční dítě, které jí sedělo na klíně, přelezlo hned při první návštěvě ke svým novým rodičům a celou návštěvu strávilo u nich. A na svou přechodnou pěstounku občas kouklo vítězným pohledem, jako by chtělo říct: „Heč, já mám mámu a tátu.“ Věří tomu, že i tak malé dítě dokáže vycítit, jak se věci mají. Pokud ovšem není jeho přechodná pěstounka ve stresu a má to v hlavě dobře srovnané.

Chcete být pěstounkou/nem?

  • Kontaktujte obecní úřad, odd. náhradní rodinné péče pro domluvu první informační schůzky.
  • Vyplňte Žádost o zařazení do evidence žadatelů vhodných stát se pěstouny na přechodnou dobu, doložte zprávu lékaře, trestní bezúhonnost, finanční soběstačnost, případně další podklady, o které vás požádá sociální pracovnice při schůzce u vás doma.
  • Záznam z návštěvy společně s žádostí o zařazení do evidence a dalšími přílohami je postoupen na krajský úřad. Ten si vás pozve k pohovoru.
  • Zájemci musí projít také psychologickým posouzením a absolvovat odborné přípravy.
  • Krajský úřad vše vyhodnotí, a pokud splníte podmínky, zařadí vás do evidence (celý proces může trvat 6–12 měsíců). A téměř v tentýž den vám mohou z úřadu zavolat, že se někde objevilo dítě, které potřebuje vaši péči.
  • Stát přechodným pěstounům vyplácí hrubou měsíční odměnu zhruba od 31 140 korun + příspěvky na úhradu potřeb dítěte + příspěvky při převzetí dítěte (www.mpsv.cz/web/cz/davky-pestounske-pece-a-zaopatrovaci-prispevky-pro-mlade-dospele).
  • Další info na www.budinpestoun.cz.

Zdroj: časopis Vlasta