Až osmdesát procent antibiotik u nás je předepisováno zbytečně, nemocní by se obešli bez nich. Řada pacientů a pacientek navíc antibiotika předčasně vysazuje. Obě tyhle skutečnosti stojí za rozvojem takzvané antibiotické rezistence. Vědci a vědkyně z celého světa přitom varují, že antibiotická odolnost může v nejbližších letech způsobit víc úmrtí než covid-19 nebo nemoci srdce. Vlastně se můžeme dostat do podobného stavu, v jakém byla společnost před objevem penicilinu – antibiotika totiž už na infekce nebudou vůbec platit.
Profesor Jan Bartáček z Vysoké školy chemicko-technologické vysvětluje: „Jde o odolnost patogenu, kterým je pacient nakažený, nikoli o odolnost samotného pacienta. Pokud se v těle pacienta vyvinou patogenní organismy odolné vůči nějakému antibiotiku, přestane u něj léčba tímto antibiotikem fungovat. Navíc může nakazit další pacienty ve svém okolí a rezistentní kmen patogenů se tak začne rychle šířit společností. Jsou dokonce zdokumentované případy hlavně z Indie nebo Vietnamu, kdy se nějaké poměrně banální infekce staly během pár let běžnými antibiotiky prakticky neléčitelné.“
Vychýlená rovnováha
Profesor Bartáček je jedním ze zakladatelů České platformy antibiotické rezistence, která právě vznikla a má za cíl informovat odborníky i pacienty o průšvihu, do kterého se docela nevědomky řítíme. Podobné mezioborové skupiny vznikají všude po světě, protože řešit odolnost vůči antibiotikům nemá smysl odděleně v jednotlivých zemích, je potřeba to brát komplexně a spolupracovat mezinárodně. To, že nejhůř jsou na tom stran antibiotické odolnosti země třetího světa, totiž neznamená, že ty vyspělé jsou ušetřené.
„Podle oficiálních statistik se sice v Evropě nebo v Severní Americe spotřebuje víc antibiotik na člověka než v zemích třetího světa, ale také s nimi důsledněji a uvážlivěji nakládáme. Kontrola důsledného předepisování a následného správného užívání je v Africe nebo v Jižní Americe mnohem nižší než třeba v Evropě. Jsou země, kde dostanete antibiotika bez předpisu v lékárně, takže tam je kontrola minimální. Jenže vzhledem k tomu, jak moc cestujeme po celé planetě, není možné problém zastavit lokálním opatřením, ale pouze celoplanetárním, globálním,“ dodává profesor Bartáček.
Jak se to vlastně stalo, že čelíme takové hrozbě? Přírodní antibiotika se na planetě nacházejí miliony let, stejně jako bakterie, které s nimi přicházejí do styku. Jenomže člověk výrobou a nadužíváním antibiotik tuhle odvěkou rovnováhu vychýlil. Bakterie zareagovaly vlastně jediným logickým způsobem – začaly být odolnější a jen tak je nějaké antibiotikum už nezlikviduje. Naopak, k super schopnostem některých z nich patří i to, jak si odolnost vůči antibiotikům předávají mezi sebou. Ne z generace na generaci, ale jako „nákazu“ v prostoru.
Problém je jak časté předepisování antibiotik, tak také jejich nezodpovědné užívání, kdy pacient nedobere celou dávku
„Každý pacient nakažený odolným patogenem, ať se léčí doma, nebo v nemocnici, jednoduše vyloučí tyhle odolné organismy do odpadních vod a ty se přes stokovou síť mohou šířit do životního prostředí,“ popisuje profesor Bartáček. Taková odolnost patogenů je navíc vepsaná do jejich genetické informace, ony se jí jen tak nevzdají, nemohou ji jednoduše ztratit, naopak ji šíří, protože je pro ně vhodná k přežití. Čističky odpadních vod jsou sice do jisté míry schopné likvidovat patogeny, ale běžně neumí zahubit geny antibiotické rezistence – a díky obrovské koncentraci bakterií v kalech v čističkách se tak odolnost vůči antibiotikům šíří mezi nimi a dál do prostředí. Třeba tak, že se kaly používají k hnojení polí. Dalším velkým ohniskem problému jsou kromě čističek i velkochovy zvířat, kde dlouhou dobu byla a v mnoha zemích stále je kontrola podávání antibiotik ještě mnohem menší než v případě nemocnic nebo domácností. Zvířata totiž často dostávají antibiotika do jídla – a nikdo není schopný přesně určit, kolik jich skutečně pozřela a zda taková dávka stačí na zahubení patogenů, nebo zda naopak podporuje vznik těch odolných.
Co je nezabije, to je posílí
Mechanismus vzniku odolnosti je nesmírně zajímavý, s dávkováním souvisí – a právě v něm je základ problému. V jeho centru stojí takzvaná subletální dávka antibiotik, tedy dávka, která nepostačuje k usmrcení všech patogenů. Subletální dávka je buďto příliš nízká, nebo nepůsobí dostatečně dlouho na to, aby antibiotika dokázala zahubit všechny bakterie. V organismu v takovém případě jednoduše zbudou patogeny, které si podle hesla Co tě nezabije, to tě posílí vytvoří vůči tomu konkrétnímu antibiotiku odolnost a příště už je neporazí ani sebesilnější dávka. Může na ně samozřejmě platit jiné antibiotikum, stále častěji se ale už objevují takzvané superbugy, tedy super odolné kmeny patogenů, na které neplatí nic. I proto se nedoporučuje předepisovat běžně širokospektrální antibiotika, ale používat taková, která jsou úzce zaměřená na hubení konkrétních kmenů patogenů, ne na všechny plošně.
Když to vztáhneme na člověka s hnisavou angínou: pokud dostane od lékaře správně vybrané a úzce specializované antibiotikum a kompletně jeho balení doužívá, i když se mu po dvou dnech uleví, je to v pořádku. Pokud ale dávku nevyužívá, v jeho těle zůstanou bakteriální původci choroby, kteří nezemřou, ale naopak si vypěstují na genetické úrovni schopnost antibiotikům napříště odolat. Když je takový pacient vyloučí z těla, dostanou se kanalizací až do čističky a cestou informují o správné strategii, jak vyzrát na antibiotika, další a další bakterie.
O sto let zpátky
Kdyby se naplnil nejčernější scénář, dostali bychom se zpátky do bodu, kdy ještě nebyl objevený penicilin. „Nedokázali bychom léčit běžné infekce. Množství bakterií, které máme na kůži nebo v trávicím traktu, by bylo antibioticky odolných, takže pokud by se při operacích dostaly do místa chirurgického zákroku nebo v případě septických šoků do krevního oběhu, nezbavili bychom se jich podáním antibiotik. A týká se to úplně každého člověka,“ vysvětluje mikrobioložka Sabina Purkrtová, další z členů České platformy antibiotické rezistence.
V Evropské unii už dnes umírá v souvislosti s antibiotickou rezistencí přes 35 tisíc lidí každý rok. „Světová zdravotnická organizace uvádí, že do roku 2050 budou úmrtí v souvislosti s antibiotickou rezistencí nejčastější příčinou smrti. Půjde o mnoho milionů úmrtí ročně, mnohem častější než kardiovaskulární onemocnění,“ dodává profesor Bartáček.
Co se s tím dá dělat? Běžný pacient by neměl vyžadovat antibiotika k léčbě onemocnění, která si je nežádají. Lékaři by je neměli předepisovat pro jistotu nebo preventivně a neuváženě. Když už někdo opodstatněně antibiotika dostane, musí je doužívat, a ne je předčasně vysadit. Další nutné změny musí ale přijít i na úrovni legislativy: například máme technologie, které dokážou likvidovat odolné patogeny v čistírnách odpadních vod, ale protože tyhle nové technologie jsou drahé, nikdo jejich používání prozatím nikde v Evropské unii nevyžaduje, jsou čistě dobrovolné – a protože provoz čistíren platí obce nebo samosprávy, téměř se nevyužívají. Zásadní změny v zákonech se musí týkat i kontrol velkochovů a regulace používání antibiotik pro zvířata. „Mám pocit, že tenhle problém, byť je velký, je snáze uchopitelný než třeba problém klimatické změny. Běžný člověk antibiotickou rezistenci prostě pocítí na vlastní kůži,“ dodává profesor Bartáček. Jenomže až antibiotickou odolnost na vlastní zdraví skutečně pocítíme, může být pozdě…
Jak správně přistupovat k antibiotikům, abychom se nedočkali nepříznivých následků jejich nadužívání
- Užívat je jen v opodstatněných případech. Nevyžadovat je po lékaři na každou nemoc, ale pouze v souvislosti s diagnózou, která na antibiotika „slyší“ (tedy bakteriální infekce) a není jiná možnost léčby.
- Dovolit si stonat déle a déle se i léčit běžně dostupnými léky. Tlak na rychlý návrat do práce často vede k tomu, že si člověk nechá antibiotika předepsat, aby mohl fungovat, i když by bylo možné obejít se bez nich. Tlak na rychlé potlačení příznaků nemoci je sice krátkodobě efektivní, ale v dlouhodobém hledisku je kontraproduktivní a nebezpečný.
- Když už pacient antibiotika užívá, je nutné dobrat kompletní dávku, nevysazovat je předčasně, i když příznaky nemoci už odezněly a pacient se cítí lépe.
- Pokud máte doma nevyužívaná antibiotika, odevzdejte je do lékárny, nevyhazujte je do odpadu.
Zdroj: časopis Vlasta
