Cestování: Nechte auto doma

Vlakem jsme procestovali Česko i Slovensko, s batohem na zádech viděli rumunské hory, Bavorský les nebo polské pohraničí. Jestli nejste na cestování vlakem s dětmi zvyklí, poradím vám, jak si to užít a předejít komplikacím. Je to radost – ale někdy i pořádný adrenalin.

Vyrážíme na prodloužený víkend, já, dvě děti, dvě krosny, tři spacáky, karimatky a stan. Cíl: Pomalší. Stanovat budeme u kamarádů na zahradě v Jižních Čechách a vidět chceme aspoň dvě zříceniny a projít kus krajiny kolem řeky Malše v proláklině mezi Novohradskými horami a Šumavou. Nejmladší dceři jsou čerstvě tři roky, potřebuje už vlastní spacák, ale ještě ho neunese, takže já a osmiletý syn se dělíme o váhu jejích věcí. Ona si poskakuje po cestičce od vlaku v Bujanově, vesničce na trase bývalé koněspřežky spojující České Budějovice a Linec, my táhneme batohy a stan.

1. Nepřecenit síly

Je lepší najít si záchytný bod, ať už spřátelenou zahradu, pozemek přes portál Bezkempu.cz, nebo třeba kemp, a teprve odtud vyrážet na jednodenní výlety než celý den poslouchat hekání dítěte zpod obřího batohu. Tříleté dítě, které chůzi netrénuje a je zvyklé ve městě na kočárek a mimo něj na auto, neujde svých prvních pět kilometrů snadno. V tomhle máme výhodu, dcera zvládne bez problémů osm kilometrů za den a já jsem navíc taky trénovaná, takže s dalšími pěti šesti kilometry mohu počítat na chvíli, kdy bude opravdu unavená a usne v nosítku na zádech. Můj batoh na tu hodinu a půl přebere syn. Občas mohu mít batoh na břiše, ale když se jde složitějším terénem, nevidím si přes něj pod nohy, a to může být problém.

2. Nekrájejte předem

Jablka nakrájená do krabičky, se rychleji kazí, berte v celku to, co v celku vzít lze – a nezapomeňte si vzít nůž. Lepší je zelenina, mrkev a kedlubny vydrží v batohu víc než broskve a meruňky. V horní kapse batohu nosím čokoládové penízky – není nad vrcholovou odměnu, když děti hekají, že ten kopec je moc veliký. Nešetřete na vodě – lepší dvě litrové lahve než zvonit u cizí chaty a prosit o doplnění malé dětské lahvičky.

Další ráno děti vybíhají ze stanu, a protože jsou zvyklé, ctí naše holinové pravidlo: ze stanu bosky nebo v holinách, když si v rose promáčí tenisky, půjdou půl dne v mokru. Holiny mají v gemmě místo vždycky. Stejně jako pláštěnky.

Vyrážíme zase na vlak, kterým popojedeme dvě zastávky do Kaplice, a odtud přes zříceninu Pořešína po žluté a modré kolem řeky. Tohle je velká výhoda vlakového cestování – nemusíte plánovat okruh z parkoviště nebo se vracet po stejné cestě k autu, ale jít z nádraží po turistických trasách na další nádraží. Naše turistické hry už máme stokrát obehrané, ale stejně děti pořád baví: kdo doběhne k nejbližší turistické značce, kdo na ni první plácne, jak se jmenuje řeka, kolem které jdeme, jaké bylo číslo našeho ranního vlaku. A pozor – blízko je keška! Geocashing je naše oblíbená kratochvíle, když se jde za keškou, děti zapomínají na únavu a prostě je pohltí hledání pokladu.

3. Práce s mapou

My máme raději ty papírové než mobilní, i když díky navigaci v telefonu už jsme se mnohokrát našli, když jsme nevěděli, kam odbočit. Papírová mapa nemění měřítko, takže děti vidí jasněji, odkud kam se jde a jaký kus cesty ušly. A zase ty hry: jak se v mapě značí zřícenina? Jak se pozná kopec? A jak rozhledna? Po nedávných bouřkách je část cesty křížená spadlými stromy, takže děti podlézají a přelézají a poslední tři kilometry běží vepředu, aby hlásily další spadlý strom. Malše skáče po kamenech dole pod námi, odpoledne jsme stihli i koupání v zátočině mimo divokou vodu. Tříleťačka zapomněla spát, šlape svůj devátý kilometr a nožičky ji nebolí. V cíli je hospoda – pro jednou zůstane ešus osiřelý a nacpeme se pizzou nebo smažákem a hranolkami. Doma bych hlídala výživu, na výletě jde o to, si to šlapání užít se vším všudy.

4. Vlak nepočká

Čas odjezdu je jasný, řídí se vlakem, žádné ještě dobalím tohle a ještě támhle to, však auto počká – na tábory a víkendové srazy s kamarády tak obvykle přijíždíme jako první, protože svůj odjezd posunout nemůžeme. Pokud nás čeká přestupování, hlásím ho hned průvodčí v prvním vlaku – obvykle při menším zpoždění umí zařídit čekání dalšího přípoje na náš zpožděný vlak, takže se jen málokdy stane, že bychom někde uvízli. A pokud ano, už vím, co s tím – dvě hodiny čekání na nádraží mimo plán se dají využít ke keškování, třeba v Pardubicích máme odloveno všechno kolem nádraží, prostě proto, že Pardubice jsou často na přestupu, a ne vždycky to klapne hladce. Mějte v záloze náhradní spoj a nejezděte odkázaní na ten poslední možný, vyrážejte jako do hor – co nejdřív ráno. Do Brna dojedeme unavení, ale spokojení. Děti jsou rády, že spí ve své posteli. Já dávám na zábradlí schodiště sušit mokrý stan, vynáším před dům slimáka, co se nám do něj zatoulal a přežil šest hodin na cestě. Z batohu na mě vypadne putovní malovaný kamínek, což je další báječná výletní aktivita. Dávno už jen nesbíráme kamínky, které na turistických cestách položili ostatní, ale malujeme vlastní. Ten z Pořešína vezmeme příští prodloužený víkend do Toulovcových maštalí.

Článek vyšel v časopise Vlasta č. 34 z 18. 8. 2021.