Jeden by řekl, že když budeme dítě od malička chválit za vše, co se mu povede, uděláme jedině dobře. Bude tak přece vědět, že má význam se snažit a výkon zopakovat, že ho máme rádi, že ho podporujeme, že mu chceme udělat radost… A tak v dobré víře za sebemenší úspěch automaticky vypálíme „Ty jsi ale šikulka!“

„Tento typ pochvaly je tak trochu prázdný, nevypovídá nic o tom, za co jsme vlastně pochváleni. Stejně tak ‚Tobě jde všechno samo, jsi úplný talent‘,“ zdůrazňuje koučka a mentorka Nikola Šraibová a svá slova dále rozvádí.

„Tyto typy ‚pochval‘, jestli se tomu tak dá vůbec říkat, přesvědčují děti pouze o tom, že není třeba se více snažit. Jsem prostě šikovný talent, kterému jde vše samo.“ A když pak dítě narazí na překážku, která ukáže opak, dochází k tvrdšímu nárazu, který se mu může jevit jako velmi nepříjemný. „V některých případech může dojít i k pocitům úzkosti či deprese, protože střet s realitou je pro některé velmi bolestivý,“ varuje odbornice s tím, že těmito typy pochval vytváříme v dítěti tzv. fixní myšlení – jako by jeho kvality byly vytesány do kamene a už není potřeba více se snažit nebo učit, protože jsem chytrý dost.

Také Vendula Koňaříková, Montessori školitelka a výchovná poradkyně, zakladatelka projektu Výchova pro život, mluví o nevhodnosti obecných pochval a varuje, že mohou způsobit jak falešné sebevědomí, tak ale i nulové. „Dítě jednoduše nechápe, proč je šikula. Zda oceňujete, že přišlo včas, nebo že mu to sluší. Obzvláště děti do šesti let takovým pochvalám nerozumí,“ říká a poukazuje na fakt, že rodiče se mylně domnívají, že dítě je malý dospělý. A tak používají pochvaly, které jsou srozumitelné dětem od 12 let a nám dospělým.

Co když mne táta přestane mít rád?

Nejde o teorie, působení pochval na dětskou duši zkoumaly mnohé studie. Například práce univerzity v nizozemském Utrechtu odhalila, že u dítěte s nízkým sebevědomím obecná pochvala typu „Ty jsi tak šikovný“ může vést k pocitu studu. „To, jak je pochvala formulovaná, je v mnohých případech rozhodující,“ uvedl Eddie Brummelman, vedoucí výzkumného týmu, který také zjistil, že paradoxně právě děti s nízkým sebevědomím mají rodiče tendenci chválit špatně. Vědci 357 dospělým popsali šest fiktivních dětských charakterů – tři s nízkým sebevědomím a tři s vysokým, které pak měli chválit během různých činností. Vlastnosti a celkovou osobnost vyzdvihovali u dětí s nízkým sebevědomím téměř dvakrát častěji!

„Dospělí si možná myslí, že dětem pomůže, když vychválí jejich talenty a schopnosti. To ale platí jen v případě, že jsou úspěšní,“ říká Eddie Brummelman. „Pokud děti s nízkým sebevědomím jen jednou selžou, cítí se bezcenné, a to je dělá emocionálně velmi zranitelné.“

V Utrechtu ještě udělali experiment s dětmi od 8 do 13 let. Posadili je k počítačové hře a některým se po prvním kole na monitoru objevilo buď „Wow, to jsi zvládl skvěle!“ nebo „Wow, jsi skvělý!“. Jiným nic. Po prohře ve druhém kole se nejvíce styděli ti hráči, kteří trpěli nízkým sebevědomím a které za první kolo dostali pochvalu…

Jestli mne nepochválí, už to dělat nebudu

„Když zůstaneme pouze u obecností typu šikulek, princezen či frajerů, riskujeme, že si dítě pochvaly téměř nevšimne, nebo se na ní časem stane závislé a nebude chtít dělat nic bez vidiny odměny,“ odhaluje další úskalí špatně formulovaných pochval Vendula Koňaříková.

Podle jejích slov dětská hlavička potřebuje ke všemu důkaz. „To platí jak pro pochvaly, tak tresty. Pokud řeknete ‚jsi šikula‘ a vzápětí dokážete proč – ‚že jsi bráškovi půjčil hračku, že jsi naskládal nádobí do myčky, nebo že sis napsal domácí úkol bez mé pomoci‘, pak je vše v pořádku,“ dává jednoduchý návod jak na to správně, jak podpořit zdravé sebevědomí.

Naučte se konečně přijímat komplimenty

Kolegyně nám pochválí nový účes, kamarádka, kterou jsme dlouho neviděli, nám vysekne poklonu, jak jsme zhubli, tchyně ocení naši svíčkovou. A my hned vypálíme: „Ale ne, já myslím, že mi ty vlasy udělal opravdu špatně a že vypadám starší.“ „To mi říkáš jen tak, jsem furt tlustá.“ „Jdi ty, moc se mi ta svíčková nepovedla.“
Většina z nás neumí lichotky přijímat, a tak se je prostě snažíme shodit. Stejně tak není vhodné je hned oplácet: „Ty máš vždycky pěkný účes.“ „Tak hubená jako ty nejsem.“ „Ty jsi lepší kuchařka.“ Nebo přemýšlet nad tím, zda to dotyčný myslí vážně, a kompliment úplně zabít: „Šmarjá, to jsem před tím vypadala tak příšerně?“ „Jindy ti u nás nechutná?“
Nejlepší je jednoduše poděkovat. A ideálně přidat úsměv.

A stejně to vidí i Nikola Šraibová. „Aby byla pochvala pro dítě opravdu hodnotná a prospěšná, je potřeba chválit za snahu a projevené úsilí. Například: ‚Vidím, že jsi se v tom kreslení zlepšil, ten domeček se ti opravdu moc povedl.‘ Nebo: ‚Je opravdu skvělé vidět tvé pokroky v tenisu, je znát, že jsi poslední dobou hodně trénoval‘,“ předkládá příklady.

Jak dále objasňuje, tím, že chválíme konkrétní činnost a snahu, podporujeme tzv. růstové myšlení, tedy takové, kdy věříme, že snahou a projeveným úsilím se můžeme zlepšovat.

Mámě se to líbí takhle, tak to tak budu dělat furt

Někteří odborníci ale doporučují s pochvalami maximálně šetřit. Ostatně studie vypracovaná Kolumbijskou univerzitou v USA už koncem 90. let prokázala, že velmi chválené děti mají sklon vyhýbat se výzvám a obtížným situacím. Volily snazší cíle, protože se obávaly, že nenaplní očekávání svých rodičů, a že tedy nebudou pochváleny. Dokonce při řešení úkolů nasekaly více chyb. Profesorka mezikulturní pedagogiky na italské univerzitě Milano-Bicocca Alessia Agliati mluví o tom, že přílišná chvála děti zatěžuje a může v nich vyvolat strach ze selhání a z toho, že nebudou pro rodiče dost dobří… Američanka Naomi Aldort, autorka světového bestselleru Vychováváme děti a rosteme s nimi, je dokonce pro vyškrtnutí pochval z našeho slovníku. Podle ní totiž každá pochvala znamená hodnocení (i když pozitivní) a manipulaci, protože jejím prostřednictvím předáváme ratolesti svůj pohled na svět. Ta se pak může odklonit od své cesty, opustit své zájmy, své vidění, své fantazie.

Ty jsi mamince nakreslila dvě hlavy, protože pořád opakuje, že se jí rozskočí? Ty jsi ale šikovná holčička
info

Ty jsi mamince nakreslila dvě hlavy, protože pořád opakuje, že se jí rozskočí? Ty jsi ale šikovná holčička

Pokud například chválíme svou princeznu, jak krásně kreslí, přestane se podle stoupenců výchovy à la Aldort snažit třeba v tanci, protože za něj pochvaly nedostává. To, že ji pochválíme za obrázek, ji navíc vede k tomu, že se nám bude chtít i příště zalíbit a bude se snažit tvořit stále podobným způsobem, aby nás zase potěšila a my pak ji. Nebude se pouštět do experimentů, protože co kdyby odměna pak nepřišla.

V případě kreativních činností je vůbec chválení chůze po tenkém ledě. Dospělí už jsou sešněrovaní zajetými postupy a představami, a tak spíš vyzdvihnou obrázek, který jim odpovídá, než když potomek popustí uzdu fantazii. Sněhulák má mít přece tři koule, hruška má být zelená a domeček musí mít dveře, okna a střechu, ne? Když ale nebudeme výtvarné dílo šmahem hodnotit a zeptáme se autora, proč to tak udělal, můžeme se dozvědět spoustu zajímavých věcí a zjistíme, že nejde o „čmáranici“, ale o velmi promyšlenou práci: sněhulák má jen dvě koule, protože už přichází jaro a on taje, černá hruška znamená, že je očarovaná zlou ježibabou, a domeček není z dnešní doby, ale z budoucnosti, kdy budou obydlí vypadat úplně jinak…

Mám tě ráda takovou, jaká jsi

Nikola Šraibová ovšem tak striktní není. „Osobně si myslím, že když je pochvala dobře uchopená, můžeme tím děti hodně podpořit. Každý potřebujeme motivaci a ne vždy nám stačí pochválit se sami,“ formuluje svůj pohled na věc. Zamýšlí se také nad tím, že děti určitým hodnocením dostávají zpětnou vazbu, zda mohou něco zlepšit, či se jim již podařilo něco naučit nebo pochopit. Tak to funguje i ve škole.

„V některých školách prvňáčkům místo známek dávají smajlíky. Pokud se jim například něco nepovede, učitel nedá smajlík, ale jen podpis. Nutně tím dítěti neukazuje, že je ‚špatné‘, ale že je prostor ke zlepšení,“ chválí postup učitelek, díky němuž děti mají prostor zvyknout si na určitý typ „hodnocení“ jejich výkonu, se kterým se v životě budou setkávat.

„Někdy děti až teprve známkou, jako je například trojka, pochopí, že je třeba se snažit více,“ ukazuje přínos školního hodnocení.

Vendula Koňaříková je také přesvědčena o pozitivním vlivu pochval a lichotek (správně formulovaných). „Představte si, že přijdete domů a muž vám řekne ‚Jsi skvělá, bez tvé pomoci bych tu dnešní poradu nestihl.‘ Cítíte to? Ten pocit, že si někdo všímá, jak o něj pečujete nebo co všechno zvládáte, je slovy nepopsatelný,“ líčí, že taková slova nás bez ohledu na věk dokážou pohladit na duši.

„Dovolte si říct druhým, co se vám na jejich jednání líbí, a uvidíte, jak se vaše vztahy naplní láskou,“ usmívá se s tím, že dcera jistě ocení, když uslyší: „Jsi skvělá! Vidím, žes uklidila celou kuchyň.“ „Synové reagují na přesnou pochvalu ještě lépe. Řekněte jim, co se vám líbí, že udělali, a máte vyhráno: ‚Líbí se mi, žes poctivě trénoval! Teď ses dostal mezi nejlepší‘,“ dodává.

Hlavně nezapomínejme na projevování lásky vůči dětem. Jak upozorňuje Nikola Šraibová, z hlediska jejich vývoje je ničím nenahraditelné, když cítí, že jsou milovány a přijímány takové, jaké jsou. „Dokáže to pozitivním způsobem ovlivnit také jeho motivaci a obecně přístup k životu. Děti, které cítí doma lásku, mají přirozeně daleko menší tendence brát drogy a uchylovat se ke kriminalitě.“

Jak má vypadat správná pochvala

  1. Buďte co nejkonkrétnější. Srozumitelně popište, za co potomka chválíte. „Líbí se mi, že sis k domácím úkolům sedl a rychle jsi je udělal, i když se tolik těšíš za klukama.“ namísto „Ty jsi šikula!
  2. Mluvte o svých pocitech, které vám daly důvod, proč chcete chválit. „Moc se mi líbilo, jak jsi zazpívala tu písničku.“ namísto „Ty jsi úžasná zpěvačka!“
  3. Chvalte snahu, ne výsledek. „Ten výkres ti musel dát hodně práce.“ namísto „Ty jsi ale báječný malíř.“
  4. Buďte upřímní, nelžete, děti to vycítí. Pokud se vám obrázek nelíbí, můžete ocenit trpělivost, výběr barev, kompozici.
  5. Nepřehánějte, zformulujte svou pochvalu jednoduše. Někdy klidně stačí úsměv či zdvižený palec.
  6. Nesrovnávejte! Neporovnávejte nijak své dítě s jinými. Nehodnoťte slovy: „Vidíš, teď už kreslíš tak hezky jako Pavlík.“
  7. Vyhýbejte se formulaci, že vám dělá radost. Pokud budete často říkat, že vám potomek udělal radost hezkou známkou nebo rychle a dobře uklizeným pokojem, může se stát, že tak bude dál činit jen proto, abyste vy byli spokojení. Nebude k tomu mít vnitřní motivaci. Také to může pochopit tak, že když přinese špatnou známku, budete smutní a nebudete ho mít rádi. Lepší je říct: „Určitě máš radost, že jsi dostal jedničku.“
  8. Učte dítě, aby se pochválilo samo. Veďte ho k nezávislosti na pochvalách okolí. Nevyptávejte se pořád, zda ho trenér na tréninku pochválil. Raději se ptejte na jeho pocit, jak je on sám se svým výkonem spokojený.

Zdroj: časopis Květy, www.nikola-sraibova.cz, www.vychovaprozivot.cz, childandfamilyblog.com, msk.comehere.cz

Související články