Možná se právě rozešli a spadlo z nich břímě nevydařené lásky. Možná budou brzy hledat každý někoho jiného... Však to známe. Vztahy, to je kapitola, kterou asi nebudeme mít nikdy zcela dočtenou. Na problematiku vztahů jsme se zeptali psycholožky Barbory Downes.

Jak vypadá pěkný vztah z pohledu odbornice na párovou psychologii?

Když použijete selský rozum, napadne vás hned několik odpovědí, které budete považovat za logické a tudíž správné. Dobrý vztah mají lidé, kteří si mají o čem povídat, mají stejné hodnoty a zájmy. Jenže výzkumy ukazují, že někdy to nestačí, a naopak že některé páry, které například mají zájmy úplně odlišné, to mohou dotáhnout až k diamantové svatbě. Nedá se ani říci, že třeba lidé, kteří se nikdy nehádají, mají skvělý vztah. A že ti, kteří se jeden den hádají a druhý vášnivě milují, jsou na tom hůř. Neexistuje žádné pravidlo. A to, co my za nějaká pravidla považujeme, jsou často jenom mýty.

Zdroj: Youtube

Platí alespoň to, že hádka čistí vzduch?

Často se to traduje a najdete to i v odborné literatuře. Ale zase, když dlouhodobě sledujete páry, které se moc nehádají, tak jsou mezi nimi takové, které se konfliktu vyhýbají, a přesto to jejich vztahu nic nedělá. A pak jsou zase jiné, které absence hádek úplně rozloží.

A co hádky před dětmi?

To by se nemělo, řeknete si. Jenže i to může být do budoucna problém. Představte si, že člověk, který pochází z rodiny, kde se nikdo nikdy nehádal, si najde partnera z rodiny „italského“ typu. Absolutně si s tím nebude vědět rady, protože bude mít pocit velké agrese. Nebude jí umět čelit, protože se neumí hádat. I když bychom asi všichni rádi dostali jasný návod, je mi líto, neexistuje. Nikdo vám nedokáže říci, když budete dělat, či nedělat tohle, tak váš vztah bude super. Vzájemné naladění je totiž často v mnohem skrytějších věcech, kde zobecňování nefunguje.

Najdete ještě nějaký další mýtus, který kolem vztahů panuje?

Protivy se přitahují. To je další z úžasných mýtů, které výzkumy vyvrátily. Že by opaky byly v párech úspěšnější se nepotvrdilo. Stejně jako to, že lépe jsou na tom lidé se společnými koníčky. Znovu opakuji, to, co nám často podle selského rozumu dává smysl, se v realitě vůbec nemusí potvrdit.

Já to stejně ještě zkusím. Co komunikace? Ta se přece považuje za pilíř vztahu.

Určitě je důležitá, ale je to pouze součást toho, co dobrý vztah tvoří. Podle mého nerozhoduje, kolik času věnujeme komunikaci, ale jaká je míra naší emoční inteligence. A dokonce si troufnu tvrdit, že o trochu víc rozhoduje emoční inteligence muže, pokud mluvíme o tradičním soužití žena–muž. Ženy totiž mají přece jen trochu blíž k tomu, aby se v sobě vyznaly a uměly o tom mluvit. To, že dobře komunikuji, ještě neznamená, že se orientuji v emocích svých i toho druhého. Z toho je patrno, že umět se precizně vyjadřovat prostě nestačí.

Říkala jste, že výzkumy nepodpořily uvažování typu „selský rozum“. Na co tedy přišly?

Obecně vzato na to, že dobrý vztah není to, co vidíme na první pohled. Výzkumy odhalily, že rozhodují takové ty mikromomenty a také to, čemu se dnes říká vzájemné naladění. A to mohou mít dva ukecaní lidé, kteří si neustále povídají, stejně jako dva mlčenliví brouci, kteří jsou ale nějak vnitřně propojeni. Abych vám dala příklad: Žena se zadívá z okna a řekne, jé hele, tamhle jede pěkné Ferrari. Partner může zareagovat třemi způsoby. Buď neřekne vůbec nic, takže ignorace. Nebo reaguje, nech mě, vidíš, že si čtu. Anebo zvedne oči a odpoví, no jo, to je fakt bourák. Třetí reakce dává páru největší šanci na dlouhý vztah. A přitom nejde o stejný koníček, o stejné hodnoty, ale o to, že lidé na sebe reagují, zachycují vzkazy.

Zkušení praktičtí lékaři říkají, že už když pacient přichází do ordinace, dokážou poznat, co ho trápí. Máte to podobné u vás na terapii? Řeknete si třeba, tihle to zvládnou, nebo naopak, hm, tohle bude špatné?

Nevím, jestli to poznám už od dveří, ale samozřejmě si všimnu, že si pár v klidu sedne na gauč, zatímco někdy přijdou lidé, kteří na tom gauči spolu sedět nemůžou. Když klienti dorazí ve stavu, kdy se téměř nesnášejí, málokdy se to dá zcela zvrátit. Proto je lepší, když lidé přijdou co nejdříve, ne až po šesti letech, což je podle průzkumů doba, za kterou se pár odhodlává navštívit odborníka. Čím dříve, tím lépe, protože je mezi nimi ještě spousta hezkého a vzájemných zranění také není ještě tolik. Je radost pracovat s takovými lidmi.

O téhle době se mluví jako o ryze individualistické. Záleží nám pořád ještě na vztazích?

Záleží. A moc. Odráží se to i v individuální terapii. Někde jsem teď četla, že sedmdesát procent lidí přináší na individuální terapii svoje potíže ze vztahu. To potvrzuji. Mám minimum klientů, kteří vztah do terapie nevnášejí. I lidé, kteří ho nemají. Protože pro ně je to třeba zdroj smutku, osamění a tak podobně.

A pokud jde o párovou terapii, jaká témata se u vás v praxi opakují?

Je známo, že lidé řeší peníze, pak často tchyně a obecně vztahy se širší rodinou. To bývá hutný zdroj konfliktů. Samozřejmě se taky řeší sex, ale to není příliš určující. Pro nás terapeuty je důležité nenechat se do obsahu chytit. Pak by to mohlo skončit tak, že si budu říkat, no jo, ale on či ona opravdu dost utrácí. Na to je třeba dát si velký pozor. Já jsem sledovatel procesu, jak se lidi o problému baví, co se děje s jejich pocity, jak to navenek vypadá. Téma pro mě není až tak důležité, protože vím, že tři čtvrtiny problémů jsou v páru nevyřešitelné. Říká se jim chronické problémy, které se budou opakovat, to samé vás bude provázet od začátku do konce a konflikty kolem toho budou stále.

Nepomůže ani, když si najdu nového partnera?

Pravděpodobně ne. Akorát vás nebude štvát, že pohazuje kolem sebe ponožky, ale třeba že málo větrá. Záleží tedy jen na vás, co jste schopna lépe snášet. Nejde tedy o přeprogramování partnera, ale o schopnost naučit se nějak s těmi konflikty zacházet. Když u mě v ordinaci přijde na přetřes to, že partnerka nemá ráda, že se muž otáčí za ženami, je pravděpodobné, že se to bude opakovat. Nemusí se ale opakovat to, že to pokaždé skončí prásknutím dveří a odchodem na pivo.

Nebylo by lepší se spíš soustředit na ta zbylá procenta problémů, která vyřešit lze?

To jsou spíš takové ty situační záležitosti, kdy jsme se nedohodli, kdo vyzvedne děti ze školy, případně zavolá elektrikáře. Myslím, že je vhodnější se soustředit na to, o co nám vlastně ve vztahu jde. Takže jedna věc je naučit se nějak komunikovat o tom, co se změnit nedá a bude se pravděpodobně opakovat. A v té druhé rovině pak pěstovat a všímat si toho, co funguje. Ty tak zvané dobré páry tohle umí, vyjadřují, jak jsou rádi, že se mají, děkují si za maličkosti, všímají si toho, co jeden pro druhého dělá, nemají to za samozřejmé.

Občas slýcháváme názor, že na vztahu se musí pracovat. Což nezní zrovna atraktivně. Je vůbec vztah práce?

To je zajímavá otázka a já na ni doteď nemám odpověď. Máte pravdu v tom, že když něco přirovnáte k práci, už to zavání dřinou. S tím docela souzním. Na druhou stranu zase uznávám, že je třeba se o vztah starat. Takže podle mého by to asi neměla být dřina, u které se potíme, ale že by nám na vztahu mělo záležet. Což kromě jiného znamená pojmenovat si priority. Pro někoho to může být i sex, protože třeba nejde jen o libido, ale také o pocit být si nablízku, propojit se. Když to lidé takhle vnímají, tak ať se děje, co se děje, jsou odhodláni si na sex čas udělat. A to je přece signál jako hrom, říci si, hm, tak já jsem v sobotu chtěl jít na fotbal, ale raději budu doma s partnerkou a hezky si to odpoledne užijeme. Takový moment, kdy dáte přednost vztahu, se pak někde projeví.

Takže mohli bychom místo práce použít slovo péče?

To se mi líbí mnohem víc.

Když jsme spolu mluvily při jiné příležitosti, zmínila jste obranné mechanismy, které ve vztahu používáme. A mě napadlo, jak je možné, že něco, co potřebujeme k životu, v nás zároveň aktivuje takové to, pozor, připrav se na obranu?

Protože partner se pro nás stává skoro nejdůležitějším člověkem na světě. Uspokojuje naši potřebu citové vazby, a tu máme všichni od kolébky až do smrti. Být individualista a naplňovat svoje cíle nikomu dlouhodobě nestačí. Proto, když si najdeme partnera, toužíme po jeho přítomnosti, aby tady pro nás byl. První fáze vztahu je samozřejmě zamilovanost, v té druhé si pak testujeme, budeš tu, až to budu potřebovat? Budeš mi krýt záda? Můžu se na tebe spolehnout? Tohle je fáze budování důvěry. Ok, já se na tebe teda spolehnu, teď to pustím a poddám se určité závislosti na tobě. Ale je to zdravá závislost. Může se ale stát, že se takhle někomu oddám a přijde chvíle, kdy cítím, že tady pro mě není. Bohužel se to často děje v náročných momentech, třeba když mladý pár přijde o miminko. Oba to prožívají samozřejmě hrozně. Žena je velice smutná a partner jí řekne, nemysli na to, já už na to taky nemyslím. Jenže ona by právě teď potřebovala, aby s ní byl i emočně. Nebo ji aspoň objal. Pro muže je ale strašně těžké vidět ji nešťastnou, chce, aby už to rychle přešlo, chce jí pomoci.

On sám si pomáhá tak, že na to přestane myslet a doufá, že u ní to bude fungovat stejně. Proto jí říká „nemysli už na to“. Jenže ženě tohle nejde a najednou si připadá se svým smutkem opuštěná.

A teď přijde obrana?

Žena si podvědomě pomyslí, on tady pro mě není, v té nejtěžší chvíli mě opustil. Myšleno samozřejmě psychicky. V ten moment se spustí obranný mechanismus. On ho taky spustil tím, že nechtěl o události mluvit. Partnerka se uzavře, je raněná, přestane mluvit. Takhle se to kupí, zranění se na sebe nabalují a často vedou k tomu, že konflikty eskalují. V horším případě se začnou jeden druhému oddalovat, přestanou si sdělovat věci, protože se budou chránit. A celé je to způsobeno vlastně tím, že jsou jeden pro druhého tak důležití.

Mluvíte o potřebě vztahů a přítomnosti druhého člověka. Ale jak se s tímhle snáší narůstající trend singles? Mladí lidé žijí sami, mají mnoho přátel, ale žádného partnera. Možná tak někoho, komu se říká přítel s výhodou, tedy kamarád či kamarádka, s nímž si užijí sex. Ale pak se každý vrátí do svého bytu.

Tady je zase třeba dát pozor na zdravý rozum, který je často hned se vším hotový. Singles totiž mívají docela dobrou síť přátel. Takže to, co my, ukotvení v trvalých vztazích, hledáme u jednoho partnera, oni si rozmělní mezi víc lidí. A zbude jim čas na aktivity, které by s rodinou nebyli schopní stíhat. Singles si potřebu citových vazeb naplňují, byť je sytí trochu jinak.

A co polyamorní vztahy, tedy ne dva, ale více jedinců v jednom vztahu? Nutno dodat, že v takovém vztahu o sobě všichni vědí.

Polyamorní vztahy se teprve zkoumají, ale zdá se, že i v nich se dá dospět k jakési stabilitě. Tedy pokud se pořád nemění. Což je ale docela těžké, protože výměna v těchto vztazích bývá asi častější. Ale je-li to stabilní seskupení, pak potřebu citové vazby může sytit stejně jako jakýkoliv jiný vztah. Výzkumů na to je ještě málo, ale já se snažím být otevřená. Dívat se kolem sebe, sledovat lidi a nenechat se vést jenom tím zdravým rozumem.

Myslíte si, že třeba single život, nebo naopak polyamorie může být budoucnost vztahů?

Mě by to samotnou docela zajímalo, jak to jednou dopadne. Pravda je, že polyamorní vztahy asi nikdy takhle otevřeně nemohly být žity. Na druhou stranu se mi na nich líbí, že je to taková nová forma „nemonogamie“ se souhlasem. To znamená, že si předem domluvíte otevřený vztah. Což může být pro mladé lidi přitažlivé v tom, že u nich vnímám velkou touhu být naprosto transparentní a nežít ve lži i přes bolest, kterou musí překonat. Protože žárlivost a nejistota je v takovém vztahu zákonitě přítomna. Já osobně si třeba něco takového neumím představit, bylo by to pro mě strašlivě těžké, ale pro ně je hodnota pravdivosti a života bez masky tak veliká, že jim to stojí za to. Klobouk před nimi dolů.

Jak si tedy užít vztah, ať už jsme v jakékoli jeho formě či fázi?

Ukazuje se, že velmi důležité je znát svého partnera. Na tom lidé často ztroskotají, protože si myslíme, že partner je stejný, jako byl před dvaceti lety. Ale lidé se mění a my musíme pořád svoje povědomí o tom druhém obnovovat, korigovat. Ptát se, zajímat se, co ho baví, co teď prožívá, čeho se bojí, z čeho má radost. Jaké má teď sny, protože i sny se mění. Nejenom, že se dozvíte, co potřebujete, ale i ten zájem samotný dělá hodně. No a také bychom si měli všímat, co pro nás partner dělá. Protože to už taky často nevidíme. Když odborníci sledovali na videu páry, které byly před rozvodem, zjistili, že sice pro sebe pořád dělají hezké věci, ale jejich protějšky to už nevidí. Tříbit si schopnost všímat si a oceňovat věci, které bereme jako naprostou samozřejmost, je důležité. Zkuste někdy vyslovit nahlas, děkuji, že jsi mi složila košili. Děkuji, že jsi mi uvařil čaj. Zní to banálně, ale dělá to divy.

BARBORA DOWNES

  • Psychoterapeutka a psycholožka • Pracovala s týranými a zanedbávanými dětmi, působila v Dětském krizovém centru a také v několika dětských domovech. S narozením vlastních dětí se začala věnovat individuální terapii dospělých. Tak zjistila, že míru životní spokojenosti určují především vztahy. Absolvovala výcvik lektora párových workshopů v Seattlu.
  • Má soukromou praxi, působí na mezinárodní zdravotnické klinice a je pravidelným hostem pořadu „Linka důvěry“ internetového Rádia Junior.

Autor: Lucie Šilhová

Zdroj: časopis Vlasta

Související články