Četli přece titulek, který oblétl svět: „Čtyřletá Češka vystoupala do základního tábora Everestu!“ Ještěže zprávy s titulky „Vyděšení čeští rodiče už děti nepouštějí ani 200 metrů od domova“ tak velký dosah neměly. Pravdivé jsou totiž oba.

„Když jsme se vrátili z Himálaje, nastala mediální smršť. Týdny jsem neřešil nic jiného než rozhovory. A po nich následoval nespočet hejtů o tom, jak hrozní jsme rodiče a jak moc nebezpeční jsme pro své děti. Je zajímavé, že jich nejvíce přicházelo z Evropy, hlavně Itálie, z Asie naopak skoro výhradně pozitivní e-maily,“ popisuje David Šifra, tatínek Zary, oné čtyřleté dívky, která došla letos v lednu do základního tábora nejvyšší hory světa úplně sama. Rodiče a osmiletý bratr byli samozřejmě s ní, ale nikdo ji nevezl nebo nenesl. Tempo určovala ona.

VIDEO: Pokud vás zajímá více o dobrodružství malé Zary podívejte se na video.

Zdroj: Youtube

Tuto dovolenou si vymyslel právě její starší bratr Saša. Ve svých osmi letech si na internetu dohledal mapy i cesty, a když kvůli konfliktu v Gaze padly původní plány na dovolenou, rozhodl se doma prosadit svůj sen: základní tábor Everestu.

On sám má za sebou už 24 pětitisícovek. „Jediné, co jsme nevěděli, bylo, jak na to zareaguje Zara, hlavně jak bude snášet tamní zimu,“ říká jejich otec. A Zara, když uviděla ten zástup lidí stoupajících vzhůru, zareagovala tak, že s nimi začala soutěžit.

Jen několik měsíců před tímto výstupem vyšel na platformě Výzkumník Seznam průzkum, kterého se účastnilo 1821 respondentů. Odpovídali na otázky týkající se vzdáleností, do kterých jejich děti mohou úplně samy.

Z průzkumu vyšlo srovnání s minulými generacemi – údaje sahají až do 40. let minulého století. A ano, analýza byla uveřejněna pod titulkem, který je v úvodu: „Vyděšení čeští rodiče už děti nepouštějí ani 200 metrů od domova.“

Zde jsou závěry, ke kterým průzkum došel: Za posledních dvacet let se podíl dětí, které se do školy dopravují s rodiči autem, zvýšil čtyřnásobně. Podíl osmi- až desetiletých dětí, které se aspoň jednou dostaly samostatně bez doprovodu dospělých od domu dál než kilometr, se v průběhu tří až čtyř generací smrskl z necelých 80 na 27 procent. Téměř polovina dětí se nedostane 200 metrů od domu.

Svačina i mytí vlasů

Což je však jen špička ledovce. Osobně by mě zajímala studie s otázkami: do kolika let jste připravovali dětem svačiny a dělali snídaně? Do kolika let jste je česali a umývali jim vlasy?

Do kolika let jste jim vybírali oblečení vy? A připomínali domácí úkoly? Anebo… což je nyní aktuální u nás: kolikrát jim ráno musíte říct, aby si vyčistily zuby nebo začaly jíst?

„Ráno je u nás šéf osmiletý Saša. Zazvoní mu budík, vstane, zajde do vedlejšího pokojíku vzbudit čtyřletou Zaru, oblečou se, připraví a jdou do školy. Já vstávat ani nemusím, ale obvykle vstanu, abych viděl, jak odcházejí,“ říká David Šifra.

Děti pak snídají až ve škole, kde si veškeré jídlo připravují společně v rámci výuky. A ano, má to své mouchy: „Zrovna dnes jsme byli na třídní schůzce a paní učitelka nám říkala, že má Zara špinavé vlasy. Nějaká kamarádka jí udělala ve škole culíčky, které si pak sama nedokázala sundat, a po pár dnech už v nich byly napadaný různý smítka. Tak jen abychom jí připomněli, že si má vlasy umýt,“ říká David Šifra.

A kde že tato škola je? V Malajsii. Tam Zara prožila vlastně celé své dětství. Vést tam děti k samostatnosti je nutnost. Do školy chodí samy pěšky dva kilometry, přičemž část vede džunglí.

Když dítě dorazí do školy, učitelé potvrdí, že v pořádku dorazilo. U sebe mají i v tomto nízkém věku v přepočtu zhruba 200 korun, a když mají odpoledne kroužky, organizují si dopravu na ně samy.

Jenže být samostatný tam není tak složité jako tady. „Veškerá doprava je uzpůsobena pro děti, existuje tu dokonce povolání profesionálního agenta, který děti zaučí na cestu do školy. Projde ji s nimi, upozorní na všechna rizika, ukáže, co kde je,“ říká David Šifra.

Není třeba lámat rekordy

Samostatnost „po asijsku“ je pro české podmínky poněkud extrémní. Jak vypadá „po česku“? Matěji Pavlišovi je šestnáct let a stal se vítězem ankety Dítě Česka roku 2023 v kategorii chlapců. Anketu bude letos už počtvrté pořádat organizace UNICEF.

„Samostatnost je jednou z věcí, která je na těchto dětech vidět na první pohled. Ty děti jsou inspirací nejen svým vrstevníkům, ale i nám dospělým, přičemž kouzelné na tom je, že si to většinou neuvědomují,“ říká Vít Nantl, jeden z porotců soutěže. Sám má tři děti a snaží se o metodu „poradit, nasměrovat a pak jejich volbu a provedení respektovat“.

„U nás je běžné, že si děti samy domlouvaly kroužky ve škole, že v patnácti letech měli synové pravidelnou brigádu, kterou si sami domluvili, nebo se jako nejstarší syn od šestnácti let věnují cílevědomě projektům, jako je Paměť národa nebo vedení dětí na dětských táborech,“ popisuje.

Matěj, zatím poslední Dítě Česka, měl podobnou výchovu, jakou měla generace jeho rodičů. Od třetí třídy chodil do školy i na tréninky sám, od dvanácti si připravoval snídaně a svačiny. A v patnácti už byl na týdenních turnajích šachu sám.

„Školu máme asi pět minut pěší chůze. Prostě jsme mu řekli, kudy jít a na které silnici si dát pozor,“ říká jeho maminka Kamila Pavlišová. Měl jedinou povinnost: Po příchodu na trénink či do školy rodičům poslat SMS, že v pořádku dorazil.

Na šachových turnajích si pak většinu věcí zařizoval sám. Sice tam měl i svého trenéra, ale ten se primárně staral o mladší děti.

„Vybral si sport, kde je samostatná jednotka, tak nic jiného nezbývá. Odmala s ním postupujeme podobně jako naši rodiče s námi. On se postupně osamostatňoval a dnes se už nemusíme bát, že by si s něčím neporadil. Je vidět, že ho každá věc, kterou si musí zařídit sám, posiluje,“ říká jeho maminka s tím, že má také občas strach a z turnaje se musel Matěj ozývat každý den.

„Ale když jsem viděla, jak na fotbale zavazují maminky osmiletým klukům kopačky a nosí pití, přijde mi, že jim vlastně ubližovaly. Protože když dítěti nedáte prostor ukázat, co zvládne, ve výsledku si neporadí prakticky s ničím,“ dodává.

Být oporou. Nic víc, nic míň

Veronika Ješátková je speciální pedagožka, která poslední tři roky vedla v rámci projektu Pro Zdraví Duše tým, jenž pomáhal učitelům ve školách zvládat problematické chování dětí.

A i když se nejčastěji jednalo o vyrušování, setkávali se i s případy, kdy se děti bály například psát písemky, protože by mohly selhat, nebo nechtěly na tělocviku dělat kotrmelce či jakékoliv jiné fyzické aktivity, aby se nezranily.

„Pokud rodiče své děti moc hýčkají a opečovávají, tak ty se pak bojí jakýmkoliv způsobem vystoupit ze svého komfortu a každá věc v nich vzbuzuje strach,“ vysvětluje Veronika Ješátková.

Jejím úkolem bylo poradit učitelům, jak v takové situaci postupovat: „Vlastně stejně jako rodiče. Být dítěti oporou a průvodcem. Když se dítě zasekne a bojí se, měli by mu říct, že ho chápou a rozumí, že v něm daná činnost může vzbuzovat strach. Ale že spolu to zvládnou. Nechat ho, ať si vybere, co bude tím prvním malým krůčkem, kterým začnou. Napoprvé tak danou činnost budou dělat spolu, napodruhé ho už nebudou držet za ruku, ale jen za rameno, napotřetí to už dítě zkusí samo a jeho průvodce bude jen přihlížet. A napočtvrté či napopáté to už zvládne samo,“ popisuje a dodává: „Pokud jsme stále v nadměrně komfortní zóně, zahníváme. Musíme se naučit i padat, bez toho to prostě nejde.“

Když se nenaučíme zvládat drobné stresy v dětství, mohou nás pak zavalit a vyústit v psychické problémy. Proto je to v současné době zapotřebí více než kdy jindy.

Tak trochu ztracené děti

Národní ústav ve spolupráci s Českou školní inspekcí provedl u žáků devátých tříd základních škol první pilotní monitoring duševního zdraví. Výsledky ukázaly, že třicet procent žáků projevovalo známky středně těžké až těžké úzkosti a čtyři z deseti vykazují známky středně těžké až těžké deprese.

„Náhlé náročné situace, stres, potíže v práci, škole, partnerském vztahu nebo ztráta blízké osoby mohou narušovat naše duševní zdraví,“ popisuje jeden z jeho tvůrců Matěj Kučera z Národního ústavu duševního zdraví s tím, že pokud bychom přenesli výsledky na průměrnou českou třídu o dvaceti žácích, šest z nich by vykazovalo příznaky úzkosti a osm příznaky středně těžké až těžké deprese, dalších pět by pak trpělo mírnou depresí.

Neuvěřitelné výsledky vycházejí z rozsáhlého monitoringu, který zahrnuje šest tisíc žáků ze všech krajů České republiky. Nejedná se tak o specifikum jen některé z oblastí.

Jako rodiče se snažíme své děti chránit a určitou dobu se nám to i daří, ale jak děti rostou, najednou zjišťují, že to samy bez nás nezvládají. „Ve své praxi se hodně setkávám s dospívajícími kolem patnácti šestnácti let, kteří se zdají být tak trochu ztracení a nevybavení do toho vnějšího světa. Většinou při přechodu na střední školu přichází zlom, protože do té doby za ně téměř vše dělají rodiče. Na střední už ale okolnosti vyžadují větší míru samostatnosti a tady se můžou dospívající velmi lehce dostat do úzkosti,“ popisuje hlavní vedoucí Pracovní skupiny pro výzkum duševního zdraví dětí a adolescentů NUDZ a zároveň psychoterapeutka Magdalena Lukasová.

Svět je pro ně najednou úplně zaplavující. Dnešní rodiče se bojí pouštět děti samotné ven. Má to opodstatnění? Je dnešní doba nebezpečnější než za našeho dětství? Já jsem z generace, kdy jsem přišel domů ze školy, hodil aktovku za dveře a běžel někam ven, což se dnes opravdu většinou neděje.

Nicméně z praxe vidím, že větší rizika na děti čekají v jejich pokoji než někde Přece nenecháš svoje dítě samotné na hřišti, když se všude dějí tak hrozné věci?! Za nás jsme mohli nechat kočárek před obchodem, ale dnes jsou ulice mnohem nebezpečnější! To jsou věty, které slyšel asi každý rodič. Je to ale opravdu tak? O tom, kde dětem dnes hrozí největší nebezpečí, jsme si povídali s Jaroslavem Hrabálkem, kriminalistou, který se zločiny na dětech zabývá už téměř dvě desítky let.

„A oni nejsou z domova dobře vybaveni, aby do něj vstoupili,“ dodává. Nicméně na zhoršování duševního zdraví se podílí mnoho faktorů. „Tím nejzásadnějším je jakýsi rozpad dosavadního světa – technologický pokrok je velmi rychlý a nepřehledný, rozpadají se tradiční hodnoty a rodinná uspořádání, řítí se na nás ekologické krize, po dlouhém období míru najednou vyvstávají válečné konflikty, které se nás nějak dotýkají. Vedle reálného světa existuje i svět virtuální, dospívající se tedy musejí vyznat v obou, což může být zahlcující,“ dodává Lukasová.

O to je důležitější dětem pomoci k samostatnosti a k tomu, aby se samy naučily zvládat to velké množství stresu. „Čtyřiadvacet hodin denně jsme zahlcováni zpravodajstvím a čelíme tělesnému i environmentálnímu ohrožení, což znamená, že emoční pružnost, přizpůsobivost a růstové myšlenkové nastavení jsou zásadní dovednosti, které by se u dětí měly rozvíjet,“ píšou ve své knize To zvládnu! Caren Baruch-Feldman a Rebecca Comizio, dvě školní psycholožky, které se právě prostřednictvím této knihy s dvaatřiceti aktivitami pro děti pokouší naučit je, jak mohou stresové situace zvládat.

Mimochodem ona čtyřletá Zara z Malajsie se to učí už ve školce. „Každý den mají hodinu meditace, učí se, jak si duševně odpočinout a jak se zklidnit, když jsou ve stresu,“ popisuje její otec. Na základě výše popsaného monitoringu však už i u nás vznikly programy, které by měly pomoci zvýšit takzvanou duševní gramotnost žáků, tedy pomoci jim naučit se složité situace lépe zvládat.

Patří mezi ně například program Všech pět pohromadě, který vytvořil Národní ústav duševního zdraví pro jedenácti- až třináctileté děti. Není samozřejmě jediný, vzniká stále více projektů, které pomáhají mladým lidem situaci zvládat.

A jak říkají autorky knihy To zvládnu!: „Dobrá zpráva je, že odolnosti se dá naučit.“

Zdroj: časopis Vlasta

Související články