Podle psychologů je ADHD dědičný neurovývojový syndrom daný narušeným fungováním v těch oblastech mozku, které souvisejí s plánováním, předvídáním, zaměřením a udržením pozornosti a sebeovládáním. Věkem dochází často ke zmírnění viditelných příznaků hyperaktivity, většinou ale přetrvávají potíže plynoucí z nepozornosti, impulzivního chování a pokračuje pocit vnitřního neklidu.

Zdroj: Youtube

Podstatné je slovo dědičný – mnozí dospělí si totiž svoji diagnózu vyslechnou až ve chvíli, kdy řeší viditelnou hyperaktivitu nebo jiné poruchy chování u svých dětí. Lékům se bránit netřeba. Někomu totiž může medikace výrazně pomoci.

Přestože je ADHD vrozená porucha, její projevy může značně ovlivnit i výchova nebo prostředí, v němž člověk vyrůstá nebo se pohybuje. Oddělit jedno od druhého nelze. „Dospělí, tedy rodiče, učitelé, vedoucí kroužků, terapeuti a další kolem dítěte s ADHD jsou zodpovědní za to, jak bude toto dítě prospívat, jak se mu bude dařit ve vztazích, ve škole i v běžném životě. Dospělí s ADHD si své životní podmínky musejí upravit sami, pomoci jim mohou jejich blízcí, zaměstnavatel, trenér-kouč, terapeut, lékař a podobně,“ tvrdí Sandra Reifová, psychiatrička, která se na poruchy pozornosti specializuje.

Jaké mýty a nepravdy kolem ADHD panují?

Mýtus 1: ADHD není skutečná porucha

Dávno už se nehraje na to, že je ADHD uměle vymyšlená diagnóza, kterou se vymlouváme na rozjívené děti a zapomnětlivé dospělé. Výzkum prokázal rozdílné fungování chemických látek, jako je dopamin, noradrenalin nebo glutamát v mozku s ADHD a mozku bez ADHD. Porucha také ovlivňuje tu část mozku, která má na starost plánování, organizování a plnění úkolů.

Mýtus 2: ADHD není tak vážné

Přestože ADHD není život ohrožující, může mít dopady na celkovou kvalitu života. Ve srovnání s běžnou populací mají lidé trpící ADHD větší sklony k úzkostem, výkyvům nálad nebo užívání návykových látek. Je pro ně také velmi náročné držet krok s běžnými pracovními povinnostmi a pokud se ocitnou ve zkušební době nového zaměstnání, jsou pod neustálým dohledem, což může být velmi stresující.

Mýtus 3: Lidé s ADHD jsou líní

Některé příznaky ADHD se mohou projevovat jako nezájem, dezorganizace nebo nedostatek motivace. Mnoho pacientů je pak často obviňováno z lenosti, což v nich vyvolává pocit viny a malého sebevědomí za to, že nejsou tak produktivní a schopní, jak se od nich očekává.

Jenže lidé s touto poruchou se skutečně snaží, mají však potíže se zahájením i dokončením úkolů, které ostatním mohou připadat banální. Vše, co potřebují, je struktura a řád, zejména pak v činnostech, které vyžadují duševní úsilí.

Mýtus 4: ADHD způsobuje nedbalá výchova

Tato nepravda bohužel společností stále koluje. Je však nutné si jednou pro vždy uvědomit, že s poruchou pozornosti v kombinaci s hyperaktivitou se člověk narodí a v drtivé většině ji navíc zdědí po svých rodičích. ADHD je totiž vrozená porucha, která může být a je ovlivněna výchovou a prostředím, v němž dotyčný vyrůstá. Rozhodně ale neplatí, že by člověk získal ADHD tím, že by ho rodina nechala vyrůstat jalo dříví v lese.

Mýtus 5: Dívky nemají ADHD

Obecně platí, že mladé dívky nejsou tak hyperaktivní a nevykazují tolik problémů s chováním jako mladí chlapci. Z toho plyne, že lidé často u holčiček ADHD nerozpoznají. U neléčených stavů se však v dospělosti mohou objevit úzkosti, náladovost, dále se může projevit asociální osobnost či další poruchy. Z toho důvodu je nutné pacientkám již v útlém věku poskytnout pomoc a podporu, kterou potřebují.

Zdroj: vlasta.cz, healthline.com, nepozornidospeli.cz

Související články