Okolo rodinného domu pobíhají dvě starší děti, za nimiž nadšeně uhání pes. V trávě plné sedmikrásek se batolí malé děvčátko, které se ještě nedovede samo postavit. Dětským pohybům se směje muž sedící vedle. Drobná žena naproti mně je pozoruje s něžným úsměvem.

Zdroj: Youtube

Kde je ta máma?

Když Petra promlouvá o své rodině, je v jejím hlase cítit nehynoucí láska. Jemné vrásky rýsující se okolo jejích očí mluví samy za sebe. Odmalinka milovala děti. První miminko pro ni bylo splněným snem a s manželem se malé Emy nemohli dočkat.

Ke konci těhotenství se na povrch ale začaly drát pochybnosti. Začínala se u ní klubat poporodní deprese. „Já v sobě tu matku vlastně nemohla najít,“ říká o situaci Petra se smutným úsměvem. Za své pocity se styděla a měla za to, že by se takhle cítit neměla.

Tehdy nebylo vůbec běžné mluvit o tom, že by své miminko snad někdo nechtěl. „Já se o tom mluvit styděla. Moje blízké okolí to nějak vycítilo, ale i za to jsem byla strašně nerada.“ Všechny časopisy pro maminky tehdy ukazovaly rozzářené ženy. „A pro mě to tak nebylo. Bylo mi od začátku blbě, bolela mě záda a ke konci jsem si říkala, že vlastně vůbec nevím, jestli ho chci.“

Když se se svými trablemi svěřila blízké kamarádce, odvětila jí: „No, a to to dítě vrátíš? Nevrátíš.“ Po tom se už Petra nesvěřovala. Zklamali ji i doktoři. Ten, kterého tehdy vyhledala, protože cítila, že potřebuje pomoct, jí řekl, že prášky v těhotenství nepřicházejí v úvahu.

Více pro ni udělat nemohl. Pocit beznaděje se čím dál více prohluboval. Petra se své emoce snažila potlačovat, radši si je nechtěla vůbec připouštět. „Vůbec jsem nedokázala ty svoje negativní pocity přijmout. Myslela jsem často na článek, ve kterém říkali, že maminka musí myslet na to, co má v hlavě. Protože to, co cítí ona, cítí i miminko. Říkala jsem si, jak já Emince strašně ubližuju. Vůbec jsem nevěděla, jak si pomoct. Před porodem jsem úzkosti už měla šílené. Vůbec jsem nemohla spát, permanentně jsem byla v depresi.“

Šup na psychiatrii

Porod i díky alternativnějšímu přístupu nemocnice v Krnově proběhl hladce, ale po něm Petra zase nemohla spát. „Byla jsem úplně vyšťavená a bezradná. A když jsem to tam lékařům řekla, tak si vůbec nevěděli rady. Nebyl tam žádný psycholog, psychoterapeut, nikdo, vůbec na to nebyli připravení. Naložili mě do sanitky a odvezli do Opavy na psychiatrii.“

Petra se kouše do rtu: „To prostředí bylo šílené, jak z 50., 60. let.“ Psychiatrička tehdy čerstvé mamince nakázala okamžitě zastavit laktaci. „To pro mě byla akorát další rána. Já jsem všude četla, jak je důležité kojit, aby se upevnil vztah s dítětem. Že když někdo nekojí, tak je to úplně strašné. Takže to byla další vina.“

Psychiatrička Petře taky předepsala prášky na uklidnění a navrhla, aby na psychiatrii nějakou dobu zůstala. To s manželem okamžitě zavrhli, v porodnici jim přece zůstalo novorozeně. Po návratu z Opavy jedna ze sester nezapomněla čerstvou maminku s brečícím dítětem poučit: „A vidíte, co ten váš stav způsobuje tomu miminku? Do teď je mi z toho smutno,“ vydechuje Petra.

Bála se svých pocitů

Doma začala brát antidepresiva a konečně se dočkala vytouženého spánku. Spát pro ni bylo alfou a omegou. Odpočatá konečně čerpala sílu, měla lepší náladu a byla schopna se o miminko starat. „Když jsem Emču dostala poprvé do náručí, nebylo to to wow, já to dítě miluju, je moje a teď spolu máme vztah. Možná to tak některé maminky mají, ale já ne. Žádný vztah tam na začátku nebyl. To děťátko byla nová bytost, se kterou jsem si ten vztah teprve musela vytvořit. V hlavě mi zněly jen výčitky. Třeba když mě napadlo, že tam nechci být, že mě to s ní nebaví. Hned jsem se lynčovala.“

Bylo to tehdy chvíli, co se s manželem přestěhovali do nového města a Petra se ocitla v izolaci. Na novém místě neměla kamarádky, manžel byl věčně v práci, většinu času byla jen s miminkem. V touze najít někoho, kdo by jí rozuměl, se Petra dostala do skupiny maminek.

Ženy se společně scházely a zastávaly alternativnější cesty mateřství, jako nepřetržité kojení, nošení dětí výhradně v šátcích a podobně. „Předháněly se v tom, kdo kojí nejdéle. Byla jsem za černou ovci a zase jsem z toho cítila akorát hroznou vinu. Celkově jsem se tam cítila strašně, jenže jsem tehdy nikoho neměla.“ K odchodu ze skupiny ji pak přiměla až blízká kamarádka.

Pomohla psychoterapie

Život se Petře pomalu začínal stabilizovat. Prášky jí pomáhaly od úzkostí a manžel, který k miminku večer vstával, jí dopřál spánek. Když ale bylo dceři zhruba osm měsíců, vysadil jí její tehdejší psychiatr prášky. „Celé se mi to vrátilo. Všechno to na mě zase spadlo a já se toho samozřejmě hrozně lekla. Brala jsem to tak, že mě lékař přece vyléčil, tak o co zase jde?!“ říká.

Naštěstí ale věděla, že pomoc potřebuje a na doktory ani po tom všem nezanevřela. Vyhledala novou psychiatričku, která se jí opravdu věnovala a nepředepisovala jí jen slepě prášky. Později si našla i psychoterapeutku a Petra se začala opět dávat dohromady. „Ze začátku jsem chodila na terapie jedenkrát týdně, opravdu jsem pracovala na tom, aby se to zlepšilo,“ vzpomíná.

„Trvalo to dlouhá léta a nemůžu říct, že to je úplně stoprocentně zaléčené. Třeba mě pořád mrzí, že jsem Emču nemohla kojit. Něco mi to ale i dalo. S manželem nám to upevnilo vztah. To on se o dceru večer staral. Vstával k ní, abych si já odpočala. Vážím si ho po tomhle ještě více. Taky mě to celé donutilo na sobě pracovat a do určité míry díky tomu jsem, jaká dnes jsem.“

Strach z dalších těhotenství

Dnes má tři děti. Po prvním to ale trvalo. Petra měla strach, aby se její stav neopakoval: „Proto jsme měli syna s větším odstupem. Tehdy jsem se toho pořád strašně bála. Po té intenzivní terapii jsem ale sebrala odvahu, na další děťátko.“

A druhé těhotenství pak bylo naštěstí klidné. U třetího se ale negativní pocity znovu objevily. „Dovolila jsem si ty negativní myšlenky mít, aniž bych za to měla výčitky svědomí. Věděla jsem, že je to v pořádku a nejsem kvůli tomu špatný člověk, takže jsem si to v sobě mohla v klidu vyřešit a pak už to těhotenství bylo krásné,“ vypráví.

Petra bere svou nejmladší dceru do náruče a s vlídným úsměvem se na mě obrací: „Kdybych měla něco vzkázat maminkám, které si procházejí podobnou situací, tak by to bylo asi to, že mohou cítit to, co cítí. S těmi pocity prostě nejde nic udělat. Smutek je smutek a nemůžeme ho změnit na radost. V momentě, kdy tomu pak člověk dá prostor, se může objevit nová emoce. Nejdůležitější je být k sobě hodné a vědět, že je v pořádku si o pomoc říct.“

Související články

Zdroj: Vlasta.cz, autorský text: Marie Golková, perinatal.cz, usmevmamy.cz, nudz.cz