Pomocí výtažků z máku, mandragory, případně rulíku zápolili s bolestí už lékaři babylonští či asyrští. Nesprávné dávkování a různé vedlejší účinky těchto látek však často vedly k ohrožení života. I tím lze vysvětlit, že středověk na bolest docela kašlal.

Mastektomie bez umrtvení

Spisovatelka Fanny Burney popsala svoji mastektomii, kterou bez anestezie podstoupila roku 1810, následujícími slovy: „Když strašlivá ocel pronikla do mých prsou a řezala mé žíly, tepny, svaly a nervy, nemohlo mě už vůbec nic donutit, abych přemáhala nutkání křičet. Můj křik trval po celou dobu incize a divím se, že v mých uších nezní dosud, tak nesnesitelná a hrozná to byla bolest. Když byl řez proveden a skalpel se vzdálil od mého těla, zdála se bolest menší. Nicméně když jsem znovu ucítila skalpel opisující křivku ve svalstvu, které mu kladlo odpor, pomyslela jsem si, že teď už musím vydechnout naposledy, a řekla si, že teď už oči neotevřu. V tom okamžiku jsem cítila, že skalpel znovu opustil mé tělo, a domnívala se, že je operace u konce. Ach ne! Najednou tu bylo hrozné řezání znovu – a ještě hroznější než předtím, protože bylo třeba oddělit žlázu od okolních tkání, s nimiž srostla…“

Zdroj: Youtube

Základní lidské právo – netrpět

První celkovou anestezii provedl W. T. G. Morton v Bostonu o pětatřicet let později. Chirurgie měla vyhráno, ale léčba bolesti jako takové byla ještě dlouhá léta opomíjená. Až roku 1947 americký lékař John J. Bonica otevřel „poradnu pro léčbu bolesti“. Jistou revolucí v lidském utrpení byl i vznik Mezinárodní společnosti pro studium bolesti (IASP) a roku 1990 Společnosti pro studium a léčbu bolesti v rámci České lékařské společnosti J. E. Purkyně (SSLB). Zároveň s tím začala konečně vstupovat do povědomí myšlenka, že pacient má základní lidské právo netrpět bolestí, a z toho vyplývající právo její včasné a odborné léčby.

Nepředvídat bolest

Bolest je pojem relativní. To, co jeden cítí jako celkem mírnou nepříjemnost, může být pro jiného kruté a nesnesitelné. Každý má svůj práh bolesti jinde a jeho výše záleží na mnoha faktorech. S určitými dispozicemi se rodíme, svoji roli hraje psychické rozpoložení, v němž se nacházíme, dále strach a úzkost, které prožíváme, nebo přístup okolí. Někteří odborníci poukazují na to, že jinak může snášet bolest extrovert a introvert, jinak muž a žena, jinak příslušníci rozličných etnik.

Doc. MUDr. Jiří Kozák, Ph.D., primář Centra pro léčení a výzkum bolestivých stavů při Klinice rehabilitace a tělovýchovného lékařství 2. LF UK a FN Motol, uvádí: „Říká se, že jsou rodinné dispozice. Že existuje nějaká neurovegetativní senzitivita ovlivňující emoční citlivost. Záleží také na prostředí, kde člověk žije. Na momentálních okolnostech, které mohou ovlivnit vnímání bolesti. Když se vojáci pod vlivem extrémního psychického napětí vrhají do bitvy, skoro necítí, že je někdo střelil. Při autonehodě maminka ošetří a odvleče dítě do bezpečí a teprve pak se zjistí, že má zlomenou nohu. V emočně vypjatých chvílích dokážete posunout práh bolesti do velkých výšek, ačkoliv ho za jiných okolností máte nízký. Existují i situace, které ovlivní práh bolesti v opačném směru, například dlouhodobý stres může mít vliv na snižování prahu bolesti.“

Zdá se také, že čím je civilizace vyspělejší, tím více si bolest připouštíme a tím více se jí zaobíráme. Zatímco někteří kdysi v zubařském křesle úspěšně prošli sadistickými praktikami v podobě vyndání nervu bez anestezie, dnes prosíme o injekci na odstranění staré plomby. Pokud možno s povrchovým znecitlivěním, aby vpich nebolel.

Významnou roli bezpochyby sehrává také internet. Hororové historky anonymních uživatelů popisujících průběh různých vyšetření a zákroků, které máme právě před sebou, dokážou práh bolesti snížit na úplné minimum. Není divu, že Marcia Meldrumová, odbornice na historii a výzkum léčby bolesti a autorka mnoha odborných publikací, tvrdí: „Nejdůležitější věcí, kterou se musíte naučit, je nepředvídat bolest a nezdržovat se v ní. Čím více budete na bolest myslet, tím více bolesti bude.“

Zároveň platí to, co se říká už dlouho: vystrašení pacienti s bolestí jsou často svými nejhoršími nepřáteli. Ovládá je pocit, že nemají kontrolu nad svým tělem, což jejich strach jen dále zvyšuje.

Překrýt bolest

Bolest je opředena mnoha mýty a předsudky. Nezřídka se za ni stydíme. Stresuje nás, odebírá nám důstojnost, snižuje sebevědomí. Míváme pocit, že se s ní musíme vypořádat, zvlášť když to zvládli jiní. A často nám to nejde, pročež se ještě více stresujeme, a ještě více to pak bolí. Navíc když mnohdy bezvýsledně žádáme doktora o něco na bolest, protože dosavadní léky třeba stále nezabírají, začneme si připadat jako hypochondři. Přidá tomu i údiv lékaře ve smyslu: „To vás to opravdu pořád tak bolí? Ale tyhle léky vám měly ulevit…“

Chronická bolest

Již zmíněná Marcia Meldrumová mj. napsala: „Chronická bolest je stále jedním z nejobtížněji léčitelných stavů, protože jde o velmi individuální záležitost, při níž se vychází pouze z pacientova popisu.“ Je to samozřejmé. Neodhalí ji rentgen, její intenzita se nezjistí z krevního rozboru. Pacientovi jeho fyzické trápení věřit a nebagatelizovat ho, to je základním předpokladem každé úspěšné léčby bolesti. A bývá vždy malým vítězstvím, pokud se objeví nová metoda, která přinese naději na zmírnění bolesti, když všechny dosavadní způsoby terapie selhaly.

„Chronická bolest je syndrom. Toto onemocnění pacienty sužuje nejen po tělesné, ale i psychické stránce. Farmakologická, psychoterapeutická či rehabilitační pohybová terapie ale nebývají vždy dostatečně efektivní. V takových případech přicházejí na řadu intervenční metody léčby bolestivých stavů. Mezi nejúčinnější metody pro významné zmírnění či odstranění silných, jinak nezvládnutelných bolestí dnes patří neuromodulační terapie,“ uvádí docent Jiří Kozák.

Tato terapie se využívá zejména k tlumení bolestí, které se označují jako neuropatické, tedy způsobené postižením nervového systému. Nejčastěji vznikají například po neúspěšné operaci zad nebo po úrazech končetin či trupu. Zabírá také na některé typy bolesti hlavy a migrény. Cílem je zmírnit bolest alespoň o 50 procent, a zlepšit tak kvalitu života pacienta.

„Ovlivňuje silné chronické bolesti pomocí elektrického proudu, který stimuluje nervy, mozek a míšní provazce, čímž zablokuje přenos nervových signálů bolesti do mozku. Bolest je následně vnímána méně či vůbec. V praxi používáme dva typy neurostimulačních přístrojů. Jeden vysílá pulzy a stimuluje nepřetržitě, takže to pacient nevnímá, zatímco druhý si několikrát denně pustí, přičemž cítí mravenčení, které bolest překryje,“ vysvětluje MUDr. Šimon Kozák, vedoucí lékař Centra léčby bolesti a Neuromodulačního centra FN Královské Vinohrady.

Trumfy budoucnosti

U nás se v souvislosti s bolestivými stavy provádí kolem 100 implantací neurostimulačních přístrojů ročně a lékaři z pracovišť, která jsou oprávněná tyto zákroky provádět, již mají ve svých kazuistikách řadu úspěšných případů, kdy se pacienti zbavili letitých bolestí a začali třeba znovu chodit do práce.

MUDr. Jan Lejčko, vedoucí Centra léčby bolesti a Neuromodulačního centra FN Plzeň, popisuje například případ šestašedesátileté paní Zdeňky, která i přes diagnostikovanou revmatoidní artritidu žila stále aktivním životem. Před třemi lety ji ale začaly trápit silné bolesti zad a levé nohy, které byly způsobeny zúžením páteřního kanálu kvůli posunu obratlů v bederní páteři. Podstoupila operaci, při níž byl prostor páteřního kanálu uvolněn, ale bolesti ve stejné intenzitě přetrvávaly. V Centru léčby bolesti jí jako variantu terapie neztišitelné bolesti navrhli neuromodulační léčbu míšní stimulací. Od operace, která proběhla loni v dubnu, zaznamenala výraznou úlevu. Dnes nepotřebuje analgetika, vrátila se k turistice i rekreační jízdě na kole.

Zajímavou kauzu šestadvacetiletého Vojtěcha popisuje i MUDr. Šimon Kozák. Kvůli vrozené vadě sluchu pacient podstoupil zákrok, při kterém mu byl zaveden kochleární implantát. Od operace ale trpěl nesnesitelnými neuropatickými bolestmi za uchem, takže pomůcku pro obnovu sluchu nemohl používat. Kvůli přetrvávajícím bolestem vyhledal pomoc odborníků ve Fakultní nemocnici Královské Vinohrady, kde mu doporučili a následně aplikovali okcipitální nervovou stimulaci. Díky neurostimulaci může nyní používat kochleární implantát, takže opět slyší, ale především se zbavil jinak neléčitelných bolestí, které mu do té doby velmi ztrpčovaly život.

Ačkoliv neuromodulace nyní patří k nejpokrokovějším metodám tlumícím chronickou bolest, nejnovější výzkumy otevírají další slibné cesty. Mezi ty nejzajímavější patří genetické studie rodin s dědičnou necitlivostí na bolest a mapování genů a variant, které tuto nezvyklou vlastnost způsobují.

Bolest samozřejmě plní evolučně životně důležitou funkci a lidé, kteří ji nejsou schopni cítit, bývají náchylní k nehodám, často umírají v dětství na následky zranění nebo nemocí, kterých si nikdo nevšimne. Na druhé straně jejich abnormální dispozice může v mnohém přispět k pochopení a následné léčbě bolesti. Někteří odborníci jsou přesvědčeni, že využití genetiky v této oblasti může v budoucnosti vyústit v „personalizovanou“ medicínu založenou na DNA každého jednotlivce.

Zdroj: časopis Květy, https://www.britannica.com/science/pain, https://www.hospitalin.cz/rozhovory/mudr-jiri-kozak-bolest-muze-cloveka-postihnout-i-v-socialni-a-pracovni-oblasti-5906.html, https://www.hospitalin.cz/rozhovory/mudr-simon-kozak-pokrok-v-medicine-je-dynamictejsi-nez-ve-vesmirnem-vyzkumu-5977.html, https://www.hospitalin.cz/rozhovory/mudr-jan-lejcko-odborna-lecba-by-mela-predchazet-navsteve-v-centru-bolesti-5908.html

Související články