Zdroj: Shutterstock
Cukrovkou jsme ohroženi všichni. Je riziková pro mnoho orgánů
Prof. MUDr. Martin Prázný, CSc., Ph.D., je vedoucí lékař Diabetologického centra VFN a předseda České diabetologické společnosti. Přiznává, že pacientů s cukrovkou rok od roku stále přibývá, a zatím se nezdá, že by v tomto trendu měl nastat nějaký zvrat.
Jaký byl přístup k cukrovce před využíváním inzulinu? Byla smrtelná?
Záleží jaká. Ta, kdy tělo nemá kde vyrábět inzulin, ano. V tomto případě nemohlo pomoci nic, umíralo se na ketoacidózu. Pacient se zhoršoval, chřadl, nemohl zpracovávat cukr, v organismu se vytvářely kyselé látky, po nějaké době to zkrátka člověka zabilo. U cukrovky 2. typu, která je riziková méně, nehrozila ani bez inzulinu bezprostřední smrt, nicméně vzhledem k jejímu chronickému trvání vyvolávala časem orgánové poškození, které už fatální bylo.
Diabetes je znám velmi dlouho. Čím se dříve léčil?
Pacienti dostávali předepisované různé diety, vína, bahenní koupele, dávaly se přisávat pijavice, samozřejmě nic z toho nefungovalo. Inzulin byla převratná metoda, která najednou zachránila život pacientům s diabetem 1. typu. U pacientů s 2. typem ovšem metoda vždy tak výborně nezafungovala.
Proč?
Protože oni někdy mají vlastního inzulinu dost. To, že přidáme další, jim nepomůže. Navíc v současné době se už snažíme, pokud to jde a existuje jiná varianta léčby, vyhnout se inzulinu úplně. Sice snižuje hladinu cukru v krvi, ale zároveň po něm pacient přibírá, což u cukrovky není žádoucí. Samozřejmě jsou stále situace, kdy ho i diabetik 2. typu potřebuje. Naštěstí si už lidé nemusejí, tak jako dříve, píchat čtyři injekce denně, ale třeba jen jednu.
Co dokáží léky, které nahrazují starší metody léčby?
Třeba zvýší inzulinovou produkci. Nebo podpoří odvádění nadměrné energie ve formě glukózy. Pomocí léků nyní dokážeme i snížit chuť k jídlu. Možností, jak léčit cukrovku, je už dost. Ovšem vždy je důležité sednout si s pacientem a probrat s ním pro něj nejpřijatelnější cestu. Dávno neplatí to, že řekneme: „Máte jen mírnou cukrovku, s léčbou počkáme.“
V současné době jsou k dispozici i medikamenty, které pomáhají nejen snižovat hladinu cukru v krvi, ale zároveň působí proti potenciálnímu orgánovému poškození, k němuž cukrovka přispívá. Proč jsou zatím využívané tak málo? Je to cenou? Neznalostí lékařů?
Nové léky jsou vždy dražší, tedy cena roli hraje. Další problém představuje regulace. U nás je laboratorní hranicí pro indikaci této moderní léčby 60 mmol/mol glykovaného hemoglobinu (u zdravého člověka netrpícího diabetem se hodnoty pohybují v rozmezí 28–40 mmol/mol – pozn. red.), přestože všechny odborné společnosti doporučují hranici od 53 mmol/mol, takže jsme trochu mimo globální cíl, který by se měl sledovat. Pacientovi samozřejmě nikdo nebrání, aby si léky zaplatil sám, pokud to neuhradí pojišťovna. Ale pro mnohé to samozřejmě může být problém. Nicméně, nárok na tyto léky získali nově alespoň ti pacienti, kteří mají už poruchu funkce ledvin či srdce.
Stále se dostáváme k orgánovému poškození. Ať již jde třeba o srdce, ledviny nebo oči, velmi často je v pozadí postižení právě cukrovka. Čím to je?
Cukrovka je rizikový faktor pro mnoho orgánů, protože glukóza cestuje do všech míst v těle. Komplikace bývají zejména cévního původu. Souvislost diabetu s ledvinami je dána tím, že jsou protkány množstvím cév. Stejně tak sítnice v oku. Srdce má také velké množství cév, jak velkých, tak malých. Cukrovka to bohužel „krásně“ pospojuje.
Co se děje v těle člověka, když začíná vznikat diabetes?
Pokud se bavíme o diabetu 2. typu, tak ten souvisí s věkem, narůstající hmotností, stresem, nedostatkem pohybu. Člověk v důsledku toho všeho přestává být citlivý na inzulin. A zároveň dochází k poškození buněk vyrábějících tento hormon. Nastává tedy souběh poruchy funkce B-buněk (beta buňky Langerhansových ostrůvků slinivky břišní produkují do krve inzulin, který pomáhá buňkám vychytávat z krve glukózu, a tím snižuje její celkový obsah v krvi – pozn. red.) a inzulinové rezistence.
Tělo potřebuje stále větší a větší množství inzulinu k tomu, aby udrželo normální hodnotu krevního cukru. Pokud situace dospěje do stavu, kdy B-buňky už tolik inzulinu vyrábět nestačí, krevní cukr začne stoupat. V tu chvíli jsme schopní u pacienta krevním rozborem prokázat diabetes.
Proč najednou začne u nějakého člověka klesat citlivost na inzulin?
Vesměs za to může hromadící se tuková tkáň a snižující se svalová výkonnost. Pokud je tuků nadbytek, začnou se ukládat i v orgánech – ve slinivce, v játrech… To všechno inzulinové rezistenci nahrává. B-buňky se sice snaží překonávat překážky, jenže každý je má jinak nadané, některé selžou dříve, některé později, až nakonec stejně vždycky musíme začít řešit diabetes.
Existují vůbec nějaké subjektivní projevy nemoci?
Není nic, co by vás donutilo vyběhnout za doktorem s konkrétním problémem. Mírné zvýšení cukru žádné problémy nezpůsobuje. Přesto už ale škodí. I proto u nás probíhá screening diabetu, který má být součástí preventivních prohlídek, aby pacient začal co nejdříve s léčbou, protože právě včasná terapie je zásadní.
Může onemocnět cukrovkou štíhlý, zdravě se stravující sportovec?
Může. Nikdy nevíme, co přesně jsme podědili po předcích. Šance na rozvoj diabetu u takového člověka je nižší, nicméně není vyloučená.
Dříve bývala cukrovka největší strašák zejména kvůli možné slepotě či amputaci. Platí to stále?
Bohužel ano. Roli hraje délka trvání nemoci, způsob, jakým byla, či nebyla kompenzována. Diabetologie je v podstatě preventivní obor, kdy se snažíme, aby dopad choroby byl co nejmenší. Jenže máme pacienty, kteří nebyli diagnostikováni včas, případně byli, ale nevěnovali léčbě pozornost. Dostaneme se do situace, kdy přijde člověk bez kompenzovaného diabetu, a najednou by chtěl se sebou něco udělat. Nasadíme léčbu, on přizpůsobí životní styl, ale za nějaký čas se objeví komplikace i přesto, že vše dodržoval správně. Jenže pokud cukrovka trvala už roky předtím, jsou problémy nastřádané a občas se jen těžko podaří je zvrátit.
Pozitivním faktorem alespoň je, že například vysoké amputace, tedy celých končetin, jsou dnes vzácnější. To, že dochází k amputacím níže, je sice nepříjemné, ale nemocní mohou končetinu používat dále, člověk si může stoupnout i na nohu bez prstů. Situaci, kdy je potřeba amputace celé končetiny a následně nošení protézy, už každý zvládnout nemusí.
Jak dalece je dnes cukrovka stigmatem? Přibývá lidí, kteří se za nemoc stydí, protože bývá často zmiňována v souvislosti se životním stylem a obezitou? Občas na ni pohlížíme jako na „nemoc tlustých“…
To bývá časté. Udělat zkratkovité vyjádření ohledně nějaké nemoci je snadné. Vidíme obézního člověka a řekneme si, že je to tlusťoch, který hodně jí. Jenže tenhle tlustý člověk mohl být vrcholový gymnasta, který třeba onemocněl a musel užívat léky, po nichž přibral. Jistě, za mnohé si můžeme sami, za celý život si můžeme sami, ale do hry nezřídka vstupuje třeba i genetika. Cukrovkou jsme ohroženi všichni.
Setkáváte se s termínem „vyhoření“? Že to pacienti vzdají? Že nevydrží tak dlouhou dobu dodržovat předepsaný režim, užívat léky?
Problém to je, ale vždy jde o to, jaké cíle si stanovíme. A jestli nechceme po pacientovi něco, co je u něj předem určené k nezdaru.
Verdikty typu: nesmíte sladké, musíte zhubnout?
Ano, tam už je urgence. Musíte zhubnout, nebo… Pacient řekne: „Vždyť se snažím a nejde to, já se zblázním.“ A aby se nezbláznil, vykašle se na léčbu úplně, nebo nemoc bagatelizuje. Snažíme se s pacienty mluvit a hledat kompromisy, míru v jídle, potřeby jednotlivců. Dříve jsme strašili a říkali „uříznou vám nohu“, „budete slepý“. To nechce slyšet nikdo, to od lékaře není žádný pozitivní vzkaz.
Říká se, že o diabetika pečuje snad nejvíce specialistů z různých oborů. Neměl by být jejich součástí i psycholog?
Psycholog je nesmírně důležitou součástí týmu, bohužel je jich jako šafránu, tak se je někdy snažíme nahrazovat. Nestačíme ale na to. Pacient s diabetem dnes zažívá něco, čemu se říká diabetický distres, tedy pocit vyčerpání a frustrace. Vyplývá z dlouhodobého pocitu nemoci, z toho, že nesmí selhat, a zároveň selhává, mnohdy je postižen dalšími omezeními, ať již srdečními, či pohybovými. Není výjimečné, že za těchto okolností dospěje k temným myšlenkám.
Zvyšuje pak stres hladinu cukru v krvi ještě více?
Určitě. Občas bývá problém třeba léčit pacienta procházejícího náročnou životní situací. Do té doby, než se vše vyřeší, jen obtížně hledáme optimální terapii.
Bude někdy cukrovka vyléčitelná?
Vyléčit cukrovku není jednoduché a jasnou perspektivu moc nevidím. V současné době sice máme k dispozici i léky, po nichž cukrovka může v určitých případech být nějakou dobu v remisi, ale o vyléčení hovořit nejde. Na druhou stranu netušíme, jaké budou standardy medicíny za padesát let. Pokroky jsou obrovské.
Léčbou cholesterolu byla ještě nedávno dieta a nesměla se jíst vajíčka. Dnes existují statiny. Ale zároveň už také léky, které si můžete píchnout jednou za tři týdny, a sníží vám cholesterol. A přicházejí nové léky, které umožní, abyste si je píchla jen jednou za půl roku. Ve vývoji jsou také medikamenty, které úplně vyřadí špatný gen pouze jedinou injekcí. Jde o hudbu budoucnosti, ale směřujeme k ní. Nevíme přesně, jak vypnout cukrovku, ale kdo ví, co přinese budoucnost.
ZDROJ: časopis Květy
