Prezident, který opustil v březnu Hrad, dokázal svůj post v mnoha ohledech zdiskreditovat. Zemi nereprezentoval, jeho arogance byla pověstná a jestli něco skutečně miloval, pak rozeštvávat.

Motivující nebyl ani jeho osobní život. K ženám se choval přezíravě, děti, staří a nemohoucí lidé nebo příroda ho nezajímali a obyčejným lidem, na kterých postavil kampaň, nakonec ukázal jen to: jak moc jsou pod jeho rozlišovací schopnosti. Chtělo by se říct: pryč s ním a už nikdy ne stejně!

Jenže já vidím v předobrazu minulého prezidenta víc než jen smutnou kapitolu z historie. Jde totiž o příběh, který se kolem mě stále opakuje. Sebestředný muž, který udělal velkou kariéru, vydělal peníze, cestoval, má rodinu, úspěch – tedy vlastně všechno – a přece je zatvrzelý frustrací a zlobou. Jako by mu svět dlužil.

Vídávám takové muže v umění, na univerzitách, v politice i veřejném sektoru. Mnohdy dokonce patří mezi mé blízké: člověk by si jich i vážil, mívají skvělou minulost, ale nějak to naráží na ego, které jeho vlastníka pudí k věcem ze zcela opačné strany hodnotového žebříčku, než s jakými se nahlas ztotožňuje. Často lžou, intrikují, urážejí a vyjadřují se k věcem, o kterých nevědí nic, ale i tak mají touhu rozhodovat. A je-li na jejich nekompetenci upozorněno, v mžiku vytahují postavení, zásluhy... Souvisí to myslím s tím, že do jisté míry postavili svůj slavný světonázor na pohrdání. Proč? To by mě též zajímalo...

Jenže to není celé. Tihle muži pracovali nejen na svém postavení, ale často i na tom, aby po nich přišla potopa. Nikdy nevnímali své posty jako privilegia, která jim byla svěřena a se kterými přichází povinnosti – třeba je předat v dobré kondici dál. A tak, když své leštěné piedestaly opouštějí, dělají vše pro to, aby je přenechali ne nejlepším, ale průměrným, co léta pozici svých mentorů respektovali a následnictví vyměnili vedle ztráty důstojnosti za tichý slib, že se je nikdy nepokusí přerůst.

Říct na to, že tak to vždycky bylo, je obyčejné a nebezpečné bagatelizování věci. Ačkoliv se totiž mocí opojení muži nebojí hlásat pravdy o morálce a velmi prožívají své ego i odkaz, ve výsledku toho po jejich odchodu moc nezbyde. Nejčastěji instituce neschopné reagovat na současný svět a jeho problémy, protože do jejich čela byli dosazeni jedinci patřícími do loajálního tichého průměru, který sebestředné starce dlouhodobě adoroval, aby si tím pojistil pozice.

Naděje, že se situace na Hradě zlepší, je velká – avšak cesta k tomu, aby si lid úřadu prezidenta zas vážil, nás čeká dlouhá. Každý může ale hned teď ovlivnit, aby směr naší společnosti i v nižších strukturách neudávali zamindrákovaní starci. Stačí nepodléhat řečem o postavení a moci, vyjít z pohodlné pasivní zóny, která znamená klid, ale i stagnaci, a říct nahlas: „prostě ne“. Vypadá to nelehce, výsledek však bývá osvobozující.

JANKA RYŠÁNEK SCHMIEDTOVÁ

Doposud pracovala na více než padesáti inscenacích po celé republice i na Slovensku. Umělecky vedla Divadlo Petra Bezruče. Je šťastně vdaná a má psa mopse jménem Kapitán Antonín Kuře. Ráda čte, cestuje a pak o svých zkušenostech píše.

Článek vyšel v časopise Vlasta 15. 2. 2023.