Málokterá životní role je tak důležitá a zároveň nepochopená jako role babičky. Očekává se ještě, že příchodem prvního vnoučete se žena promění v hlídačku dostupnou 24 hodin 7 dní v týdnu? Naštěstí nikoliv!
Role babiček se za posledních několik desetiletí dramaticky změnila. Nejen že samotní rodiče jsou mnohem soběstačnější (často také starší), ale častěji jsou „staří“ a „mladí“ geograficky rozptýlenější, než tomu bylo dřív. Babičky nemusí (a ani nemohou) mít neustálý kontakt se svými vnoučaty, a především berou stárnutí jinak než kdysi. Taky nebývají časově flexibilní, protože jsou zaměstnané. Penzi mají nezřídka v nedohlednu. Jsou zvyklé vyvažovat rodinné závazky se svými koníčky, vášněmi a cíli. Nechtějí být „jen“ chůvami, a ne každá si při pohledu na vnouče řekne, jo, to je smysl mého života.
Jaká budu babička?
Když mi před časem můj prostřední syn sdělil, že bude otcem, vůbec jsem nevěděla, jak reagovat. Mám mít radost? Nebo se naopak děsit toho, že ve svých 56 letech budu hlídat vnouče, vařit mu mrkvové pyré a číst pohádky? Jaká budu babička? Budu ho (nebo ji) rozmazlovat? Změním se? Stanu se úzkostlivou? Anebo budu komplic, za kterým vnouče přijde, když bude chtít podniknout něco, k čemu mámu nebo tátu nepřemluví?
Po pár týdnech jsem informaci vstřebala a začala se těšit právě na TO. Jak budu s vnoučetem blbnout, podporovat ho v rošťárnách a hrát s ním počítačové hry a vést dlouhé rozhovory o všem možném. A zároveň chci být babička, která nepřiběhne na lusknutí prsty, ale která bude žít pořád svůj vlastní život s kamarádkami a vším, co jí dělá radost. Kdo ví, co všechno budu cítit a jak to budu prožívat?!
Americká herečka Susan Sarandon se nechala například slyšet, když její dcera otěhotněla, že bude ráda, když jí vnouče nebude říkat „babi“ a měla pro něj alternativu „drahoušku“ (v angličtině honey). Jenže od té doby už má herečka vnoučat více a od svého původního záměru dávno upustila. Goldie Hawn, které je už 77 let, má vnoučat sedm a dokáže je vyburcovat k jakékoli aktivitě. Řádí s nimi jako kdyby jí bylo dvacet a jak říká, největší srandu zažívá právě tehdy. Zároveň se ale věnuje sama sobě, běhá, chodí na kosmetiku a život si užívá naplno. „Dnešní babičky jsou obvykle v lepší kondici, víc se o sebe starají, více dbají na zdravý životní styl. Mohou pěstovat své záliby, rozvíjet nové koníčky. Mnoho jich navštěvuje různé kurzy, univerzitu třetího věku, chodí na jógu pro seniory, cestují. Proto nejsou vždycky dostupné, což je ale v pořádku. Mají jinou životní náplň než jen pomáhat mladým,“ říká psycholožka Tereza Beníšková.
Současná tvář prarodičovství
Podle průzkumu The Good Housekeeping Institute si o sobě dnešní prarodiče nemyslí, že by byli staromódní nebo těžkopádní. Ve skutečnosti svou generaci vidí jako velmi přizpůsobivou a otevřenou měnící se době. Možná i proto se považují za „chladnější“ než byli jejich vlastní prarodiče. V čem se to tak liší? Většina žen kolem 60 je stále ještě v zaměstnání, jsou aktivnější a starají se o sebe, jsou technicky zdatné a jako skupina mnohem flexibilnější. Alison Bryant, vedoucí výzkumu, říká, že generace „baby boomers“ (lidé narození do poloviny 60. let minulého století) a generace X (narození v letech 1968-1983) vnímá stárnutí úplně jinak.
„Zvládají změny, v životě měli více zaměstnání a také se více pohybovali a cestovali. Jsou technicky zdatní.“ Právě měnící se demografie a technologie změnily kontakty s vnoučaty. Specialista na vztahy mezi prarodiči a vnoučaty Arthur Kornhaber povzbuzuje babičky, aby o své roli filozofovaly a aby si uvědomily, že většina z nich představuje zdroj znalostí a že je fajn předávat talent a duši dalším generacím. „To je ve skutečnosti ona nesmrtelnost,“ říká.
Jedno mají babičky všech dob společné, spojuje je láska. „Ta babičkovská je trochu jiná než maminkovská, možná dokonce lehčí nebo jednodušší. Rodiče mají za děti zodpovědnost, musí je vychovávat, stanovovat hranice, dovést dítě do samostatného života. Babička může mít z vnoučete hlavně radost, pokud si to dovolí. Výchova nejde na její zodpovědnost, nemusí ji řešit, svoje děti už vychovala. Proto babičky bývají trpělivější než rodiče, protože už tolik nespěchají a také vědí, že dětství velmi rychle uteče,“ dodává psycholožka.
Jsou cool
Narození vnoučete nikoho k ničemu automaticky nezavazuje. Nikde není napsáno, že prarodič musí pravidelně hlídat vnoučata, pomáhat mladým s úklidem nebo vařením, půjčovat jim peníze. „Všechno můžete, ale jen pokud se sama rozhodnete,“ říká psycholožka Tereza Beníšková. Ovšem není to sobecké? „Není. Dokonce tím babička vnoučata učí, aby si jednou uměla vážit sama sebe a svého času a žila si svůj život tak, jak chtějí, a ne tak, jak od nich čeká okolí. Což je do života velká devíza,“ vysvětluje Beníšková.
Pokud jde současná babička „s dobou“, má to v ledasčem snazší. „Například víc rozumí tomu, o čem si děti povídají, rozumí jejich slovníku, mají více společných témat k hovoru. Pokud se nebrání moderním technologiím, počítači, chytrému telefonu, umí skypovat či facetimovat, používat WhatsApp a další aplikace, tak může být s vnoučaty v pravidelném kontaktu, i když bydlí daleko, mohou si posílat fotky či videa a je víc součástí života vnoučat,“ říká psycholožka. „Babička by hlavně měla být sama sebou. Být autentická, tím dá vnoučatům nejvíc,“ dodává Tereza Beníšková. A především by nikdy neměla zapomínat na to, že vnoučata budou vždycky brát babičku jako zaručený zdroj bezpodmínečné lásky.
Ale pozor, super babičky mají široký obzor, otevřenou mysl, a i když bývají někdy poslední záchranou, nezaclánějí pořád mladým doma a nečekají jako zamilované šestnáctky na to, až jim vnoučata zavolají. Moderní babička není skleníková kytka, která potřebuje teplé ponožky na spaní. Je načase zbořit mýtus přeslazených babiček, jejichž rolí bylo „jen“ hlídání dětí a háčkování.
Co by moderní babička neměla nikdy dělat?
Co by moderní babička neměla nikdy dělat?
Tereza Beníšková, dětská psycholožka
- Nutit děti dojídat a jíst hutná tučná jídla.
- Dávat dětem příliš sladkostí.
- Rozmlouvat způsob stravování, na který sama není zvyklá.
- Dávat vnoučeti „pár výchovných“ na zadek.
- Nutit děti vždycky poslouchat.
- Myslet si, že všechno ví nejlíp, radit, jak mají vnoučata správně žít.
- Dávat nevyžádané rady.
- Trvat na samých jedničkách, kritizovat vysvědčení, když takové není.
- Víc poukazovat na nezdary než na úspěchy.
LUCIE BENEŠOVÁ (48), herečka, 1 vnouče
Usměvavá, optimistická a plná energie. Tak Lucie nejen vypadá, taková je i ve skutečnosti. Rozhodně ji nenajdete sedět na gauči a povalovat se. Vydrží to možná chvíli, ale pak musí hned dělat něco rukama nebo něco vymýšlet a organizovat. Kromě natáčení má spoustu aktivit, baví ji vdechovat život starým věcem, třeba květináči, vyrábět z keramiky, s kamarádkami jezdí na dovolené, vaří, peče, před časem začala cvičit s obručí a absolvovala kurz malování. Slovo nuda nezná. Je mámou čtyř dětí a loni se stala poprvé babičkou vnučky Melánie. A ze své nové role je doslova nadšená. Vnučkou se jí plní její sen o velké rodině. „Když je vám necelých 50, jste samozřejmě trošku jiná babička, než když je vám 70. Já jsem plně pracující babička, a ještě mám k tomu desetiletou dcerku, takže moc hlídací nejsem. Ale zase mám více síly, tak můžu pomoci jinak,“ říká Lucie. Rozhodně se nepovažuje za babičku, která by měla vnouče vychovávat, dětí už vychovala dost. „Jsem spíše pro to rozmazlování. A nevyžádané rady se snažím nedávat, sama vím, jak je to protivné. Většinou to působí kontraproduktivně, a je to k ničemu.“ A jaká by měla být ideální babička? „Milující, veselá, moudrá, vyprávějící a mazlící. Musím na sobě ještě hodně zapracovat,“ směje se Lucie.
MARTINA (56), Semily, úřednice, 3 vnoučata
Sama měla první dítě velmi brzo, tedy i proto se stala mladou babičkou. „Být mladší babičkou je do jisté míry výhoda, protože máte více fyzických sil, když chcete s vnoučaty lézt na stromy, lyžovat, bruslit, jezdit na kole,“ říká. Martina je typická představitelka moderní babičky. Lyžuje, provozuje skialpinismus, chodí na keramiku, cvičí jógu a je aktivní v místní Podkrkonošské a Pojizerské společnosti přátel Járy Cimrmana, s nimiž jezdí každý rok na dramatické, pěvecké, turistické, cyklistické i gastronomické akce. Martina se tedy nenudí ani omylem. Babičkou se stala poprvé před čtyřmi lety a nijak zvlášť se na tuhle roli nepřipravovala. „Vnímám ji jako velké životní poslání. Nejkrásnější na ní je to, že můžu být vnoučatům parťákem, ale taky empatickou a milující babičkou, která si vytváří vztah s vnoučaty založený na vzájemném respektu, lásce a důvěře. Dětská radost nezná hranic, takže v tomhle duchu se snažím naplnit každou společně prožitou chvíli.“ A zda je ochotná učit se i novým věcem? „Ano, ale i to bude mít své mantinely. Ale očekávám, že to budou právě moje vnoučata, která mě zasvětí do tajů novodobé terminologie či IT technologií.“
ALENA (61), České Budějovice, tlumočnice, 3 vnoučata
Když jí syn řekl, že bude otcem, byla moc šťastná a už si představovala, jak s vnoučkem bude co nejčastěji, aby mu mohla předávat něco ze sebe. „Asi nejsilnější byla myšlenka, že se rozrůstá naše rodina, a to že je moc dobře,“ říká Alena. Když vzpomíná na svou babičku, byla prý jako vystřižená z románu Boženy Němcové. Šátek, bílé vlasy, ohnutá záda, malý statek na venkově. Ona sama se ani zdaleka takové babičce nepodobá. Stále pracuje a má spoustu koníčků. Mezi ty největší patří vysokohorská turistika. Nedávno se vrátila z Nepálu. Potápí se, jezdí na běžkách, na kole, zpívá, tancuje a baví ji studium cizích jazyků. Pokud jde o babičkovskou roli, chvíli jí trvalo, než se s ní srovnala. „Ze začátku jsem cítila jako máma, ale pochopila jsem, že nyní je moje místo jinde. Je to pro mě vlastně jednodušší. Jsem s vnoučaty jen pokud jsou zdravá a připravená jít se mnou do nějaké akce. Takže zatím trénují na horolezecké stěně, trochu šnorchlují a lyžují a poslouchají moje vyprávění o vysokých horách. A já si s nimi zase opakuji dějepis.“ A v čem to mají dnešní babičky lepší nebo lehčí? „Můžeme s dětmi podnikat aktivity, které baví i nás aktivní babičky. A tak nám vlastně rostou parťáci. Mnozí vrstevníci nebo vrstevnice už jsou trochu líné, nebo mají zdravotní potíže, ale my chceme aktivně žít ještě spoustu let. A tak si musíme ty parťáky spolu s rodiči vychovat a správně je motivovat,“ směje se Alena.
ZDROJ: časopis Vlasta
